Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl Martin Souček, který stál při zrození projektu Domestici. Co všechno zvládá na kole, aby pomáhal lidem? Co je Mount Everest ultracyklistiky? Kolik musí s parťákem absolvovat kilometrů? Jak moc spojil osobní sportovní výzvu s dobročinností? Kdy byl workoholikem a neuměl ubrat?

Praha 13:15 18. srpna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Martine, co to je projekt Domestici.cz a kde se vzal nápad ho založit?
Projekt je kombinací cyklistiky, sportu, pohybu a pomoci druhým. V našem případě v tématu paliativní péče. Já jsem se rozhodl, že spojím svoji ambici a touhu postavit se na start velkého závodu napříč Amerikou s tématem a podporou paliativní péče a zároveň pomoci finanční sbírkou. Peníze směřuje organizacím, které se v Česku věnují paliativní péči.

Co to přesně je ta paliativní péče?
Kdybychom vynechali medicínskou stránku věci, tak je to lidská forma péče o člověka, který je na konci svého života. Ten obor je o celou tu skupinu blízých lidí, aby na to nebyli sami, aby byli připraveni. Paliativa se věnuje lidem, kteří mají nevyléčitelnou nemoc. Ti lidé pomáhají třeba několik let celé rodině. Poskytují psychologickou pomoc, sociální poradenství, chystají se na to, co jednou přijde na každého z nás. U mě došlo k tomu posunu, že jsem si řekl, že paliativa pomáhá budoucím pozůstalým vyrovnat se s tou situací a odejít do budoucna s menším traumatem. Ti, kdo u toho odchodu našeho blízkého byli, tak z té situaci odchází s daleko menším traumatem.

Vidíš to na těch lidech, co jsou takto vedení?
Jednoznačně. 97 procent pozůstalých, kteří zažijí blízkost odchodu v doprovodu paliativní péče, že stráví poslední díl života s blízkým doma, tak říkají, že jsou rádi, že to sobě i blízkému dopřáli.

Jak se propojila cyklistika s paliativní péčí?
Domestik je v cyklistice ten, kdo pomáhá lídrovi dojet do cíle v nejlepší kondici a tak je to stejné v situaci, kdy končíme poslední etapu života. Je dobře, když máme své blízké, domestiky okolo sebe. Je to o pomáhání blízkému. Když jsem si vybral před třemi lety Race Across America, tak on je spojený s dobročinností. Hledal jsem to téma a nějakou kombinací událostí v mém soukromém životě, kdy moje tehdejší partnerka Marta prožila závěr života se svojí maminkou, která umírala na rakovinu. Tehdy jsme si to uvědomil a řekl si, že je to téma dost obtížné, stejně, jako ten závod. 

Martine, jak to funguje v praxi a co konkrétně děláte?
Na začátku, když ten nápad vznikl, tak idea byla taková, že budeme přibližovat přípravu na ten závod, cestu do Ameriky a představovat závod jako takový a k tomu mluvit o paliativní péči. Závod jsme jeli 15. června 2024 ve dvojici s Tomášem Navrátilem a hlavní cíl bylo přitahování pozornosti k závodu a během toho jsme mluvili o tom, co je to paliativní péči. Po závodě jsme pak překlopili rétoriku na témata o paliativě a přibrali další lidi. Dnes je sbírka tvořena 41 ambasadory a pomáhali nám vybírat peníze. Objevili jsme holku Zorku Šťastnou z Prahy, která je paliativní pacientkou a její příběh začali reportovat. Rok poté, co jsme závod dokončili, tak jsme se se Zorkou a jejíma dcerama vydali napříč Českem na kole a o paliativě mluvili různou formou. Děláme přednášky, besedy a mluvíme i o tom závodě.

Jak často se setkáte s tím, že mají lidé strach se o tomto tématu bavit?
Denně, prakticky pořád. Mám to vysvětlené tak, že máme respekt z neznáma i vlastní smrti. Zanechat tady své blízké, jak to bude bolestivé. Je to nepopulární téma, nechceme se o něm ani navit, připouštět si to. V naší rychlé době si nechceme tento okamžik připouštět a to není dobře, protože nás to odvádí od prožívání života naplno. Kdybysme si uvědomili, že život může skončit brzy....Je fér, že každý zemře a nevíme, jak ten čas je dlouhý. Medicína není všemocná, nejsme nesmrtelní a je dobré se nad tím zamyslet.

Odchází lidé po těch přednáškách osvícení, nebo jak?
My mluvíme o tom závodě, který je zajímavý, takže je to pobaví. 80 procent je cyklistika a 20 procent toho tématu, takže je tím nezatížíme, ale daří se nám je zastavit a zamyslet se nad tím. Stávají se z nich třeba dárci, kteří si najdou svůj hospic a dávají nám pak zpětnou vazbu, že to za to stálo. 

Když říkáš dárci, tak vaším cílem bylo vybrat 10 milionů korun. Povedlo se to?
Je to asi měsíc zpátky, co jsme vybrali deset milionů padesát tisíc na kontě sbírky. Ty peníze už jsou u těch příjemců. Na pozdim se bude rozdělovat poslední zbytek. 

Když se někdo chce přidat, stát se dárcem, tak informace najde na webu Domestici.cz?
Ano, ale i na sociálních sítích, nebo máme na youtube náš podcast se zajímavými hosty. Může se stát 42. ambasadorem a podpořit sbírku, protože jsme se i po dosažení té mety rozhodli, že budeme pokračovat.

Když se řekne ultracyklistika, znamená to dny a noci v sedle a minimum spánku. Osm dní a osm hodin v sedle při jízdě Českem. Kdy to bylo a jaké jsou vzpomínky?
Před dvěma a půl měsíci a vzpomínky jsou hluboké, ale ne po cyklistické stránce. Byl jsem domestikem a doprovázel trojici holek - Zorku a její dvě dcery. Zorka je onkologická pacientka v paliativní páči. Přijala náš nápad přejet Česko ze západu na východ, byla to 820 kilometrů dlouhá trasa, ale od začátku bylo jasné, že ona ujede jen pár set metrů. Vzala své dcery Veroniku a Báru a spolu ve trojici přejely se mnou Českou za osm dní a osm hodin. Zorka ujela asi 1,9 kilometru.

Jak se Zorka přesouvala?
Pomocí sanitky z hospice z Hustopečí. Zastavovali jsme na 17 místech a ona tam vždy přijela, abychom podpořili místní hospic, který připravil krásné uvítání, koncert, různé věci. Zorka přijela, oni ji přívítali, pak mluvila o svém příběhu, já přijel s holkama, Zorka si lehla do sanitky a my jeli dál. Holky se střídaly, já vedle nich jel, nesl vodu. Bylo to lidsky hluboké tohle zažít a vidět, jak to prožívali.

Byly nějaké krizové momenty?
Asi nebyly. Holky si sáhly na dno obě, protože před tím na kole vůbec nejezdily, takže přijaly obrovskou challenge pro tu mámu. Zažívaly obrovské krize a přemáhání, ale neslyšel jsem od nich žádné remcání. V 15 a 17 letech čekáš vše možné, ale já viděl, jak moc je to bolelo, střídaly se, ale ani jednou nezazněla stížnost, že je to nebaví, ale cítily za tím smysl. To byla ambice jejich mámy, aby se o paliativní péči mluvilo na 17 různých místech. Bylo to strašně hluboké. Slzy tam ukáply.

Inspirovalo tě to do podobných projektů?
My jsme tři, čtyři lidi, co se tomu věnují. Řekli jsme si, že nápad Osm dní pro paliativu, to odráží náš závodní čas s Tomášem, jak jsme přejeli Ameriku. Řekli jsme si, že to bylo tak silné, navíc jsme vybrali 1,5 milionů korun. Řekli jsme si, že budeme každý rok z Ameriky přenášet tu akci do Česka. Příští rok 6. června budeme znovu pořádat akci Osm dní pro paliativu a my tím ten americký závod převedeme do Česka.

Závod napříč Amerikou je přejezd Spojených států. Proč jsi tento závod původně jet nechtěl?
Říkal jsem si, že je to takový nesmysl, že na to nejsem schopný se připravit. Vedle práce s rodinou to nebylo možné a myslel jsem, že je to pro mě Everest, na který nevylezl. Myslel jsem si, že je to opravdu nesmysl.

Co se změnilo?
Přerušil jsem pracovní kariéru, ale nepřestal úplně pracovat. Věnoval jsem se Domestikům, dal jsem si rok pauzu z práce a nešlo mi to. V 45 letech jsem prožíval workoholický důchod a nevydržel jsem doma sedět a říkal si, co budu dělat. Do práce jsem se vrátit nemohl...

Po jak dlouhé době? My o tom doma mluvíme docela často s manželem, dát si třeba rok pauzu od práce. Po jak dlouhé době volna ti přišlo, že musíš mít cíl?
Asi po měsíci, nebo dvou. Já jsem první měsíc po tom, co jsem přestal na plný úvazek pracovat, tak jsem do naší firmy stále dojížděl a cosi tam bez smlouvy vykonával. Nedokázal jsem zastavit. Nebyl jsem schopný si to volno úplně užít, mohl jsem jezdit na kole, ale přišlo mi to bezvýznamné. Chtěl jsem studovat vysokou školu, věci doma, ale netáhlo mě to. Po čtyřech měsících, na bráchově svatbě, mě napadl ten nápad, že se připravím na ten závod. V té chvíli jsem věděl, že to není nesmysl a že mám na to čas, protože pak byla objemově profesionální.

