Továrna v Horšovském Týně spolupracuje s domažlickým učilištěm, vychovává si tak pracovníky
Dva problémy najednou může vyřešit spolupráce firem s odbornými školami. Poklesne nezaměstnanost a firmy získají dostatek kvalifikovaných pracovníků. Přesně takovou cestou jdou domažlické učiliště a výrobce plastových obalů na medikamenty Gerresheimer Horšovský Týn.
Škola přizpůsobila osnovy potřebám továrny. Ta si bere učně přímo do výroby, vyplácí jim stipendia a některým garantuje budoucí zaměstnání. Jde o ukázkový případ. Podle plánu Hospodářské komory by ale takových ‚sňatků z rozumu‘ mělo přibývat.
„Věděli jsme do budoucna, že budeme potřebovat nové zaměstnance. V první řadě jsme museli najít odborné učiliště, které s námi bude chtít spolupracovat,“ vrací se o několik let zpátky jednatel firmy Gerresheimer Horšovský Týn Jindřich Špilar.
„Vycházeli jsme ze zkušeností naší sesterské firmy v Německu, která už několik let spolupracuje s německými odbornými učilišti,“ vysvětluje.
Nakonec se dohodli s učilištěm ve 12 km vzdálených Domažlicích. Brali jsme to jako výzvu a příležitost, pochvaluje si ředitelka učiliště Zdeňka Buršíková:
„Tato firma shání kvalifikované lidi pro seřizování lisu na vstřikování plastu. Proto když jsme v roce 2009 vytvořili školní vzdělávací programy, tak jsme vhodným způsobem zapracovali do oboru strojní mechanik právě učivo, které se týká tváření a zpracování plastu.“
Přesto se první tři roky nepodařilo projekt rozběhnout pro nezájem:
„Možná to také bylo tím, že je to německá firma, možná i nějaká taková rezervovanost ze strany rodičů a žáků - chtěli samozřejmě také vědět, zda tu firma opravdu zůstane na trhu práce,“ myslí si ředitelka učiliště.
Firma nabízí učňům od počátku studia smlouvy, těm nejlepším garantuje práci i v budoucnu. Zájem se dostavil, když firma přišla se stipendijním programem.
Letos učiliště už první ročník otevřelo. Teorie na učilišti se kloubí s praxí přímo v továrně, kde vznikají inzulinová pera a další zdravotnický materiál:
„První rok se s nimi seznamujeme, oťukáváme si je na našem školicím středisku, postupně je zaučujeme na práci tak, abychom je mohli ve třetím ročníku pustit do výroby a mohli si naostro odzkoušet, co všechno umí,“ říká Špilar.
Na praxi do továrny chodí i Hana Traxmandlová. Obor strojní mechanik se zaměřením na vstřikování plastů byl pro Hanku jasná volba: „Už od malička jsem strojní typ. Když se to vezme, tak holky chodí na kadeřnici a práci nemají. Hledají si ji a jsou většinou na pracovním úřadě. Tím pádem já mám výhodu.“
Na obor se hlásí i 15letý Jiří Janoušek, práce ve fabrice by ho prý bavila: „Je to skoro úplně automatické, takže to není hlavně moc namáhavé. Budu mít alespoň zajištěnou práci, nebudu ji muset hned hledat. Budu mít hned peníze a můžu se rozjet.“
Jiří Janoušek starší synovi do volby školy ani povolání nemluví, propojení školy s praxí jako je to v tomto případě, se mu ale zamlouvá: „Je to dobré. To by asi měly mít firmy všude. Stojí to ale všechno peníze.“
Už teď je jisté, že si firma prostřednictvím učiliště vychová novou generaci pracovníků, do prvního ročníku nastoupí od září dalších minimálně 16 učňů.
