'Taťka by byl rád, že jsem jela.' Samková vyhrála závod Světového poháru dva dny po smrti otce
Eva Samková vyhrála necelý měsíc před svým olympijským startem závod Světového poháru. V Erzurumu to pro ni ale bylo extrémně náročné. Přímo ve východotureckém zimním středisku se totiž v pátek dozvěděla, že jí zemřel otec. Podle serveru iSport prohrál boj s rakovinou. Poté, co si poslechla českou hymnu na stupních vítězů, s ní mluvil reportér Radiožurnálu Jakub Marek.
Evo, obrovská gratulace k návratu a vlastně i k tomu, že jste nastoupila do závodu. Pocity jsou asi jiné než po jakémkoliv jiném závodě v životě…
Já jsem ještě přemýšlela, jestli vůbec pojedu nebo jak to všechno bude. Po první jízdě, kdy byla pauza, jsem nevěděla, jestli mám jet, a říkala jsem si, že zkusím čtvrtfinále a uvidím. Ale když se do toho člověk dostane, tak se mu to nechce rušit. A stejně byli všichni rádi a taťka by byl rád, kdybych to jela, takže jsem ráda, že jsem to vyhrála.
Takže ještě během dnešních závodů, jste nevěděla, jestli budete závodit?
Už včera. Kluci mi říkali, že nemusím jet, ale já jsem to chtěla zkusit, V tréninku to nebylo nic moc, ale dostávala jsem se do toho postupně. Furt tam bylo hrozně chyb a na startu taky, ale i tak to naštěstí stačilo. Třeba v semifinále mi startovní brána spadla o tři desetiny vteřiny později, ale protože jsem postoupila, tak jsme to nechtěli řešit. I to se pak člověk cítí líp, že i s opožděným startem to vyšlo.
Návrat po zranění oslavila vítězstvím. Samková vyhrála před blížící se olympiádou závod v Erzurumu
Číst článek
Pořadatelé měli se startovními brankami problémy. Byl tam třeba problém, kvůli kterému vznikla hodinová prodleva.
Oni to nějak špatně seřídili nebo co. Tohle by se vůbec nemělo stávat, takže to tam řešili. A právě pak kvůli tomu zrušili takovou malinkou plošinku na startu, ze které já jsem odrážela, a pro mě to pak bylo trochu těžší.
Ve čtvrtfinále to bylo hodně těsné, ještě před posledním skokem jste byla na nepostupovém třetím místě. Věřila jste, že to ještě dáte a postoupíte do semifinále?
Věřím asi vždycky. My jsme věděli, že se hodně předjíždí dole.
Jak těžké je nastoupit do trati po třech dnech „ležení na hotelu“ kvůli počasí, které tu bylo opravdu pod psa?
Bylo to nepříjemné, protože už cesta se nám místo sedmi hodin protáhla na čtyřiadvacet. Nemohli jsme přistát, pak jsme přistáli jinde a pak jsme jeli devět hodin autobusem sem. Z toho byl člověk rozlámaný, na druhou stranu možná bylo dobré, že jsme ten další den netrénovali. Tohle je lehká trať a nemusela jsem se bát, protože jsem věděla, že je to v klidu.
