V jihočeských Rakovicích je komunitní centrum pro migranty. V Česku svého druhu jediné
Kdybyste se museli odstěhovat z Česka a ocitli se třeba mezi Eskymáky, asi byste uvítali, že vám ti Eskymáci vybudují místo, kde můžete žít a potkávat se s podobně vykořeněnými lidmi. Právě takové sídlo existuje v jihočeských Rakovicích. Starají se o něj členové sdružení InBaze, kteří jej ve volném čase opravili a otevřeli v něm komunitní centrum pro migranty. Podobné venkovské zařízení v Česku není.
Zvenku vypadá stavení hodně zchátrale, prohlížet se mi ho moc nechce. Opadaná fasáda, rezavé okapy, každé okno jiné. Přesto - ti, kteří to tady před sedmi lety začali dávat do pořádku, jsou na výsledky své práce hrdí. Tak jdu s nimi dovnitř.
„Když jsme sem přijeli, tak tady všude bylo zarostlé. Celý statek byl jak v Šípkové Růžence. Když se to všechno prosekalo, tak tady na tom vršíčku byl smrk zabudovaný v pneumatice a rostl. A všude okolo roští. Když se to všechno očistilo a zasadila se lípa a pneumatika se odklidila, tak mám pocit, že to je pro mě jeden z velkých symbolů,“ říká Bára Smetánková.
Spolu s Radkem bydlí v Říčanech. On pracuje jako vedoucí odboru životního prostředí na Městském úřadě, ona založila lesní školku Pramínek. Vychovávají tři malé děti. Ač měli práce nad hlavu, když měli volno, jeli sem do Rakovic a makali. Zadarmo.
„Tohle schodiště, tak ten znak, který tam je, je znak Schwarzenbergů. Byla tam taková divná stříška. První věc, kterou jsme tady udělali, tak jsme stříšku zlikvidovali, abychom očistili původní vstup a natřeli dveře. Byl to pro nás vstup do nějaké budoucnosti,“ popusije Radek.
Setkávání různých národů a kultur
To bylo v roce 2007, dnes se v Rakovicích na zámečku hraje divadlo, pořádají koncerty, semináře, výstavy. Zpustlé stavení, které dal jeho majitel Karel Schwarzenberg volně k užívání společnosti InBaze, se proměnilo v místo setkávání různých národů a kultur. A když je potřeba, lidé tu mohou přespat a uvařit si dobré jídlo.
„To je černá kuchyně, která je opravdu asi 600 let stará. Tu jsme ještě s brigádnicemi čistily, protože byla samá saze,“ popisuje další ze skupiny lidí, kteří dávali stavení do pořádku, Věra Roubalová. Když se neohání kladivem nebo koštětem, pracuje jako psychoterapeutka a pomáhá lidem, kteří museli opustit svou vlast.
„Ve vnitř je všechno vlastně nové, všechno je oškrabané, nově nahozené. Vymalované,“ dodává Roubalová.
Rakovický statek působí sice zvenčí opuštěně a zchátrale, ale uvnitř je živo. Když vás neodradí opadaná omítka a vejdete dovnitř, máte šanci zjistit, jaké to je ztratit domov a potkat lidi, kteří se vám jej snaží znovu najít.