Byl prvním hokejistou zpoza železné opony, který se dostal do úvodního kola draftu NHL. Další díl seriálu Radiožurnálu o hokejistech je o Jiřím Dudáčkovi, který ale v roce 1981 ani později do Ameriky neodešel, musel by to udělat nelegálně, a to nechtěl. Muž, který reprezentoval Československo na Kanadském poháru, a z Buffala mu psal se srdečným pozdravem legendární trenér Scotty Bowman, nechtěl doma zadělat na problémy rodině.

SERIÁL 10:45 5. května 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Podepsal jste někdy něco s Buffalem? „Ne, ale má mám doma smlouvu. Tam jsem se dozvěděl, kolik bych měl brát. Bylo to na tři roky a první dva roky snad 60 tisíc dolarů. To bylo v době, kdy měl Wayne Gretzky osm set,“ vzpomíná Jiří Dudáček, který měl jasnou odpověď na otázku, proč vlastně tehdy neutekl do zámoří.

„Můj brácha a otec byli zaměstnanci ministerstva vnitra, takže jsem s tím vůbec nepočítal, že bych to uskutečnil touto cestou. Žádné podrobnosti jsem tenkrát neměl, ale věděl jsem, že by to pro ně bylo špatně, takže z toho důvodu jsem o tom neuvažoval. Ale takových kluků, co mohli tenkrát utéct, byly hromady. Každý z juniorských reprezentací měl kontakty a stejně to neudělali,“ vysvětluje Dudáček.

Podle jeho slov za ním osobně nikdy nikdo nebyl. Jedinou návštěvou byl legendární hokejový trenér Scotty Bowman, který přijel na Kladno. „To mělo být nějaké oficiální jednání, ale o čem se jednalo, kdo to zatrhl, ani o tom jsem žádné podrobnosti nevěděl a nevím doteď.“

Dudáček se s Bowmanem potkal na Kanadském poháru v roce 1981. „Tam za námi byl poprvé a zase oficiálně. Tenkrát to bylo ještě přes předsedu hokejového svazu pana Šubrta. Mluvili jsme tam spolu, ale ne ve smyslu, že bych tam měl jít. Prostě si mnou chtěl asi pokecat, ani tady na Kladně jsme nebyli za zavřenými dveřmi,“ popisuje Dudáček s tím, že neuměl anglicky, a tak by stejně nemohl jednat sám. „Jednání samozřejmě probíhalo v Praze a já o tom nevím vůbec nic,“ doplňuje.

V knížkách od amerických novinářů stojí: Jiří Dudáček – nejhorší výběr draftu Buffala v historii klubu. V Buffalu tehdy v podstatě „vyplácali“ první kolo draftu a Dudáček nepřišel. Tuto informaci, ale nikdy předtím neslyšel. „Ne, to jsem vůbec nevěděl. Já jsem nevěděl o draftu, ke mně se až zpětně dostalo, že jsem byl draftovaný.“

Vraťme se zpět k bratrovi. Pracoval na ministerstvu vnitra u letecké jednotky, takže kdyby Jiří Dudáček utekl, co by se s ním asi stalo. „Asi by dolítal si myslím. Nemusel jsem s nimi nic konzultovat, pro mě to bylo dané. Jediné, co jsem se dozvěděl, že táta měl strach, abych něco takové neudělal, on byl podplukovník.“

Stojí za úvahu, jak moc velké hrdinství bylo utéct a na druhou stranu zůstat. „Jako hrdina jsem se určitě necítil. Pro mě to prostě nepřicházelo v úvahu. A že by to bylo nějaké hrdinství to vůbec ne.“

Někdo tady ale přeci jen rodinu nechal, zmizel a napsal dopis, ale to u Dudáčka nešlo. „Tenkrát to samozřejmě byla každého věc, ale já jsem tohle vůbec neřešil ani na vteřinu. Já jsem Scottymu trošku fandil, i sem tomu trošku věřil, ale když to pak nedopadlo, tak jsem z toho nebyl rozhozený nebo naštvaný. Já měl jiné, zdravotní problémy. Neřešil jsem, jestli budu hrát v Americe, nebo na Kladně, protože jsem nemohl hrát vůbec, takže proto jsem za tím moc nešel,“ vysvětluje.

„Kdybych třeba uměl anglicky, tak bych se ho možná na něco zeptal. Bylo mi devatenáct let, tak jsem do toho nechtěl šťourat ze slušnosti, i když jsem zvědavý byl. Když to byly takové kapacity, tak jsem se nechtěl ptát, kolik budu brát a kdy mi letí letadlo,“ popisuje s tím, že dnes už mu je trochu líto, že do Ameriky neutekl, ale rozhodnutí nelituje, a to kvůli rodině.

Pátrání ve spisech, rozsudcích jménem republiky, posudcích z práce na různé lidi bylo v případě Dudáčka neúspěšné. Žádné dokumenty nejsou, takže možná i to mohlo být pro něj výhrou, že ho nikdo nehledal. „To je pro mě také nová informace a neumím si představit, co to znamená, že o mě nikdo nesháněl žádné informace. Vím, že tam bylo vždycky nějaké očko, které nás hlídalo. Vím, že jednou jsem se někde zdržel na večeři a už říkali, že jsem zdrhnul. To bylo v roce 1978. To jsem ještě nebyl draftovaný.“

Nyní se Dudáček nevěnuje hokeji, ale živí se jako montér oken. „Mám hokejovou praxi a pak jsem dělal akorát okna a nic jiného pořádně neumím. Hokej už ne a teďka montuju okna. Čím jsem starší, tak tím je mi to víc líto, protože ta okna jsou čím dál víc těžší a já jsem pořád starší. Tak si teď dělám srandu, že jsem neutekl. Teď mě to trošku mrzí, ale vůbec mě nemrzí, že jsem to neudělal nelegálně. Naopak jsem rád, že mám v životě čisté svědomí hlavně kvůli tátovi a bráchovi.“

František Kuna, niš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít