Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byl moderní pětibojař Jan Kuf. Dvojnásobný účastník olympijských her zavzpomínal na starty v Riu a Tokiu, ale prozradil, že už se věnuje jen šermu. „Zatím hodně zaostávám za specialisty šermíři v technice, ale alespoň mám dost prostoru na zlepšení. Teď dostávám dost,“ směje se Kuf. Myslí si, že mladí sportovci lépe snáší revoluční změnu, která zasáhla tento specifický sport?

Praha 14:37 7. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Honzo, ty ses z moderního pětibojaře stal šermířem?
Ano, je to tak. Po loňské sezoně, kdy v pětiboji skončila jezdecká disciplína, tak jsem nechtěl úplně končit se sportem a řešili jsme, jak dál a jestli by v rámci Dukly byla možnost pokračovat. Jedna varianta byl šerm, což mě vždy lákalo a oni byli pro, takže jsem přeskočil na jednu disciplínu a pokračuji dál.

A myslíš, že už tě na startu moderního pětiboje nikdy neuvidíme?
Myslím, že určitě ne. Ta změna, která teď proběhla, tak je tak náročná a vidím to i u mladých kluků. Za relativně krátkou dobu se musí naučit úplně novou disciplínu, aby v ní byli konkurenceschopní. V mém rozpoložení tělesném i věkovém už to není úplně reálné.

Chystá se nějaký přerod od závodníka Jana Kufa k trenérovi?
Myslím, že je to součást, že ta vize je, že bych zůstal u moderního pětiboje jako šermířský trenér. To, že budu mít teď možnost objíždět třeba dva roky Světové poháry v šermu a potkávat se s kvalitními šermíři na světě, tak mi to dá spoustu zkušeností do následné trenérské práce.

Kdy se tohle rozhodnutí zrodilo?
Já jsem k šermu tíhl celou kariéru pětibojaře. V juniorských letech jsem jezdil s klukama po Světových pohárech a byl jsem s nimi i na mistrovství světa. Vždy mě bavila a lákala představa, že budu jednou šermovat, a zajímalo mě, jestli bych byl konkurenceschopný i v seniorském prostředí. Teď tu možnost mám, ale dostávám velmi silně přes prsty, protože ta úroveň je mnohem vyšší, než je ta moje.

Dříve jsi trénoval pět disciplín a teď jednu. Vnímáš to, že více času na trénink má dopad na tvoji šermířskou výkonnost?
Zatím se s tím sžívám, protože jsem 15 let trénoval od rána do večera pořád něco. Teď mi přijde, že toho nedělám dost, ačkoliv to tak není. S trenéry se sžívám s tím, že už trénuji jen jeden sport a je víc prostoru se zaměřovat na detaily. Hledáme tu optimální cestu.

‚Bez olympiády by náš sport skončil.‘ Moderní pětiboj chystá změnu, aby nevypadl z programu her

Číst článek

Jaký je největší rozdíl mezi specialisty? V čem zaostáváš?
Technicky je jejich úroveň mnohem vyšší než moje. Pak dynamika, silová příprava je mnohem důležitější než u pětiboje. Ve světové třídě zaostávám takřka ve všech aspektech, takže mám prostor na zlepšení.

Fenomenální výsledky šermířů na olympiádě v Paříži. Bylo to něco, co tě trochu povzbudilo pro přestup k šermu?
K té disciplíně jsem měl asi nejvřelejší vztah ze všech pěti v moderním pětiboji. S klukama, co tu medaili mají, tak se známe a pro mě to byl nejsilnější okamžik celé olympiády. Byl to tak nečekaný a neuvěřitelný výsledek, který se jinde zažít nedá, tak jsem z toho byl úplně naměkko. O to radši mezi nimi teď jsem.

Moderní boj v českém podání je kvalitní disciplínou a tys byl první pod čarou, kdo snad o jeden bod v nominaci neuspěl a do Paříže nejel. Už to přebolelo?
Už je to lepší. Bylo to nepříjemné, ale to ke sportu patří, protože všechny země jsou omezené dvěma místy v moderním pětiboji. Na druhou stranu jsem měl to štěstí, že jsem se před tím účastnil dvou olympiád a to se ne každému povede.

Jak ses vyrovnával s tím sportovním zklamáním, když ses dozvěděl, že tam nepojedeš?
Pochopitelně těžce. Je to ten největší vrchol, vždy jsem se k tomu upínal a věřil jsem, že se mi to v Paříži povede a tak trochu tam zakončím kariéru. My jsme se celou sezonu ve třech lidech pořád tak nějak předháněli v rámci světového žebříčku. Skončilo to tak, že jsem s Markem Gryczem skončil na bod stejně a čekalo se na rozhodnutí Mezinárodní federace, která by nám řekla, kdo z nás je v rámci žebříčku blíž. Pak řekli, že je to Marek, a bylo rozhodnuto, že nepojedu já, ale on.

Takže to nebylo o jednom českém funkcionáři, ale na základě papírových výsledků z Mezinárodní federace?
To ne, ale poslední slovo má u nás reprezentační trenér, kterým byl Jakub Kučera. To byl samozřejmě i můj trenér, takže o to víc nemohu cítit žádnou zášť. Neměl absolutně šanci projít přes naše kritéria, ve kterých byl Marek lepší a pak už to byla jen otázka finálního rozhodnutí a to udělal, jak musel.

Všichni moderní pětibojaři se potkáváte v Dukle. Jaké to mezi vás vnáší vztahy, protože bojujete mezi sebou o méně postupových míst, než kolik by vás chtělo jet?
Musím zaklepat, ale naše vztahy to v průběhu let neovlivňovalo. Ať už to bylo, když jsem bojoval s Ondrou Polívkou, Davidem Svobodou anebo teď Martinem Vlachem a Markem Gryczem. Neregistruji, že by to dělalo problémy. Když se to rozhodlo, zavolali jsme si a pogratulovali. Dva roky před tím jsem to byl já, kdo na olympiádu jel, a oni ne. Bylo to těžké, ale díky tomu, jaké mám vztahy, tak jsme to zvládli mnohem lépe.

Dokážeš najít moment ze závodů, kde sis tu nominaci prohrál?
Je to hrozně těžké říct. Kvalifikační období skončilo mistrovstvím světa v Číně, které bylo za absolutně nestandardních podmínek. Bylo strašné vedro, extrémní vlhkost, dlouhý časový posun. Tenhle závod byl z mého pohledu nejméně objektivní, ale pokazil jsem to tam nejvíc. Do té doby jsem byl mezi prvními dvěma z nás tří. Tady jsme pokazil kvalifikaci nepostoupil do semifinále, takže pak už jsem jen celý závod čekal na to, jestli mě oba kluci přeskočí, a to se nakonec stalo.

Byl jsi na olympijských hrách v Riu, tam jsi spadl z koně a to byl konec nadějí. V Tokiu jsi sahal po medaili a nepovedla se ti myslím střelba. Zkus se poohlédnout za těmito vrcholy kariéry?
Byly to oba dost divoké závody. Jeden skončil předčasně jízdou na koni. Kůň odmítl poslušnost, já jsem spadl. Nejdříve jedno, pak podruhé v závodě a byl jsem eliminovaný, takže jsem na to pak koukal, jak kluci závodí o medaile. Byla to první olympiáda, takže zážitek byl neuvěřitelný, i když cíle byly jinde. Pak bylo Tokio, tam to probíhalo tak, jak bych si představoval. Bojoval jsem o medaile a až do poslední položky jsem byl druhý, přibíhal jsme tam lehce za prvním závodníkem. Tam se to na poslední položce nějak zaseklo a medaile mi utekla.

Když mluvíš o poslední položce ve střelbě, tak vidím dvě možnosti. Buď jsi měl nohy tak unavené a rozklepané a nebo zapracovala psychika. Co myslíš?
Asi spíš ta první varianta. Celý závod jsem na střelbě trochu ztratil a pak jsem to na běhu dobíhal a předbíhal kluky. V předposledním kole okolo mě proběhl Egypťan a já chtěl bojovat o medaili, tak jsem se ho chytil a běžel za ním. To byla asi chyba, protože jeho tempo bylo jinde než moje. Když jsem pak přiběhl na střelbu a nebyl jsem schopný se zklidnit. Byl jsem extrémně zadýchaný, klepaly se mi nohy a mohl jsem jen čekat na zázrak, že se pětkrát trefím. To se ale bohužel nestalo.

Jak spravedlivé byli ve vaší disciplíně vylosovaní koně? Psalo se, že to bylo hodně o štěstí. Jak to bylo s tím tvým koněm v Riu, který tě neposlechl?
S roky se kvalita koní zlepšovala a už se nestávalo, že by tam byl kůň, u kterého bychom neměli šanci. Brali jsme to tak, že když budu kvalitní jezdec, tak šance na to mám nejvyšší a o to nám šlo.

Bylo to tedy spíš o tvém mládí a nezkušenosti?
Asi určitě. Do té doby, než přišla první překážka, tak jsme jeli hezky a čistě. Najednou pak znejistěl, tam měl přijít můj pokyn a být suverénní, aby to kůň ze mě cítil a skočíme a jedeme dál. Já byl moc důvěřivý, šel pohybem dopředu a on si to rozmyslel. Já jsem pak letěl.

Honzo, zažil jsi přelomové období moderního pětiboje, když koně nahradili disciplínou překážková dráha. Jak velká změna to pro moderní pětiboj je?
Ještě pár let zpátky to byla nemyslitelná změna a během jednoho roku se to rozhodlo a místo toho, abychom jezdili na koních, tak skáčeme přes překážky.

Jak to přijala tvoje generace a generace mladších závodníků, pro které je to asi jednodušší se přeučit na novou disciplínu?
Myslím, že mladí mají vůči tomu celkem pozitivní vztah. Ti, co na koních ani nejezdili, tak z toho mají dokonce radost, protože je to pro ně zábava, a tomu rozumím. Když ale vezmu v potaz kluky, se kterými jsem závodil, tak je to pro ně těžké jak z pohledu emocionálního, protože tu disciplínu měli rádi, tak z fyzického, protože ta nová disciplína je extrémně náročná na jiné části těla. Když se teď podívám na kluky, tak bych je nepoznal, protože jsou mnohem více osvalení. Najednou museli tělo přestavět a nedovedu si představit, že bych to taky absolvoval.

Není to negativum pro jiné disciplíny? Že by to třeba překáželo v tom šermu, který máš rád?
To určitě, ale bude to otázka prvních pár let, co je ta cesta a kudy se vydat. Teď byl první Světový pohár v Egyptě a bylo vidět, že tam spousta lidí tápe a nikdo moc neví, jak na to trénovat. Uvidíme, jak se s tím svět srovná.

Moderní pětibojaři Kuf s Vlachem vyhráli evropský titul ve štafetě. Křenková s Novotnou mají bronz

Číst článek

Jak na to reagovali závodníci, kteří byli v době té změny na vrcholu kariéry. Povedlo se jim během krátké doby předělat tuto novou disciplínu, nebo bojují?
Někteří ano. Maďarka, co vyhrála olympiádu v Paříži, tak byla na tomto prvním závodě myslím šestá. Mezi holkama tam ale vyhrála asi čtrnáctiletá Egypťanka, což by se do té doby nikdy nestalo, ale tou změnou, když umožnili takto mladým závodníkům se účastnit, tak se to povedlo. Větší polovina těchto závodníků s tím bojuje, ale je jich tam pár šikovných, co jsou schopni změnu  absolvovat rychleji

Dá se už teď posoudit, která z pěti disciplín má největší dopad na celkový výsledek?
Asi zatím ta poslední kombinovaná disciplína, takže běh se střelbou. Tam je prostor největší.

Jaký dopad bude mít změna disciplíny do budoucna? Myslíš, že to moderní pětiboj posune v popularitě?
Můj osobní názor je, že ne. Jak nám to podávali, tak to vypadalo, že je to zpracované na koleni, a ne podložené marketingovými analýzami, nebo že by dělali velký průzkum. Z mého pohledu je to ústupek Mezinárodnímu olympijskému výboru, kdo jim dal nůž na krk, že jezdecká disciplína musí skončit, a oni zvolili toto. Bude ale nový šéf MOV, tak uvidíme, jestli tato změna nebude poslední.

Honzo, připravuješ se nějak konkrétně na roli trenéra, nebo je to zatím nejistota do budoucna?
Já bych určitě u moderního pětiboje moc rád zůstal a role trenéra se nabízí jako nejpravděpodobnější varianta. V mém případě to bude asi trenérská role v šermu. Teď absolvuji trenérskou licenci B, to bude první krok. Praktické vědomosti mám, ale je důležité si osvojit i ty teoretické. Uvidíme, jak dlouho se budu šermu účastnit aktivně jako sportovec, ale pak bych měl následně přejít do čistě trenérské pozice.

Jak jsou podle tebe důležité zkušenosti závodníka k tomu, aby mohl být dobrý trenér?
Z mého pohledu jsou velmi důležité a věřím, že to těm lidem dává trochu nadhled. Obecně se ale nedá říct, že když byl někdo dobrý závodník, bude dobrý trenér. Uvidíme, jak mě to půjde, to ukáže čas po nějaké době.

Když jsi závodník, tak jsi psychologem sám sobě. Jako trenér budeš muset psychologa dělat závodníkům. Jak vnímáš psychologické rozdíly mezi jednotlivými sportovci?
Sledoval jsem to u sebe hodně a koncem kariéry jsem na tom začal pracovat, protože mi přišlo, že jsem se tomu nevěnoval dostatečně. Když sleduji teď kluky, se kterými jsem závodil, s odstupem, tak je každý hodně jiný. Martin Vlach je hodně uzavřený do sebe, Marek je více emocionálně otevřený a pro trenéra je těžké vybalancovat práci s každým zvlášť. Když jsem začínal závodit já, tak závodil ještě Libor Capalini a ten byl jako závodník velmi temperamentní. Když se přesunul do trenérské pozice, tak začal působit extrémně klidně. Já byl vždy rád, když s námi začal jezdit na závody, protože jsem věděl, že když za ním přijdu a bude se dít cokoliv, tak bude v klidu a dá mi svůj náhled. Když tam s námi byl, závodilo se mi hezky, protože on byl prostě takový v klidu.

Trenérskou cestu zvolil i David Svoboda. Vidíš třeba i v těchto starších kamarádech cestu, kterou sis vybral a trochu ti ji prošlapali?
Určitě. David trénuje Lucku Hlaváčkovou a ta byla na olympiádě desátá a je jí 19 let. Má před sebou ohromnou budoucnost a je vidět, že David tu práci dělá dobře. Akorát si David zvolil cestu celého pětiboje, což mi přijde šíleně náročné. To si nedovedu představit, já si zvolím cestu jedné disciplíny a uvidím, jak mi to půjde tam.

Honzo, ty jsi nejen závodník, ale jsi i táta. Jak kombinuješ sport s rodinou?
Ano, mám dceru Marušku. Ta změna k jedné disciplíně byla skvělá, protože mám víc času trávit doma s holkama. Ten první rok jsem byl pořád pryč na soustředění a na závodech a já ji skoro neviděl. Bylo mi to nepříjemné, už tam nebyl pocit, že je skvělé být na soustředění, ale že bych byl rád doma, abych viděl, jak roste. Teď na to prostor je větší a mám z toho radost.

Kdy je správný čas začít s takto komplexním sportem anebo které sporty jsou v rámci přípravy pro moderní pětiboj dělat v dětském věku?
Spousta lidí přišla z plavání, takže přešli k pětiboji. Je tam spousta atletů, takže atletika, gymnastika, plavání, to se v moderním pětiboji využije. Já přešel z ledního hokeje, což asi není úplně běžné, ale nějak se to stalo. Chodil jsem ale i na atletiku, takže základy jsem měl dobré. Kluci začínali, když jim bylo deset let, já třeba až v 16 letech, takže je to otázka jednotlivce, jak to vyjde.

Moderní pětibojař musí být asi velmi šikovný sportovec. Máš pocit, že na co sáhnete, to vám jde?
Asi ano. Jsme schopný si v rámci přípravy zahrát fotbal, badminton, jiné sporty a jde nám to a není to plácaná, že bychom se jen honili za míčkem. To asi samo o sobě ukazuje, že jsme víc koordinačně schopní než běžná populace.

Když by sis mohl vybrat jiné sporty, které by sis ve volném čase mohl zahrát, tak co by to bylo?
Rád bych se vracel k tomu hokeji, který mě hrozně bavil a baví mě pořád. V létě třeba beachvolejbal na pláži. Chodíme ale v rámci přípravy před sezonou hrát ten badminton, to mě baví.

Máš doma malou Marušku, tak jaký sport jí ukážeš, až začne běhat?
Nad tím jsem zatím nepřemýšlel, ale myslím, že ta atletika je hodně obecný základ...

A měl bys na ni dohled z Julisky, z vašich kanceláří a tréninkových prostor...
To bych jí asi nerad dělal, abych na ni hned dohlížel. Já měl to štěstí, že nás rodiče brali na běžky, jezdili jsme i do Svatého Mořice. Tak uvidíme, co dceru bude bavit nejvíc.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít