Landovský: Evropa nemá zdroje, Evropa nemá energie, Evropa nemá peníze na obranu

Praha 19. února 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Evropští lídři se v Paříži shodli, že Evropa musí zvýšit výdaje na obranu. Chápu to správně, že teď budeme všichni jako Polsko platit 4,5 nebo 5 % HDP na obranu?To ještě asi nebude, protože Evropa se na tom, že má platit více, shoduje posledních 20 let. Konec konců už v 90. letech platila 2 % a nikdy se nám nepoštěstilo, že by někdo řekl, že máme platit méně. To, co je kouzelné je, že se Donaldu Trumpovi podařilo přeskočit 1 % bod mezi dvěma a třemi procenty. V tuto dobu jsem Evropě nezaznamenal výrok, který by šel pod 3 %, takže v tomto ohledu je to úspěch. Ale slova jsou slova, činy jsou činy, tak uvidíme, jak rychle se ta slova naplní.

Zároveň to poměřujeme i k tomu, co dávají Spojené státy, a to ve dvou smyslech. Jeden je poměr evropských výdajů na výdajích celku, to znamená poměr Američanů vůči Evropanům a Kanaďanům v NATO, a druhý je, kolik Američani vůči svému HDP dávají. A ani tam to není 4,5 %, ale zhruba 3,4 %.

Řada evropských států neumí ani 2 %. Ani my jsme ještě nedávno neuměli dávat ani 2 % HDP na obranu. Dosluhující německý kancléř Olaf Scholz (patrně nebude pokračovat ve funkci, tak jak to vypadá teď před volbami v Německu) varoval, že kdyby se vydávalo víc, tak by se musela rozvolnit pravidla Evropské unie pro zadlužování. To si dovedete představit?
Já si to nedovedu představit bez toho. Je to smutná vizitka evropské ekonomiky, kdy nikdo, ani bankéři, se kterými se bavím, si neumí představit navýšení obranných výdajů bez půjčování. Druhá věc je, že abychom to mohli udělat bez půjčování, tak by bylo nutné zarazit určité jiné rozbujelé programy. A na to Evropa v tuto chvíli asi nemá nástroje ani vůli.

To znamená, ano, dovedu si to představit, není to dobrá zpráva, ale je to asi lepší zpráva, než kdybychom byzantsky dekadentně chránili ekonomiku tím, že si nepůjčíme na zbraně, které ji mají chránit reálně, skutečně.

Tomu rozumím, na druhou stranu si říkám, jestli to neřešíme pozdě, jestli jsme to neměli řešit s nějakým výhledem na to, že bychom si na to půjčovat nemuseli. Jestli teď nehasíme nějaký požár.
Perfektní otázka, protože teď, v době vysoké mezinárodní tenze a probíhající války na Ukrajině, stojí budování obranných schopností daleko více. Kdybychom po léta platili na obranu předepsaná 2 %, tak by dneska ta realita byla úplně jiná. Kdysi jsme to počítali na ministerstvu obrany a bylo to asi 600 miliard korun, které chyběly, protože Česká republika po vstupu do aliance okamžitě přestala platit 2 % na obranu a vrací se k tomu, jak správně říkáte, až teď. Podle mě je skokanem roku, protože skočila z čísla 1,34 % na něco málo přes 2 %, což je něco neuvěřitelného. Doufejme, že nám to i v NATO dobře spočítají a že jsme tu skokanskou laťku 2 % ještě patou neshodili.

Jednání bez Česka?

Ad Paříž, kterou jsem začal. Překvapilo vás, jak rychle se dokázaly unijní špičky svolat? Schůzka nebyla pro všechny, bylo to uzavřenější jednání úzkého kruhu lidí, ale přeci jenom skoro ze dne na den…
To mě vůbec nepřekvapilo, protože Evropa je vždycky schopná se rychle sejít, ale málokdy je schopná na té rychlé schůzce dosáhnout nějakých hmatatelných výsledků. Co mě překvapilo, jsou dvě věci. Za prvé to, že tam chybělo třeba Rumunsko jako důležitá země pro situaci na Ukrajině a zároveň země, kterou Francie vojensky podporuje, má tam svoje jednotky v rámci předsunuté přítomnosti NATO. A pak mě samozřejmě potěšilo, že tam byla Velká Británie, protože to vybočuje ze standardního euro rámce pro debaty o evropské armádě a evropské autonomii. Pokud tam bude po Brexitu Británie, velícím jazykem případných snah Evropy, v širším slova smyslu nejenom EU, bude angličtina, tak nemám tolik strach, bude to kompatibilní s NATO. Je to možná náš způsob, jak se vyjádřit k neschopnosti Evropy a příliš velkému potenciálu ostatních mocností. Ale pokud to dopadne jako vždycky a budeme se hárat o to, jestli německy nebo francouzsky a kdo obhájí svůj lokální standard pro náboje, tak se toho bojím a myslím, že to dopadne jako vždycky, tudíž nijak. Dejme tomu nějakou šanci. Evropa bude muset k naléhavosti současné situace najít i nějaký ekonomický vztah. Nepochybuji o tom, že třeba ve vyzbrojování bude chtít mít Evropa svůj díl případné prosperity a zisku, který s tím souvisí. Ale berme to v širším slova smyslu. Mějme tam Británii a buďme otevření i transferu technologií ze Spojených států nebo třeba z Izraele, což jsou země, které jsou v obranné technologii mnohem dál, než my tady v Evropě.

Když to vztáhnu k té účasti Velké Británie, rozumím tomu správně, že v tom pobrexitovém období je to takový první silnější úkaz, že Velká Británie nakonec na Evropskou unii nezanevřela, že chce být účastna toho třeba financování evropské obrany proti Rusku?
To jednak. Británie byla pro obrannou politiku Evropské unie v době, kdy byla členem, opravdu jako blahodárná. Ten formát s Británií ukazuje, že to nebude mít nemoci euro byrokracie a evropského přístupu k obraně, který je vynikající v plánování a malování nějakých kružnic po světě, do kterých by měly evropské jednotky být schopny zasáhnout (třeba v Africe), ale navzdory perfektním kružnicím a jistě i dobře zásobenému štábu, jsme nejenom nikdy nezasáhli, ale Afriku jsme v podstatě ztratili. I kvůli, řekněme, neschopnosti Francie, kvůli koloniálnímu dědictví. A to je další geopolitická katastrofa, o které se nemluví, která na Evropu dopadne.

Evropa nemá zdroje, Evropa nemá energie, Evropa nemá peníze na obranu a teď ještě ztratila Afriku, ztratila relevanci ve vyjednávacím formátu na východě. Takže skutečně už nevím, o kolik horší by ta situace měla být, aby se lídři byli schopni rychle sejít a ještě něco rozhodnout. Teď už se pojďme koukat do budoucna.

Navíc se rychle sešli proto, že Spojené státy bouchly do stolu.
Jednoznačně. Vidím tam jasnou souvislost mezi Mnichovskou konferencí, kterou berme jako přátelské pobídnutí. Byť samozřejmě evropský intelektuální prostor na tu americkou rétoriku není zvyklý, ale bylo to dobře míněno a začalo to u toho nejpodstatnějšího. Jaké jsou evropské hodnoty, jaké jsou americké hodnoty, jak máme zacházet s volbami, svobodou slova. To jsou úplně základní otázky pro evropskou společnost a ona by měla se nad nimi zamyslet spíše než jako paušálně odmítnout slova viceprezidenta Vance.

Slova viceprezidenta Spojených států amerických J. D. Vance o tom, že nevidí až takové nebezpečí v Číně a v Rusku, ale v tom, jak se Evropa odklání od hodnot, které jsou jí společné se Spojenými státy, to berete za to přátelské popíchnutí?
Ano, ale já to beru také naprosto vážně. Podívejme se třeba na situaci v Rumunsku. Došlo s nějakým zdůvodněním ke zrušení voleb. První soudní přezkoumání dopadlo tak, že mají být volby platné, druhé je zrušilo. Ale co je výsledkem? Ten kandidát, kvůli kterému se to celé děje, tak má dnes v průzkumech 47 %. To je přece katastrofa, protože ty nepromyšlené zásahy z vrchu do demokratického procesu, ale i do tvorby názorů ve společnosti, mají bohužel přesně opačný efekt, než si jejich architekti představují.

V Paříži Rumunsko chybělo, chybělo i Česko. To je prohra české diplomacie?

Je to velká nepříjemnost, protože politika vůči Ukrajině a transatlantické vztahy byly výkladní skříní této vlády. Navíc Česká republika hostí hodně ukrajinských válečných uprchlíků, u kterých nelze pochybovat, že prchají před válkou. A je to škoda. Premiér Fiala řekl, že to je irelevantní jednání, které povede k irelevantním výsledkům. Tam bych souhlasil. Zároveň ministr Lipavský řekl, že se česká diplomacie velice snažila tam pana premiéra dostat a nedostala, což mi přijde tristní. Takže vlastně oba výroky platí a pojďme to zkusit příště jinak. Ale víte co, problém Evropy není jenom v nedostatcích jednotlivých zemí, ale i v nedostatku jednoty. A proto Macron z toho jednání vynechal Maďarsko nebo třeba Rakousko nebo Slovensko. Zvolil ale formát, který za mne také smrdí mnichovanstvím. Slavné snahy Německa a Francie odloupnout Polsko z toho středoevropského prostoru se přesně naplnily. Já pořád říkám, že nám ten výmarský trojúhelník nesvědčí. A je to taková snaha dekapitovat ten velmi důležitý region střední a východní Evropy, který je politicky heterogenní a dělat ty věci z Bruselu, Paříže a Berlína v podstatě bez nás a zaplatit cenu jenom v tom, že tam budou Poláci. Tam byla ještě jedna věc. Dánsko zastupovalo severské země a baltské země, jestli jsme si správně přečetli noviny. Koho zastupovalo Polsko úplně nevím.

Středoevropský, středovýchodoevropský region, ne? A navíc Polsko je nyní asi lídrem právě ve zbrojení, ve výdajích na obranu. Vidíte smysl ve vysílání evropských vojáků na Ukrajinu? Když jsme na začátku mluvili třeba o Olafu Scholzovi, o tom, že kdybychom chtěli víc zbrojit, tak se musí rozvolnit unijní pravidla o zadlužování. Tak teď, když Olaf Scholz mluví o tom, zda vyslat nebo nevyslat evropské vojáky na Ukrajinu, a že na to není ten správný čas, tak třeba Britové by v tom naopak problém neviděli. Na druhou stranu v Evropské unii není ohledně této otázky jednota. Škodí to nám, neškodí nám to?
Škodí nejenom kvůli absenci jednoty, která se projevila ve slovech Olafa Scholze, ale i v tom, jak dlouhý bude ještě mandát Olafa Scholze. Evropa je série neustálých změn a voleb. I Macron je ve francouzském politickém systému minimálně oslabený prezident. A schopnost najít konsenzus na rozhodném politickém kroku je věc, která nás sráží. Protože pokud to bude takhle pokračovat, bude Evropa spíše dějištěm věcí, než aktérem světových dějin. A v tom případě se podívejme třeba na Spojené státy a na to, že nás tady osmdesát let chrání američtí vojáci, které Amerika vyslala. O ten náklad se dělí s těmi, kteří je rádi přijmou. Ale teď je otázka, jestli je Evropa schopná unést politické náklady nějakého masivního nasazení. A o tom se pojďme bavit s odborníky na to, kolik vojáků odstraší případné opakování ruské invaze na Ukrajinu. A jestli to uneseme politicky a finančně, protože to nebude úplně malý kontingent.

Washington Post píše tuším o dvaceti až třiceti tisících vojácích. Prý už se o tom mluví v kuloárech. Otázka taky je, jestli by se na tom třeba měla podílet Česká armáda.
To asi nechme do české politické debaty, ale dvacet až třicet tisíc vojáků v případě, že Rusko má na druhé straně třeba šest set tisícovou až milionovou armádu, Ukrajina má podobně velkou armádu na své straně, je symbolický příspěvek. A vojenská logika říká, že takovémuto symbolickému příspěvku se říká tripwire contingent. To znamená, on je granátem přivázaným šňůrkou ke stromu a ten ruský voják, který o něj brkne, tak ho zničí, ale ta rána bude tak ohlušující, že zatáhne do konfliktu země v tom kontingentu. Proto Spojené státy řekly, my u toho nebudeme.

A je samozřejmě otázkou, zdali takovýto deterrent je pro současnou situaci na východě vhodný. Já bych byl mnohem radši, kdyby ukrajinská armáda byla sama výborně vyzbrojená, byla schopná zasáhnout Rusko tam, kde ho to bolí a pokud jde o nějaký kontingent z naší provenience, tak by měl být vojenský efektivní. Aby zkrátka během toho konfliktu mohl on sám nějakým způsobem regulovat tu eskalaci. Ale aby to bylo něco menšího, co v podstatě jenom přitáhne pozornost, to mi přijde nefér. Vůči Ukrajině a vůči našim vojákům nasazeným v takové operaci.

Nizozemský ministr obrany podle Washington Post mluvil o tom, že bez Američanů to nepůjde. Potřebujeme Američany, aby šli do toho s námi. Americký ministr obrany Pete Hegseth zase říká, že evropská bezpečnostní otázka už není americkou prioritou. Dá se na Ukrajinu vyslat mírový vojenský kontingent, který si ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský představuje jako součást nějakých bezpečnostních záruk, bez Spojených států?
Myslím si, že bez aranžmá, ve kterém Spojené státy hrají hlavní roli, je to kontraproduktivní. Ale ví to i sama Ukrajina, která možná pro některé překvapivě důležitost amerických garancí silně akcentuje ve svých vyjádřeních. To znamená, že Ukrajina dobře ví, že tím skutečným garantorem budou Spojené státy, protože strategická rovnováha, ke které se svět velmi krvavě blíží, má minimálně strategickou úroveň jaderných zbraní a pak nějakou úroveň konvenční. A Američané vždycky silně oddělují to, v čem má Evropa přidat. Má přidat v té konvenční oblasti. Možná i jedním z bičů je právě hrozba nasazení našich sil na východě. Ale nikdy se nemluví o tom, že by Evropa měla zasahovat do té strategické rovnováhy.

Francouzské jaderné síly jsou z hlediska schopnosti použít je ve prospěch Evropy otázkou samy o sobě. Velká Británie je závislá na americkém jaderném programu. A Evropa neplánuje nějaké výrazné zvýšení své jaderné schopnosti. To znamená, tohle oddělujme. Berme to jako že Spojené státy chtějí zvýšený výkon a jak to přesně bude ve správném trumpovském jednání, to dopředu nevíte. Vy jenom víte, co byste měli dělat, ale vůbec nevíte, kde je ta linie, kde se dohodnete. Ta je vždycky nadstřelená, jestli to můžu říct takhle lidově.

A není v tomto tématu rizikem, že kdybychom třeba kvůli tomu, že Američané by do toho nešli s námi, byť by to zastřešovali, a vytvořili bychom si třeba nějaký zárodek společné evropské armády, že bychom tím poškodili vztahy v NATO?
To úplně nevidím, protože NATO bude vždycky tím širokým rámcem pro kolektivní obranu a nebude dlít na detailech. A navíc NATO patrně nebude nositelem toho úkolu. Což by dávalo hluboký smysl z hlediska jeho organizačních schopností. Ale možná to nebude úplně dávat smysl v rámci toho vyjednávání, kde ruská strana neustále akcentuje, že NATO a jeho přibližování se k ruské centrální oblasti je tím hlavním důvodem jejich strategických snah to odvrátit. To znamená, že právě proto neočekávám, že by tím nositelem úkolu byla Severoatlantická aliance.

Jmenuje se to vlastně jednoduše – Evropané, Ukrajina je daleko víc váš problém než náš problém. Chráníme vás tady osmdesát let před Ruskem. Řeknu to ještě bonmotem. Může chtít skoro pět set milionů Evropanů po tří stech milionech Američanů, aby je pořád chránili před sto milionem Rusů?

Tohle je něco, co třeba generální tajemník NATO chápe, ne?
Je to tak. Chápe, rozumí a myslím si, že plní svoji historickou úlohu dobře, protože NATO bez Spojených států by už nebylo tou samou organizací. Prostě ta transatlantická linka je conditio sine qua non pro existenci této aliance, která skoro osmdesát let chrání miliardu lidí účinně, protože její deterrent je věrohodný.

A byl by ještě věrohodnější, pokud by Evropané přestali plakat, začali dávat minimálně ta 3 % na obranu, přestali mít velkohubá prohlášení, která pak nenaplní, a prostě se účastnili se schopnostmi společné obrany ve formátu tradiční americké politiky velkého klacku. Nemluvili by hlasitě, ale měli by za zády velký klacek, který odstrašuje více než nějaká halasná vyjádření.

Hra o Čínu

Když to zrekapituluji: evropské špičky se sešly v Paříži v reakci na Mnichov, kde je tvrdě zkritizovali zástupci Spojených států. V Paříži se dohodly evropské špičky na navyšování výdajů na obranu, ale nedohodly se na tom, jestli vyslat mírový vojenský kontingent na Ukrajinu. Mluvil jste o tom, že by Evropané neměli plakat, ale není na druhou stranu oprávněné se obávat toho, když teď vidíme, že se Američané baví s Rusy, že se Donald Trump baví s Vladimirem Putinem, že se chtějí dohodnout možná bez Ukrajiny, možná bez Evropy. Není na místě se obávat toho, že právě Evropa teď ztrácí sílu ve světě a že to nemusí být nutně jenom její vinou?
Na místě ty obavy jsou, ale musíme si uvědomit, že Donald Trump je v exkluzivní pozici, protože on tu válku zdědil. V rámci jeho narativu dovnitř Ameriky i vůči světu je, že za něj by ta válka vůbec nevypukla, a když už vypukla (a teď tam dávám do závorky, co by se dalo z toho vyčíst) ale on to neříká, tak za tři, čtyři roky nebyla schopná ji předchozí administrativa dovést k nějakému úspěšnému závěru. Což je i pro mě klíčové. Já jsem u těch jednání v NATO seděl a byl jsem hluboce zklamán tím, že jsme nebyli schopni najít soulad na závazku třeba financovat pomoc Ukrajině společně v dostatečné míře. To znamená, že jsem věřil tomu, že se nám podaří skutečně pomáhat Ukrajincům natolik, že ta frontová linie bude někde jinde než je dnes a bude pevnější než je dnes.

Ale k tomu nedošlo. Donald Trump má teď rozvázané ruce, začíná v tom úplně nejužším formátu. Má to nějakou logiku, kterou myslím, chválil Sikorský, teď ji chválil i Rutte, to znamená, ten, kdo vidí tu sekvenci, která začne nějak bilaterálně a bude pokračovat dál, tak vidí i nějaký smysl a nějakou šanci uspět a vidí samozřejmě i ta opatření okolo. Protože ta jednání nejsou jenom o tom, že se sejdou země u stolu. Ta jednání vychází z nějaké reality cel, ceny ropy, která živí ruský vojenský komplex a vedení války. A tam všude Američané konají, akorát o tom třeba nemluví hlasitě.

A pak je tady otázka Číny. Pokud Evropa křičí a Ukrajina s tím částečně souhlasí, aby si spojenecký tábor podporující Ukrajinu řekl u těch jednání své, tak potom Rusko přijde logicky s požadavkem, aby i jeho tábor podporovatelů, včetně třeba Číny, si řekl k tomu jednání své. A tam se dostaneme do situace nějakého světového summitu o bezpečnosti a tam ještě nejsme. Takže ono je logické, že to začíná bilaterálně a pak se to rozšíří o Ukrajinu.

Na jednu stranu rozumím, na druhou stranu necítíte ozvěny nějakého mnichovského ducha? Jako třeba český prezident Petr Pavel, když jste mluvil o tom, že jakýsi mnichovský sentiment cítíte třeba z toho pařížského mini summitu.
Já tam cítím ozvěny trochu mladšího data, když jsme u těch historických příměrů. Cítím tam ozvěny bilaterálních jednání z doby studené války, což je voda na ruský mlýn, kdy Sovětský svaz byl tím partnerem. Ale tahle jednání se odehrávala v Evropě, protože šlo o Evropu a Evropa byla tím, o co se hrálo. A dneska se ta jednání odehrávají v Rijádu, což je taky facka nám jako Evropanům, že už ani, ani věc války na našem kontinentě není řešena někde v Evropě, ale na Blízkém východě. Takže vidím tam spíš ozvuky jako světového uspořádání bilaterálního, ale to vůbec neodpovídá světové mocenské realitě. Ta je úplně jiná.

Dneska tím hlavním tahounem světových změn geopolitické rovnováhy je jednoznačně Čína. A o tu se hraje. Americký zájem ukončit válku na Ukrajině není zájmem stabilizovat Evropu. Ta stabilizace Evropy je vítaným cílem, ale není to tím hlavním cílem. Hlavním cílem je ukončit válku, která pomáhá zejména Číně. Čína profituje každý den z toho, že Západ ztrácí, Rusko ztrácí. A Čína se směje, protože Čína bude samozřejmě benefitovat z toho, že i Rusko ztratí. Ona bude benefitovat z toho, že je mnohem silnějším v té dvojici strategického partnerství bez limitů, kterou Si Ťin-pching a Putin spolu uzavřeli.

Aktualizace: ve středu 19. 2. se bude konat další summit v Paříži. Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na diplomatické zdroje. Pozvánku by měly dostat spojenci z NATO, kteří se na první jednání nedostaly, mimo jiné se to týká i Česka.