Co dělám v rozhlase: 
Jsem dramaturgem pořadu Host Radiožurnálu / Host Lucie Výborné.
Pro stanici Vltava realizuji cyklus Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem. Jsem také dramaturgem příležitostného digitálního streamu Rádio Retro. 

Před rozhlasem:
Narodil jsem se v červenci 1979. Když se onoho letního podvečera ozvala z rádia znělka Rozhlasových novin „Kupředu levá“, bylo mi zhruba 60 minut. Nelze se proto divit, že jsem si její imperativ vysvětlil prakticky - jako „kupředu levák“, což mi o šest let později v první třídě vyneslo nutnost používat při psaní zprvu křivolakých liter „čínu“ místo plnícího pera. Tuze mě to mrzelo, a tak si to dodnes vynahrazuji. Propisek se straním a – navzdory přesvědčení soudružky učitelky Pešoutové z 9. ZŠ Julia Fučíka, Moskevká 2929 v Kladně – si písmo nerozmazávám. Soudružka učitelka měla vůbec mnohem méně odhadu než pedagožka z předchozího vzdělávacího ústavu. Ve školce o mě prý jednou pravili, že budu buďto herec, anebo novinář. Chvilku to vypadalo taky na výtvarníka. To když jsem v roce 1984 vyhrál celostátní soutěž „Děti hutníkům – hutníci dětem“. Můj akvarel „nádraží s kolejemi naštorc“ by se v archivu Albatrosu, kde byl obrázek vystaven, možná dal ještě najít. Jako cenu jsem dostal plyšového králíka a tempery v kelímcích, které se mi během převzetí ocenění rozsypaly na schodech vedoucích na pódium. Krom toho si pamatuji ještě na červené limonády na stolech – to byla tehdy vzácnost a pro pětiletého vrchol gastronomie. 

Na všech svých základních školách (hodně jsme se stěhovali) jsem bez výjimky neprospíval z matematiky, fyziky a chemie. Taky z tělocviku. Opakem byla čeština a vše související. Patrně právě proto mě rodiče nasměrovali k technickým oborům a vedle jakž takž „humanitního“ písmomalířství mi dopřáli také vzdělání v oboru stavebního provozu. Dodnes mi není jasné, jak se mi podařilo odmaturovat ze stavební mechaniky. Snad to bylo tím, že rovnováhu na páce znám důvěrně z dětských hřišť, kdy jsem musel pokaždé shánět minimálně dvě další děti, abychom se mohli pohoupat. Nezapomenutelnou položkou mého středního vzdělání je také fakt, kterým mi češtinář (a náš třídní!) před maturitní komisí cíleně sestřelil „výbornou“. Po mém předpisově 20minutovém monologu o předchůdcích Jana Husa a Jednotě bratrské konsternoval zkoušející profesorku tím, že má dotaz. Jestli prý jsou ještě někde následovníci Jednoty bratrské? S jistotou člověka, který ví, že propadnout už nemůže, jsem odvětil, že to vážně netuším. Do smrti si díky tomu budu pamatovat, že prý v Kanadě působí Moravští bratři. No nekupte to za sníženou známku na maturitním vysvědčení. 

Přebolelo to rychle. Tou dobou už totiž veškerý můj zájem přitahoval rozhlas. A já doufám, že s tím nepřestane.