Zdeňku, nově máte za sebou premiéru v roli hlavního rozhodčího. Fotbal jste hrál, komentoval ho, napsal jste o něm i knihu, tak nyní můžete porovnat, co z toho bylo nejtěžší?
Mám to čerstvě v hlavě, takže nejvíc nervózní za poslední dobu jsem byl určitě v pozici rozhodčího, protože jsem se tam necítil jistý v kramflecích. Bylo to úplně něco jiného. Když jsem psal knížku, tak to bylo nové, ale psal jsem ji asi čtyři měsíce, takže to byl dlouhý proces. Tady to bylo jdi a 90 minut něco ukaž a buď to bude dobré, anebo to bude naprd. Fotbal jsem hrál sice celý život, na roli komentátora jsem byl taky nervózní, ale cítil jsem se přirozeněji, než v roli sudího.

Kde ten nápad vlastně vznikl?
Že bych mohl pískat byl můj nápad, ale oslovila mě fotbalová asociace, že by chtěla propagovat řemeslo rozhodčího, aby mohli nabírat víc lidí, aby měli větší výběr. Kluci se na to často vykašlou, protože než se propískají těmi nižšími soutěžemi, tak to trvá. Já už asi rok a půl říkám, že by bývalí hráči mohli být dobří rozhodčí a nemusí mít odehraných 300 zápasů v lize, ale hráči na úrovni první a druhé ligy. Tihle všichni prošli dorostem, prošli těžkými zápasy ve třetí, druhé lize a tohle bohužel ligoví rozhodčí nikdy nezažili. Když chcete být ligový rozhodčí, tak se na dráhu musíte dát relativně brzo, než se z „pralesa“ propískáte výše.

Tohle jsem na FAČR prezentoval, že by to mohla být cesta a řekli mi, že je to zajímavé. Dostali jsme se k tomu, že bych mohl být takovým jednorázovým průkopníkem a zkusit si tuhle roli v zápase, který bude sledovaný. Relativně to vyšlo, nebyl to úplný průšvih, tak to splnilo snad účel.

Říkáte, že to bylo jednorázové, takže se pokračovat nechystáte?
Ne, zatím určitě ne a nevím, jestli třeba za pět let změním názor, ale spíš si to nemyslím.

Takže už vám zbývá ještě trenéřina...
Já jsem vlastně i trenér u přípravky U8 Tuchlovice, takže to už mám taky odškrtnuté.

Za Viktorii Žižkov jste v minulosti hrával. Potkal jste se třeba s někým z realizačního týmu?
Ano, jen s kustodkou Janou, která je duší toho týmu už léta. Když jsem poprvé přijel na Viktorku, to už je asi 15 let, tak tehdy už tam byla. S tou jsme pokecali a měl jsem radost, protože říkala, že má nového chlapa a že spolu teď cestují, protože před tím měla v hlavě jen Viktorku a žila tím 24 hodin denně. Měl jsem z toho radost, když říkala, že už má i jiný život, tak jsme si o tom pokecali.

Během zápasu jste měl mikrofon a celých 90 minut vás mohli diváci slyšet. Jaké jste měl reakce po zápase?
Já jsem nevěděl, že to bude celý zápas. Věděl jsem, že mám nahrávací zařízení, že to půjde do televize, ale když jsme se domlouvali, tak jsem myslel, že tam budu třeba pětkrát za poločas při nějaké komunikaci, jako je to třeba v hokejové extralize. Až po zápase, když jsem mluvil s manželkou, tak jsem zjistil, že jsem mluvil celou dobu.

Možná to ale bylo lepší, že jsem to nevěděl, protože kdybych to věděl, asi bych nebyl tak přirozený, chtěl bych na sílu říct něco vtipného. Věděl jsem, že budu nahrávaný, ale ne 90 minut. Reakce byly většinou dobré, ať už od veřejnosti, nebo mých blízkých, kdy to jejich hodnocení je pro mě nejdůležitější.

Kdybyste měl zhodnotit pozici práce fotbalového rozhodčího, je to náročné zaměstnání?
Je to těžká práce, ale nechci to srovnávat s ostatními profesemi. Je potřeba říct, že jsem pískal zápas Tipsport ligy, což je v uvozovkách přátelské utkání, takže něco jiného by bylo pískat ligové utkání, kde kluci hrají o body, o peníze, o živobytí a kariéry. To by bylo mnohem vyhrocenější, ať už ze strany hráčů, nebo laviček. Takto musím všechny zúčastněné pochválit, protože byli fajn, komunikace byla dobrá. Pískat ostrý zápas ve druhé, třetí lize, to by bylo určitě těžší než to, co jsem pískal já.

Michal Markup Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít