Není potřeba s ničím chodit do extrémů. Jak ve výživě, tak v silovém tréninku, říká trenérka Minářová
Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byla česká blogerka, youtuberka, výživová poradkyně, ale i trenérka a závodnice CrossFitu Lucie Minářová. Ve studiu Radiožurnálu Sport se bavila o reakcích na sociálních sítí, o vzpírání, ale i o platformě „Jedu na výkon“. Co všechno se snaží klientům předávat? Jak se vyrovnala s bojem při poruše s příjmem potravy? Co základního by sportovcům doporučila při silovém tréninku?
Lucie, jak se dá to všechno, co děláš, zvládat?
Řekla bych, že některé věci, které byly řečené, tak už nedělám aktivně. CrossFit jsem opustila, blog už také nepíšu, ale můj život je hodně různorodý a to, že mě to baví, je výsledek toho, že se to dá stíhat.
Tréninky, klienti, projekty, jak to vše propojuješ?
Mám v tom nastavený docela balanc a to mezi svým tréninkem a mojí prací. Každý můj den a týden vypadají jinak, takže se nedá říct, čemu dávám nejvíce času. Snažím se to hlavně balancovat, abych se z toho nezbláznila.
Čím se tedy cítíš nejvíc?
Asi sportovkyně, protože z toho vychází vše ostatní, co dělám. Sport mě vždy bavil, měla jsem s ním dobrý i špatný vztah, ale kdyby nebylo vášni k pohybu, tak by nic dalšího být nemohlo.
Kde jsi dokázala naposledy vypnout?
Celé září jsem strávila v Indonésii a to bylo to správné vypnutí. Správné vypnutí asi najdu, když změním prostředí, někam odjedu a neřeším nic, jen to, co si dám ke snídani a jestli budu cvičit ráno a nebo večer.
Takže i to, co děláš, ti umožňuje na měsíc vypadnout. Co tam celý měsíc děláš? Medituješ?
Meditacím jsem dávala šanci, ale zjistila jsem, že to pro mě úplně není. Pro mě je to knížka a procházky, procházet se, cestování, že člověk je a užívá si ty krásy. Občas medituji, když cítím, že je to potřeba, ale nejsem úplně zenový člověk.
Kde bereš motivaci do všeho jít?
Motivace už to po letech ani není, na to jsem se přestala spoléhat už dávno. Už to jsou spíš návyky a rutiny a to mi i pomáhá myslet na mé budoucí já. Že když budu na něčem makat, tak přemýšlím, kam by mě to mohlo dostat za měsíc, za půl roku a to je pro mě asi inspirací.
Co pro tebe znamené „jet na výkon“? Hashtag "jedunavýkon"
Výkon v tom znění byl asi myšlený maličko jinak. Mým cílem nebylo tlačit do lidí, aby neustále jeli na výkon. Dříve jsem měla pocit, když jsem ten projekt zakládala, že holky sportovaly primárně proto, aby nějak vypadaly. Cíl bylo, chodím cvičit, abych měla břišáky...
Ale tak to není úplně špatný cíl, ne?
Neříkám, že je špatný, ale myslím, že jsou i další důležité cíle a pro mě, jako pro někoho, kdo v něčem odmalička závodil, tak mi chybělo to, že cílem může být lepší. Být rychlejší běžec, zvednout víc kilo a jedu na výkon mělo říct něco ve stylu, že chci být zdravá, chci se posouvat a ne jen kvůli tomu, abych byla hubená. Na to se začaly lepit další holky, co to měly podobně a tam celé tohle vzniklo.
Je to tedy program pro ženy nebo i pro muže?
Primárně je to pro ženy, ale připojit se může kdokoliv. Děláme tréninkové akce o víkendu, kde si mohou lidé přijít zacvičit s tělesnou váhou, s činkama. Máme svoji tréninkovou aplikaci, kde se lidé mohou připojit, běhat s námi, chodit do fitka. Je to i komunita, která spojuje skvělé holky a ženy.
Kolik lidí je do toho aktuálně zapojeno?
Teď se pohybujeme v takových středních stovkách uživatelů, ale na naše akce může přijít kdokoliv. Loni jsme dělali akci, která byla asi pro 500 lidí.
Jak tě napadlo tohle založit?
To vzniklo jako hashtag na instagramu, tak to vzniklo jako nějaké hnutí a to, že se pak z toho stala firma, to bylo organické. Rostlo to, lidé mi psali, jestli se mnou mohou cvičit a můj kamarád mě do toho postrčill a říkal, pojď to posunout, udělat něco víc, založit firmu. Zpočátku mě ale taková myšlenka vůbec nenapadla.
Kdo všechno ti s tím projektem Jedu na výkon pomáhá?
Teď je nás šest, sedm. Trenéři, lidé co dělají výživu, sociální sítě, grafiku a pak já, co se to snažím řídit.
Co najdu, když si vygooglím hashtag Jedu na výkon?
Ideální by bylo, kdyby první vyjel web a tam jsou všechny naše aktivity napsané. Každý si tam najde, co potřebuje. Primárně je to online, ty akce jsou příležitostně. Na webu si najde všechno od aplikace, jak si může podle ní zacvičit, kdyby chtěl pomoci s výživou. Aktivní jsme i na instagramu.
Mluvíš otevřeně i o poruchách příjmů potravy. Jaký byl vlastně tvůj příběh?
Já jsem celý své dětství dělala závodně aerobik, asi 12 let. Měla jsem pak zranění, několikrát vymknutý kotník a nemohla dál pokračovat. Věnovala jsem se jen trenérství, přestala jsem sportovat a nabrala nějaká kila, což jsem na sobě cítila.
Kolik ti bylo let?
Asi tak 17 nebo 18. Pak jsem navíc dostala kopačky od přítele a on pak ještě v průběhu našeho vztahu mi dal několikrát najevo, že moje kondice není úplně nejlíp, takže jsem si v hlavě uchovala nějakou myšlenku, že nejsem dost. Pak se u mě vyvinuly poruchy příjmu potravy po maturitě, byla to bulimie v kombinaci se záchvatovitým přejídáním. Myslela jsem, že tím vyřeším to, že nejsem úplně šťastná. Trpěla jsem tím asi tři roky a nikdo nic moc nepoznal, protože já jsem nezhubla. Spousta lidí si myslí, že je to automaticky anorexie, ale to nebyl můj případ. Žila jsme spokojený život, chodila na vysokou, ale roky to nikdo nevěděl a úspěšně jsem to skrývala.
A bylo to zvracení každodenní chléb?
Neřekla bych každý den, ale mělo to takové fáze. Byly měsíce, kdy to bylo každý den několikrát a pak byly měsíce, kdy to bylo jen párkrát za měsíc. Problém nastával, kdy jsem byla sama a byly tam ty emoce. Takhle jsem utíkala od nějakých problémů.
Ty jsi ale chtěla cítit se fit?
Ano, první rok, rok a půl mě to ani nenapadlo. Vůbec jsem nevěděla, že to je problém. Byl to rok 2012 a když se řekla porucha příjmu potravy, myslela jsem si, že je to jen anorexie. Já jsem si naopak první rok myslela, že jsem přišla na něco skvělého, protože můžu jíst, kolik chci, vyzvracím to a nic se nestane.
Ale nesmí to nikdo vědět...
Jasně, nebylo to nic cool, co bych říkala kamarádům. Nevěděla jsme ale, že je to psychická porucha. Asi po roce a půl jsem si o tom něco přečetla a ještě asi rok trvalo, než jsem to začala řešit. Nevěděla jsme si rady, svěřila jsem se mámě a najednou se to pojmenovalo.
A řešili jste to společně?
Mámy první reakce byla, abychom šli za nějakým specialistou. Já spíš ale potřebovala psychoterapeuta, někoho, s kým proberu jádro problému. Tady to byla nějaká paní, ta mi řekla, že musím jíst brambory, neustále mě vážili, ale nikdo se mnou neřešil ten problém.
Co ty konkrétně radíš lidem, aby to brali zdravě? Jaké mýty se snažíš bořit?
Je to několik klíčových věcí, které říkám ven. Ano, řešte to, co do sebe dostáváte, abyste v každém jídle měli dostatek bílkovin, cukrů a tuků, abyste byli sytí. Nechoďte ale s ničím do extrému, nevyřazujte žádnou skupinu potravin, protože každá makroživina má v našem jídelníčku zastání. Není žádná potravina na světě, kterou byste nesměli jíst, ale musí to být v rozumné míře. Nedělat si zbytečná pravidla ve výživě, není to tak komplikované. Může to být, že jíte paleo, low-carby, keto a lidé mají potřebu nalepit si štítek. To není ale vůbec potřeba, jezte všechno, po čem se cítíte dobře a nálepky vás většinou nedovedou na úplně dobré místa.
Lucie, vzpírání a crossFit, to je to, co vybudovalo tvůj vztah ke sportu, ne?
Spíš ten aerobik, ale crossFit byla vášeň, kterou jsem našla po té díře, kdy jsem se hledala. Chvíli jsem běhala, protože můj cíl bylo hlavně zhubnout. V crossFitu jsem cítila, že mě to baví a naplňuje a chci se v tom posouvat a ne proto, že chci mít břišáky. To mi bylo asi 21 let. Tam ta porucha příjmu potravy doznívala, ale nejde to úplně ohraničit. Už jsem sice netrpěla bulimií, ale pak jsem si nedovolila nic. Jen maso, zeleninu, vajíčka a moc jsem řešila takové to čisté jezení. CrossFit pro mě byl skvělým nástrojem, jak chtít mít lepší výkony. Jíst pořádně, sacharidy, bílkoviny a tam to šlo vše ruku v ruce.
CrossFit, vzpírání, to jsou sporty, které podporují růst svalů. Jak jsi bojovala s tím, že ženské tělo pak roste do svalů a stává se spíš větším, než menším, ne?
Silový trénink, když bude žena chodit do fitka zvedat činky, tak se nemusí bát toho, že bude obrovská. My, s naší hladinou hormonů, nikdy nebudeme mít takový nárůst svalů, jako chlapi. Když vidíme štíhlá, vysportovaná těla, co mají holky po pilates, tak ony musí mít nějaký svalový základ. Hezké svaly jsou z toho, že děláme silový trénink. Nikdy jsem asi z toho neměla strach, že bych byla jako chlap, protože jsem věděla, že sportuji dlouho a ten progres je pomalý. Už to dělám 10 let, zvedám velké činky a nemyslím si, že bych vypadala jako chlap. Hezké vytónované tělo je kombinace toho, že máme svaly a nízké procento tuku.
Teď se hodně řeší, že tenisová legenda Serena Williamsová, která celý život opravdu vypadala spíš jako vzpěračka, tak se teď podepsala pod jeden z léků na hubnutí. Jsou to ty léky z kategorie Ozempic. Jak na to nahlížíš, že taková ženská, takové jméno ve světě sportu se přidá k takovéto kampani?
Už jen to, že se o ženě, která je v něčem nejlepší, se řeší to, jak vypadá, tak to mě zvedá ze židle. Bohužel se to děje pořád dokola. Můj názor na Ozempic, to má nějakou cílovou skupinu. Serenu Williamsovou vidíme několik let jako vzor, co dokáže neskutečné věci a co nám tím teď chce říct? Jakože to nebylo dost? Jestli ale celý život poslouchala kritiku na svojí postavu, tak to třeba řešila takto, ale dalo se to řešit lépe. Ta medikace má svojí cílovku, nic proti tomu nemám, ale když se s tím spojí někdo, kdo propaguje sport, tak z toho nadšená rozhodně nejsem.
Co vzpírání obsahuje ve tvém podání?
Je to součást crossFitu a byla to vždy moje oblíbená část. Asi před rokem a půl jsem se rozhodla, že se tomu chci věnovat naplno, protože kdy jindy. Loni na podzim mě kontaktovali z české reprezentace a už mám za sebou mistrovství Evropy. Je to strašná srdcovka, hrozně mě to baví. Obsahuje to dvě disciplíny - trh a nadhoz. V soutěži máme jen tři pokusy a cílem je zvednout, co nejvíc, což je i velice mentálně náročné. Ten trénink člověk odjede, to už dělám deset let, ale připravit se na to jít na pódium, před kamery, před porotu, před světla, to byla moje hlavní výzva.
Když se řekne vzpírání, tak mi vyjede alarm, podobně jako v cyklistice, že je spojované s dopingem? Jak to vnímáš ty?
Taky jsem si to dříve myslela, ale hodně se to posunulo. Nechci být naivní, nebudu tvrdit, ž se to nikde neděje, ale já mám zkušenost s tím, že dopingová kontrola je fakt poctivá. Všichni, kdo jsou v reprezentaci, tak kdykoliv ráno může někdo přijet a po každé větší soutěži berou lidi, přijeli za námi i na soustředění. Já sama jsem se s tím v okolí nesetkala. Moje naivní já chce věřit tomu, že to mají všichni vydřené.
Říkáš ale, že úplně naplno jsi šla do vzpírání až před rokem a půl? Jak je možné, že ses tak rychle dostala na světovou úroveň?
Rok a půl se tomu věnuji na 100 procent, ale vzpírání dělám už 10 let třikrát týdně, jen teď se tomu věnuji naplno. Je mi 32 let, takže asi nebudu schopná být top ve světě, ale když tomu člověk sílu dá, tak prostor být dobrý na evropské úrovni tam je.
