Václave, to se u vás dědí to jméno Václav?
Ano, můj děda byl Václav, otec Václav, já jsem Václav a svého prvorozeného syna jsem taky pojmenoval Václav. Máme to jméno rádi.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si bývalého hokejistu Václava Nedorosta v pořadu Na place

A víš o svatém Václavovi, co byl zač? Jestli to byla všechno pravda...
Něco jsme se o něm učili a tak říkám, že ten svátek je díky Václavovi, tak ať si toho lidi váží, že nemusí do práce.

A slavíš ho?
To ne. Jsem rád, že ostatní mají den volna a mohou ho využít třeba s rodinama.

Ty jsi celý život nosil na zádech číslo 13. Proč?
Celý život ne, v mládeži jsem nosil devítku, desítku. Pak jsem hrál s devatenáctkou a přihodili se mi nějaké zdravotní problémy a měl jsem v hlavě, že bych se toho chtěl zbavit. Nikdo tu třináctku nechtěl, já si říkal, že mám smůlu na zranění a teď budu mít štěstí. Pak jsem s ní vydržel. Děti ji chtějí taky, ale ty vůbec neví co. Já si myslel, že se zbavím těch zdravotních trablí, když si vezmu nešťastné číslo třináct, ale úplně to nefungovalo.

Ty jsi odchovane českobudějovického hokeje. Bydlel jsi kousek od zimáku a chodil jsi na hokej, nebo jsi to měl po tátovi?
Otec nesportoval, máma taky ne. Bydleli jsme na sídlišti, ne úplně kousek od zimáku, tak pět kilometrů, takže dojezdová zóna na kole. Rodiče byli do večera v práci, tak jsme se bratrem museli o sebe starat. Byli jsme děti ze sídliště, z plácku, tak jsme blbli. Rodiče přocházeli domů až po čtvrté, páté hodině a teprve pak začal režim. Do té doby jsme blbli, abysme byli venku dřív, než se vrátí venku naši a nemuseli se učit.

Měli jste za barákem hřiště a šmrdlali hokej na plácku?
My jsme měli hokejbalové hřiště, tam jsme trávili hodně času. Nebylo ale jednoduché se tam dostat, protože tam byli starší kluci a ti si vynutili, že tam jsou oni a čekali jsme, až odejdou. Když jsme nechtěli čekat, tak jsme hráli fotbal za barákem a nebo tenis. Natáhli jsme provaz, hádali se, jestli to bylo pod sítí a byly bitky s bráchou. My jsme si tam našli uplatnění a když to nebyl hokej, hráli jsme i jiné sporty.

Kdy ses poprvé postavil na brusle?
Táta nás vzal do přípravky okolo pátého, šestého roku. Přivedl nás tam společně s bráchou a zažehlo to ten oheň. Od té doby už jsme se toho nepustili, soutěžili a bavili se hokejem. Tehdy byly ještě tuhé zimy a hodně jsme toho nabruslili v zimě na rybních. Každou sobotu, neděli od rána do večera, dva měsíce, jsme tam trávili čas.

My jsme ještě stříkali hřiště na trávě, polili to vodou...
My jsme měli hřiště hned pod okny, to postříkali z paneláků, ale tam jsme se jako mladý absolutně nedostali. Tam hráli hokej dospělí, to byl plácek pro deset, dvanáct hráčů a my jsme tam neměli šanci. Chodili jsme tam za tmy. Díky tomu, že bylo sídliště rozlehlé, tak tam bylo spousta dospělých a ti si tam dělali zábavu.

Takže máma otevřela okno a volala Václave, domů!
Na první výkřik nikdo nereagoval, až na druhý nebo třetí. Na první dobrou jsme hráli dál, neměli jsme hlad a nechtěli opustit to místo, protože jsme věděli, že po obědě by tam bylo plno.

Tvůj syn hraje hokej za Budějovice. Kolik mu je?
Máme tři syny. Nejstaršímu je 16 let a je ve Švédsku, prostřední dvanáctiletý hraje 8. třídu v Budějovicích, nejmladší sedmiletý je v základnách.

Tři kluci, hezký...
Chtěli jsme holku, jako to třetí, ale nedopadlo to. Paní jsem to ale říkal, že to zase bude kluk, tak tomu snad rozumí a do čtvrtého se nepoženeme.

Václave, tys měl určitě vzor Budějovičáka Jaroslava Pouzara, který má tři Stanley Cupy. Byl to tvůj vzor?
Byl to jeden z mých vzorů, byl to pan hokejista. Bohužel už byl v Americe, když jsem začínal sledoval hokej a u nás na staďáku jsme ho osobně neviděl. Z toho ale, co Jarda dokázal, to bylo něco úžasného a byl to jeden z mých vzorů.

Ty jsi byl v roce 2000 jako 14. hráč draftovaný do Colorado Avalanche. To ti bylo 18 let?
Čerstvě. Draft byl v květnu a já jsem narozený v březnu.

A jel jsi do Colorada sám, naostro? Uměl jsi jazyk?
Neuměl jsem nic. Nejdřív na tom draftu bylo první kolo, ti kluci, co tam byli predikovaní, tak mohli vzít rodinu. Se mnou jeli rodiče, protože tam člověk neví, kdy bude. Nečekal jsem to, hrál jsem extraligu, samozřejmě jsem si toho cenil. Měl jsem za sebou dobrou sezonu, která tomu pomohla. V Coloradu jsem byl rád, že jsem vůbec pozdravil. Já byl takový usměvavý, tak jsem se pořád smál, tak si říkali, co je to za blázna. Kdyby mi řekli cokoliv, tak já to odkýval. Těžké začátky, ale tak si tím prochází většina kluků. Není to nic jednoduchého.

Každý hokejista, který se dostane do NHL, tak se naučí hokejový slang, ne?
Ano, to jde docela rychle. To člověk pochytí, opakuje se to pořád dokola. Nahrávka, střela, hit, change. Horší je, když vám někdo na ledě chce vyprávět nějaký signál, co chce udělat a vy to musíte odkývat. To si pak přejete, ať tu buly prohraje, aby k tomu signálu nedošlo, protože když tomu neporozumíte, tak vypadáte pak jako blbec. Sám jsem si říkal, ať tu buly nevyhraje, protože nevím, co mám pak dělat.

Hele, a řve ještě trenér, střídat? Není to tak, že už to máte najeté a víte kdy?
Ano, to se dělo a děje. Něco pokazíte v prvních vteřinách, máte horší zápas, tak zakřičí, střídej, ať tam nejsi zbytečnej. Tak to je, trenér je v emocích, když zkazíte nahrávku, přesilovku zkazíte. To se děje.

Nemrzí tě, že Stanley Cup nebyl poblíž?
Ono se to neví, ale já tam byl. Byl jsem draftovaný Coloradem, tu sezonu jsem odehrál tady v extralize a v průběhu následující sezony jsem podepsal nováčkovskou smlouvu. Pak si mě tam zavolali a trénoval jsem tam s klukama, co byli na farmě, oni byli přímo v Coloradu. Ten rok Colorado vyhrálo Stanley Cup, já měl smlouvu od následujícího. Trénoval jsem tam, učil se jazyk, chodil na prohlídky, tak jsem byl u toho, když Colorado v sedmém zápase porazilo New Jersey s Patrikem Eliášem a Petrem Sýkorou. Milan Hejduk a Martin Škoula vyhráli Stanley Cup. Díky tomu, že jsem byl součástí toho týmu dole, který tam čekali na šanci, kdyby se někdo zranil, tak jsem pak prošel i těma oslavama. Jel jsem autobusem mezi lidma. Byl jsem blízko, ale nemohl jsem tam být zapsanej.

Prstýnek by byl dobrej, co?
To by byl pěknej, ale učitě si to nevyčítám, protože jsem si ho nezasloužil.

Hershey Bears byla farma Colorada?
Ano, tehdy ano. Změnilo se to a farmy občas mění NHL kluby. Pak to byla farma Washingtonu, ti to měli blíž. Pro mě to z Colorada bylo šest hodin letadlem. Stalo se mi, že jsem letěl po zápase farmy, zavolali mě, já přiletěl na zápas, hráli jsme proti New York Rangers, vyhráli 3:2 a trenér mi po zápase dal letenku do ruky a řekl good job.

Proč tě takhle střídali?
Byl jsem mladý. Můj první rok jsem neměl očekávání, nemohl jsem si představit, jak je to tvrdé, náročné. Byl jsem absolutně nepřipravený, ale dali mi šanci. Hrál jsem tam tři měsíce, zranil jsem se, pak mě dali na farmu. Pak třeba v průběhu sezony někdo onemocněl, tak potřebovali zavolat kluky z farmy. Zavolali trenérovi, ten mi to oznámil, předal letenku, auto mě veze na letiště, letěl jsem nahoru, tam jsem to odehrál, zase mi dali letenku dolů. Hrál jsem osm minut proti Rangers a nazdar. Není to jednoduché.

Jakub Voráček a další říkají, že když odjedeš do NHL, tak je to úplně jiná disciplína. Je to tak?
Ano, navíc Colorado je 1600 metrů nad mořem, takže se blbě dýchá. Přísahám bohu, první trénink nám dal nějaké rozbruslení, tak si pořád jel a já po deseti minutách ležel na zádech a přál si, ať umřu! Nemohl jsem dýchat, říkal jsem si, co tu budu dělat? Nemohl jsem popadnout dech, ta nadmořská výška je něco neskutečného. Když jsem to zažil na vlastní kůži, tak jsem si říkal, že Colorado musí vyhrát všechny Stanley Cupy, protože každý tým, co tam přijde, tak nemůže hrát. Nejde popadnout dech. Když je tam člověk dva dny, tak to není takový náraz, jako když je tam týden, protože pak se to projeví v červených krvinkách, jak říkali doktoři. Týmy, co přijedou, tak se necítí ideálně, ale není to tak brutální.

Ty jsi skončil s hokejem před šesti lety, ale pořád se mu věnuješ, že jo?
Je to něco, co jsem dělal celý život a nevěděl, co bych jiného dělal. Věnuji se tomu, kluci mi hrajou hokej, chci pomoci budějovické mládeži, tak se tam snažím rozvíjet naše talenty.

Jak máš staré kluky?
Já jsem manažer a koordinátor mládeže, netrénuji. Licenci mám, trénoval jsem v Mladé Boleslavi osmou a devátou třídu. V Budějkách to koordinuji, takže mám starosti všechny kategorie od mládeže až po U20 až po základny. Máme v organizaci 13 týmů, takže práce je docela dost.

To je docela honička, ne?
Paní si říkala, že jsme měli na sebe víc času, když jsem ještě hrál. Dopoledne děti moc netrénují, ale vše začíná, když skončí škola, tak pak do večera je to jedna kategorie za druhou. Chci u toho ale být, mluvit s trenéry, jak jim pomoci, co udělat. Není to ale tak, že bych tam byl každý den od osmi do osmi.

A chtěl by ses do budoucna stát trenérem?

To nikdy nebylo. Po konci kariéry jsem dostal od kamaráda Radima Vrbaty šanci působit na pozici sportovního manažera u A-týmu v Mladé Boleslavi, takže tři a půl roku jsem pracoval tam. Radim má taky tři syny, tak dělal u mládeže, já to stejné. Po tom konci jsem přemýšlel, protože jsem tam táhl celou rodinu, přišli mi nabídky a zvolil jsem pozici v Českých Budějovicích a jsem rád, že jsem doma.

Ty jsi dvojnásobný mistr světa za osmnáctky i dvacítky?
Jen za dvacítky.

Ale bylo ti 18 let, když jsi to vyhrál, ne?
Ano, hrál jsem tam jako malý holub s mřížkou. O dva roky dřív, než jsem pak hrál další mistrovství. Rád na to vzpomínám.

Pak máš titul s Donbasem Doněck v KHL. To už se dnes moc nenosí, co?
No, kontinentální pohár, moc ne, no. Byly to ale pěkné časy...

Ten zimák už asi neexistuje, co?
Ne, ten zbombardovali jako první. Odjeli jsme za pět minut dvanáct. Prohráli jsme tenkrát druhou sezonu semifinále se Lvem Praha, kteří pak hráli s Magnitogorskem finále. Druhý den tam přišli a řekli nám, kdo může, sbalte se a jeďte domů, co nejrychleji. Můj švára mi tam tehdy přivezl auto, on se tam pak jel podívat, tak jsme do něj nasedli a za tři dny zbombardovali letiště a přišla invaze. Jsem rád, že jsme tam odtud vypadli živí a zdraví.

Tys byl i v Metalurgu a Novokuzněcku. To je na sibiři, co? Byla tam zima?
Jako ukrutná. Takovou zimu, tam bylo mínus 25 stupňů. V létě tam ale bylo 35 stupňů. Když ale dorazila sibiřská zima, tak to bylo ukrutné.

A cítil ses tam bezpečně?
Ne. Tam, kde nás ubytovali, tak jsem si říkal, že mám fakt strach.

A vodka tekla proudem?
Umí to, kluci. Když jsme měli první tmelící akci, bylo nás tam dost cizinců, dva Američani, Švédi a já. Na té akci jsme koukali, ja to do sebe lejou a jsou v pohodě. Já když si dám dva panáky, tak se mi to zamotá jazyk. My měli tu akci a já se ptal, proč se scházíme na oběd? Oni ale nikoho nepustili, že odejdeš. Oni by si pro tebe snad dojeli, takže tmelící akce trvala asi deset hodin. Držel jsem se ale v normě.

A v kabině jela angličtina, nebo ruština?
Oni ruština a my angličtina. Oni nás moc nemuseli. Buď jste na ledě ukázali, že jste lepší, tak pak vás respektovali. Nedovedu si představit, kdybych tam byl sám, protože se s námi vůbec nebavili. Koukali na nás skrz prsty. Jsou to Rusáci. V Doněcku nás bylo 12 cizinců, protože to byla Ukrajina a mezinárodní tým, takže ten mohl mít cizinců kolik chtěl. V Rusku je limit pět cizinců. Nás bylo 12, takže půlka a to bylo rozdělené, že Ukrajinci s Rusama a my. Nám to ale nevadilo, protože nás bylo 12, tak jsme byli parta. V Rusku to maj ale takhle a co vím od kluků, tak je to skoro ve všech týmech.

Takže žádný ruský kamarád hokejista ti nezůstal?
Ne, to ne. Ani jsem se rusky nenaučil, protože jsme si nepovídali, tak jak jsem se to měl naučit? Mluvili jsme anglicky a oni nás mezi sebe nechtěli. Nátura je jiná, my jsme taky jiný, takže jsme si rozumněli cizinci. Cítili jsme tu chladnost, takže jsme se ani nedružili.

Vraťme se ale do Ameriky. Po Coloradu jsi byl i na Floridě, co?
Tam jsem volal domů a říkal jsem si, že to není úplně špatný. Na kole si vyjet odpoledne na pláž. Bylo to pěkné, ale pro mě krátké, protože pak byla výluka a pak se mi kariéra otočila na druhou stranu. Tehdy ale Florida neměla takové jméno, takový mančaft, diváci moc nechodili. Hokejově to nebylo nejlepší, nebyla tam moc podpora města, atmosféra, co by hráče vybičovala, ale to se teď taky změnilo.

Když byla výluka, tak jsi šel do Liberce. To bylo půl roku?
My jsme šli od začátku sezony. Výluka se protáhla na celou sezonu, odbory se dohadovaly, takže jsme tam strávili celou sezonu. Já chtěl hrát v Budějkách, ale bylo mi 22 let a Budějovice nebyly v extralize, takže jsme se dohodli, ať jdu hrát do Liberce. Domluvili jsme se Alešem Kotalíkem a Radimem Vrbatou a sezona nám skvěle vyšla. Liberec byl nováček, tak chtěl mladé kluky, takže jsme byli dravé mládí. Vrátili se všichni hráči v NHL, tam jsme měli 60 hráčů a asi 40 hráčů šlo do extraligy a byla to skvělá sezona. Na to strašně rád vzpomínám, Liberec ještě jako nováček ve staré svijanské aréně. Přijedete z Ameriky, kde se nefandí a tam padala omítka z těch železných trubek, na to strašně rád vzpomínám. To mě hnalo dopředu.

Václave, v roce 2000 jsi byl vyhlášen jako nejlepší nováček extraligy. Dal jsi vítězný gól na mistrovství světa juniorů 2001, nejproduktivnější hráč v roce 2018. Když jsi nastoupil za Colorado první zápas, tak jsi dal 1 plus 1 a trenér co?
Trenér mi dal jasnou zprávu, jak na tom jsem. Když si vzpomenu na to, jak nás zkoušeli a jak vidím tu dobu teď, když v Budějkách na někoho trochu zatlačíme a řekneme, že to není úplně dobré. Setkávám se s reakcí, že jsou ukřivdění a jdou si stěžovat. Kdybych jim řekl, co se stalo mě, když jsem v 19 letech v Pittsburghu. Mario Lemeiux na ledě, Alexej Kovaljov, Jaromír Jágr, já se na té buly úplně třásl. Oni mě dali do první lajny k Joemu Sakicovi, k Milanu Hejdukovi a řekli, ať mám zvednutou hlavu, jinak že mě Darjus Kasparajtis zrakví a budeš spát. My ten zápas vyhráli 3:1, mě se povedlo dát první branku v zápase, měl jsem i nahrávku na gól Sakica. Druhý den jsem přišel na zimák na trénink, trenér mi řekl, že se mnou chce mluvit. Dal mi otázku, že dvě minuty do konce v sedmém zápase v boji o Stanley Cup, stav 2:2, ukaž mi, jak budeš bránit. Já naivně ukazoval, kde budu mít hokejku, jak to budu bránit, abych viděl prostor...on jen zakroutil hlavou a řekl, že s tvojí hrou, dvě minuty do konce sedmého zápasu, to budeš sedět buď mezi divákama a nebo ve skyboxu, určitě nebudeš hrát. A sebral se a odjel. Já tam stál zkoprnělý, co to jako mělo být? Jel jsem za klukama, co mi to řekl, tak se smáli a řekli mi, že mi dal najevo, že už hrát nebudu. Takhle trvrou zprávu jsem dostal od trenéra, že moje defenziva není ideální a že nějaký gól a nahrávka v prvním zápase ho nezajímají, že tohle budu muset zlepšit. Oni ale v Americe takhle jsou, oni ty kluky zkouší, aby věděli, že to bude boj a že jeden zápas z nich neudělá nejlepšího hráče. Nesetkal jsem se s tím sám, i ostatním klukům se to stalo.

Český titul bohužel není, ale máš bronz se Škodovkou Plzeň, je to tak?
I s Libercem, myslím dva. Třikrát jsme postoupili do semifinále, byli jsme lépe umístění po základní části, takže tři bronzy.

Vzal jsi to z Ameriky, přes Rusko, Slovensko...
Ze Lva Poprad jsem šel do Doněcku, ale pak když přišel ten převrat, tak jsem šel domů, ale podepsal jsem KHL ve Slovanu Bratislava.

To ještě nebyla válka. Jak se díváš na to, že někteří kluci hrají KHL i v dnešní době? Je to hodně propírané téma.
Já nejsem takový, že bych měl červený hadr před očima a začal ty kluky házet do jednoho pytle s tím, že takhle ne. Nesouhlasím s tím, to je nejdůležitější. Je to ale hráčova volba, musí si to rozhodnout sám a pokud je s tím morálně smířený, tak se nedá nic dělat. Myslím, že Český svaz ledního hokeje k tomu přistoupil docela dobře, že ty kluky, i když tu kvalitu mají, nezvou do národního týmu. Je to hráčova volba, jestli pozvánku do reprezentace obětuje, ale nesouhlasím s tím, že v této době, s tím, co se děje, aby v Rusku ti kluci vydělávali peníze.