Přibliž mi, k čemu míříme když mluvíme o Everestu ultracyklistiky?
Závod přes Ameriku se jezdí v kategorii solo a nebo v kategorii týmů. Na solo je potřeba se kvalifikovat jiným závodem, to jsem nezvládl, takže jsem šel na kategorii dvojic s Tomášem Navrátilem a ten závod měří 5000 kilometrů. Jezdí se to už 43 let, je to tradiční a slavný závod, jede se s podpůrným týmem, to je podmínkou. Je tam přísný časový limit pro solo kategorii, to je 12 dní, v kategorii týmů je to devět dní. Já a Tomáš jsme měli povinnost ujet denně 620 kilometrů.

A to se střídáte?
Ano, jeden šlape a druhý se veze v doprovodném vozidle. Ideální je, když je to střídání nonstop, abychom stihli časový limit, který je na vteřinu přesný. Pokud bychom přijeli o vteřinu později, tak bychom ho nedokončili. Pokud se to nevyvíjí dobře, tak je to velmi stresově velmi náročný. Jede se ze západu na východ, projíždí se 13 státy, projedou se všechny klimatické podmínky, jede se v mínus 65 metrech pod hladinou moře, ale také ve 3303 metrech nad mořem, je tam trochu deficit kyslíku, strávíte téměř tisíc kilometrů v poušti, kde je třeba 48 stupňů. Je to náročné v řadě ohledech.

Tady asi byly krize, co?
Ano, v několika aspektech. Jsou tam složité věci ze sportovního hlediska. Závod jsme rozjeli v euforii, foukalo nám do zad a zažili pak několik krizí. Přepálíte začátek, dojde vyčerpání, pak byla spánková deprivace. Měli jsme limit spánku tři hodiny denně, na matraci 50 centimetrů široké, zbytek se věnuje střídání jízdy.

Jak je člověk pak schopný slézt z kola a usnout?
První den jsme téměř nespali, takže od druhého dne je únava taková, že spíte rychle?

Zopakoval by sis ten závod? Co ti do života dal?
Není snadné to zopakovat, stojí to nemalé finanční prostředky. Muselo s námi jet 11 lidí v podpůrném týmu, takže překecat další lidi, kdybych jel třeba solo kategorii, tak devět lidí, co s tebou stráví měsíc v Americe. Na konci závodu jsem si říkal, že bych si to zažil znovu, ale je to tak technicky náročné, že asi ne.

Co ti závod dal?
Spoustu věcí. Tím, že se jede se support teamem, tak pocit, že se o tebe někdo stará, tak to bylo skvělé. Ti kluci o nás pečovali s láskou, jako v paliativní péči, zažil jsem si tam tu paralelu. Na konci závodu jsme měli ve sbírce 1,5 milionů korun, ale těch deset bylo hodně daleko. Během roku to pak byl další závod, další intenzivní jízda s naším týmem a nakouknout pod pokličku.

Ty jsi začínal s florbalem a zranění tě pak uvedlo na kolo?
Ano. Ortoped mi řekl, že squash a florbal nejsou vhodné sporty a plavání nebylo úplně pro mě, tak jsem skočil na kolo.

Je pravda, že jsi byl před tím workoholik, co spal pět hodin denně? Kdy přišel ten přerod?
Já jsem se věnoval práci hodně, dnes bych řekl, že to má diagnózu workoholismu. Objevil jsem si to v těch Domesticích, v té osvětě a uvědomil si, že mám ty rysy pořád stejně. Ty rysy nezmizí, máte tam pořád vzorce a mohou být spojené s jinou činností. Já jsem dnes pochopil, že pět hodin spánku je pro mě nemožné, že bych chtěl spát tak sedm hodin denně. Přepsal jsem úspěšně i vzorec pití kávy, ale ostatní vzorce mi ještě zůstaly.

Čemu ses pracovně věnoval?
Byl jsem ředitelem české společnosti Altron, která se věnuje výstavbě datových center. Jsem elektroinženýr. Jsem s nimi pořád ve spolupráci s Altronem, ale kombinuji to s prací na Domesticích.

Kdybys chtěl někoho inspirovat, protože každý se s workoholismem trochu potkává. Jak moc tě to ovlivnilo po osobní rovině?
Potvrdil jsem si, že pomáhat druhým je dobré a normální. Moje rodina trochu trpí, ale nejcennější, co vidím u mých dětí, že pomáhat druhým je správné, tak ode mne získávají a to je asi to nejvíc, co jsem získal. 

Jak moc se změnila tvá fyzická stránka?
Před závodem poměrně hodně a po závodě, už je to rok, tak se zpátky trochu vracím k nižší kondici. Vždycky jsem měl sport rád. Než jsem se na Ameriku chystal, tak jsem byl pořád nemocný a vyčerpaný. Workoholismus spojený se stresem měl u mě důsledek, že jsem byl pořád s nějakou infekcí nemocný. Rok poté a imumintu mám pořád skvělou a vedle cyklistiky mi silový trénink zvýšil jednoznačně imunitu.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít