Čtyři měsíce po ochromení koukal do zdi. Dnes David Drahonínský sbírá medaile v lukostřelbě
Sport hendicapovaných je pro mnohé jeho vyznavače obrovskou motivací. Vrací je do života a nabízí řadu možností, jak na těžký životní úděl zapomenout. David Drahonínský byl až do šestnácti let obyčejný kluk. Prakticky nikdo ho neznal. Dnes má jako lukostřelec ve své sbírce vedle medailí z evropského nebo světového šampionátu i paralympijské zlato z Pekingu a stříbro z Londýna.
Sport byl už od malička nedílnou součástí života Davida Drahonínského. Jako každý kluk na vesnici nemohl chybět v sestavě tamního fotbalového týmu.
„Dělal jsem taekwondo, bral mě taky hokejbal. Po úraze jsem pak na vozíku vyzkoušel snad všechny sporty, co existují,“ svěřil se dvojnásobný medailista z letní paralympiády. Nečiní mu problém vrátit se k okamžiku, který jeho život i sportování poznamenal.
„V šestnácti jsem přišel unavený z tréninku taekwonda. Byl jsem náměsíčný, spadl jsem ze třetího patra a zlomil si poslední krční obratel. Díky tomu dnes používám tenhle módní doplněk se čtyřmi kolečky,“ říká dnes už s nadhledem.
Bezprostředně po úraze začal na nemocničním lůžku přemýšlet o tom, co bude dál. „Osm měsíců trvalo, než jsem se z toho dostal. Čtyři měsíce jsem jenom ležel, koukal do zdi a nehýbal skoro ani rukama. Říkal jsem si, co budu dál dělat. Jsem rád, že jsem se z toho takhle vylízal,“ usmívá se.
Prvním impulsem ovšem byla škola. Bez maturity David Drahonínský skončit nechtěl.
„Být na vozíku bez vzdělání je hodně blbá kombinace, takže jsem nastoupil na obchodní akademii v Jánských lázních. Byl tam taky sportovní oddíl, kde jsem víceméně všechno vyzkoušel. Zůstal jsem nakonec u lukostřelby.
Na vozíku se ovšem dá dělat nejen lukostřelba. Možností je celá řada. Sledge hokejový reprezentant Zdeněk Krupička dokonce Davida přilákal k boxu. „Na box chodím jen kvůli tomu, že tam jsou hezké trenérky (úsměv). Box je pro mě nová věc, která má blízko i k taekwondu.“
„Děláme taky boču, což je něco jako pétanque. Dále fotbal, basket, v atletice se hází diskem či oštěpem, dělat se dají i běžecké disciplíny na speciálních formulkách. Sportů je nespočet. Jsou ale limitovány financemi. Na každý sport potřebuje speciální vozík,“ vysvětluje.
S psychikou pomáhá odbornice
Vedle fyzické přípravy je u sportu handicapovaných důležitá, víc než kde jinde, psychická pohoda. Zvláštností nejsou ani speciální konzultace s odborníky.
„Před dvěma lety jsem se seznámil se sportovní psycholožkou a ta mě posunula úplně do jiné roviny. Všichni závodníci jsou dobří, ale záleží na jejich hlavě. Buď si dokážou myšlenky zorganizovat, anebo to prostě nedaj.“
A v hlavě se rodí také nejrůznější plány a přání. Zkrátka nové možnosti a výzvy.
„Ještě jsem si neskočil s padákem, jinak jsem vyzkoušel všechno. Sportem číslo jedna je lukostřelba. Od června docela intenzivně trénuju golf a hraju i florbal na mechanických vozíkách za Plzeň. Dřív jsem hrával i na elektrických vozíkách, ale to jsem časově nezvládal. Člověk si musí vybrat priority,“ upřesňuje David Drahonínský.
