Boom českých fotbalistů v německých vesnicích je pryč
Pracovat v rakouském nebo německém pohraničí už prý není takové terno jako v minulých letech. Alespoň to říkají čeští fotbalisté, kteří hrají ve vesnických týmech sousedních zemí, a kteří narozdíl od běžných profesí nemuseli čekat až na nedávné otevření pracovních trhů. Přesto jsou věci, kvůli kterým těch pár desítek kilometrů stále moc rádi zdolávají.
Český útočník Tomáš Janda dává právě jednu ze svých jarních branek za vesnický klub Sebnitz nedaleko Děčína. A místní fanoušci mi to okamžitě připomínají. I fanoušek, který jen chvíli před tím o Češích v klubu nadšeně vyprávěl. „Jsou velmi dobře technicky vybavení, mají dobrý výběr místa, hrají dobře pozičně, jsou chytří, vždycky byli pro klub přínosem, prostě byli dobří."
Od rozdělení Československa si takto mohli fanoušci v Německu a Rakousku pochvalovat už 7 716 českých fotbalistů, přesně tolik jich dohromady do obou sousedních zemí zamířilo, ve většině případů právě do nižších soutěží.
Jenže zatímco v devadesátých letech od nás odcházeli v houfech, teď už se jedná spíše o jednotlivce. Vždyť podle údajů Českomoravského fotbalového svazu se od začátku ledna tohoto roku zaregistrovalo v některém z rakouských nebo německých klubů pouze 120 českých hráčů.
„Ten boom už je dávno pryč. I to euro dneska máte 24 (pozn. Kč), předtím bylo 32. Já jsem začínal na marce 28 nebo 26,“ naráží na finanční stránku Martin Votava, fotbalista, který dojíždí do zemí bývalého východního Německa od svých osmnácti let.
Takže si pamatuje i dobu, kdy se dalo z peněz vydělaných u sousedů královsky vyžít. „I v Německu dochází peníze. Čím blíže k hranicím, tím je těch peněz míň a míň.“
Dobře placení Češi
Ale i když je teď peněz celkově mnohem méně, posily se kluby snaží v rámci možností zaplatit. Takže jsou ve vesnických oddílech za hranicemi dost často právě Češi těmi nejlépe placenými fotbalisty.
„Samozřejmě jsme tady asi trošičku jinak placení než místní. Myslím, že kdyby přišla nějaká východoslovanská národnost do Čech – Rumuni, Bulhaři – tak je to u nás stokrát horší. Tam bychom je vůbec nevzali. Když tam byl nějaký Ukrajinec, a věděli jsme samozřejmě, že má o něco víc peněz měsíčně za fotbal, tak jsme na něj byli docela nepříjemní,“ přiznává Tomáš Štěpán, který dojíždí do Německa čtvrtým rokem z Ústí nad Labem.
U našich západních sousedů je ale prý situace jiná. „Oni to vědí, ale nějak to neřeší. Žádná nevraživost tam není.“ Tomáš Štěpán je brankář, a o ty kvalitní je nouze všude, tím spíš v zemích bývalého východního Německa, odkud řada mladých lidí odešla za prací do bohatších regionů.
Jsou rádi, že tu jsme
„Tady ta práce v pohraničí vůbec není, takže střední vrstva odchází.“ I proto v malých městech i vesnicích v pohraničních regionech bývalého NDR mohou chybět i kvalitní fotbalisté. A o to vítanější jsou pak Češi.
„Tady jsou rádi, že tady jsme. Protože kdybychom tady nebyli my, tak ono je nás čtrnáct celkově dohromady, je nás málo,“ uvedl Tomáš Janda, kterýž přišel do Německa až po prvním lednu 2011. Ale to podstatné už postřehnout stihl.
„Mně to přijde takové srdečnější. Vůbec žádné problémy s rozhodčími jsem nezažil. My hrajeme o postup a vůbec jsem neslyšel nějaké téma. Pískají rovinu a nazdar,“ myslí si někdejší prvoligový útočník Českých Budějovic, Blšan či Zlína Tomáš Janda, který se pro změnu snaží, aby se o českých fotbalistech na německém venkově mluvilo jen dobře.
Janda zanalyzoval i finanční stránku fotbalu v Německu. „Náš oddíl, to je tam v oblasti u Rumburka, je údajně jako jediný, který ještě dá jako nějakou korunu. Třeba před nějakými čtyřmi roky se tím dalo i uživit, nemuseli chodit u nás do práce. Dneska je to jako na přilepšenou, takových 200-300 euro se dá. Tady je to vlastně chudší. Co chodí tam k Norimberku, tam je to lepší, tam dávají tady v té samé soutěži třeba dvakrát tolik. Ale zase to dojíždění tam! To nejde.“
Martin Votava, jeden z těch, kteří fotbalovou práci v německém pohraničí vyzkoušeli jako první, potom dodává. „Sklouznete, zabojujete a už jste prostě jejich. A když předvedete ještě něco českého, tak vás mají rádi. A fandí hlavně tomu mančaftu, takže fandí vám. Jsou na nás jakoby hrdí.“