Je pravda, že se v Rusku dávali peníze hráčům v igelitkách? Že jsi přišel z tréninku a tam jsi měl tašku dolarů?
No samozřejmě to tak je. Hlavně ty prémie. Po tréninku sedíme v kabině, najednou tam vlítli dvě hovada a já si říkám, že ty nás tady jdou vybouchat. Za nima šel generální manažer s taškama a vyjde hlavní trenér a ten říká, ať si jdeme po jednom pro prémie. Když to bylo poprvé, říkal jsem si, že jsem zvědavý, co se bude dít. Čichal jsem k těm dolarovkám a říkám si, že snad nejsou pravé, že to museli teď vytisknout. Odnesli jsme si to a bylo to. Řekli nám, kdo byl nejlepší hráč a tak dále. Legálně jsme to dali na účet a poslali domů...

V Americe jsi ještě prošel San Antonio Rampage. To byla farma Floridy? Tam jsi odehrál kolik zápasů?
Jen málo, protože po trejdu z Colorada na Floridu jsem podstoupil dvě operace ramen. Nemohl jsem hrát od začátku, takže mě pustili do zápasu až v listopadu. Poslali mě tam rozehrát, pak jsem odehrál asi 15 zápasů a pak mě poslali zpět na Floridu. Měl jsem problém v tom, že jsem celé léto laboroval, obě ramena odoperované v jeden čas...

Takže obě ramena?
Ano, celkem jsem měl 18 operací. Ramena asi osmkrát, šestkrát kolena, s tím jsem jednu sezonu vůbec neodehrál. Zdravotní trable jsem měl veliké, na druhou stranu jsem hrdý na to, že jsem to nevzdal, protože mi bylo 23 let a přemýšlel jsem o tom, jestli to někdy bude dobré. Dokázal jsem se vrátit a ještě deset let bojoval. Snažil jsem se z toho vyždímat maximum.

Ty jsi měl vypadávací ramena?
Ano, vždycky, když mi vypadlo rameno, tak úplně z kloubu, takže se dostalo mimo. Vše bylo přervané, vazy, muselo se to sešít. Měl jsem vazy neurologicky málo připevněné. Jestli jsem to měl od narození, nebo tím, že jsem velmi brzy, už v 16 letech, začal hrát za dospělý a mé tělo nebylo připravené na ty nárazy...V 16 letech jsem měl 60 kilo a když mě někdo nabral, praštil o plexisklo, tak na to tělo nemuselo být připravené. Tehdy jsem to ale tak nevnímal.

Trenéři v dětství dávali klukům hodně zabrat, to mi říkala i maminka Davida Pastrňáka. Ten má ve svých sedmadvaceti letech už má kyčel v háji...
Tu mám taky odoperovanou. Prasklé kloubní pouzdro z přetížení. Levou po operaci a pravá mě lehce bolí.

A kolena vazy, jo?
Měl jsem skokanské koleno z přetrénování a prohnilé záněty v celém koleni. Museli mi dlátem tu čéšku dát pryč, aby se zánět, který byl až v kosti dostal pryč. Dva roky trvalo, než jsem se dal dohromady. Co jsem pak měl s nohama? To bylo strašné. Teď se ale cítím dobře, hraju tenis a nic mě nebolí. Myslím, že jsem neměl tělo připravené na ty nárazy. Když to nečekáte, tak letíš, strčíš tam ruku, rameno a pokud vazy nejsou silné, tak to nevydrží.

A byl to i jeden z důvodů, proč jsi ukončil kariéru v 36 letech?
Myslím, že mi bylo 37 let. Skončil jsem v dubnu. Přišel ten čas, protože jak přišel věk, tak ze ztrácí rychlost a pořád jsem se s tím pral. Měl jsem chuť, ale očekával jsem od sebe větší výkony. Díky tomu, že jsem dostal šanci pokračovat v hokeji a zůstat u toho, tak jsem to využil a rozhodl se radikálně hned skončit. Mohl jsem ale ještě pokračovat a rvát to třeba ještě tři roky.

Nezmínili jsme reprezentaci. Hrál jsi Euro Hockey Tour...
Asi nějakých 28 zápasů. Tyhle turnaje jsem absoloval, ale když máte za sebou tolik operací a je to vždy po konci sezony, tak jsem šel na operaci a pak se s berlama a nebo sádrou díval na mistrovství světa.

Pavel Nečas, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít