Vancouver má i svou odvrácenou tvář
Turisté na olympiádě ve Vancouveru většinou zažijí jenom přívětivou část města. S jeho krásným přístavem, nábřežím a pulzujícími ulicemi. Je tu ale ještě jiný Vancouver – jen kousek od centra leží čtvrť bezdomovců a narkomanů, kam se nedoporučuje chodit po setmění.
Elisabeth Detcherová žije ve čtvrti Downtown Eastside 14 let, dva roky z toho se protloukala na ulici. Málem se upila k smrti a živila se prostitucí.
„Byla jsem alkoholička, nestydím se za to. Měla jsem naštěstí přátele, kteří mi pomohli dát můj život dohromady.“ Elizabeth je dnes dobrovolnice, která provádí po chudinské čtvrti turisty. Pracuje pro jednu charitativní organizaci a má byt, což je pro místní lidi to samé, jako by vyhráli jackpot v loterii.
Když minete hranici mezi v uvozovkách normálním Vancouverem a čtvrtí East Hastings, je to, jako byste přešli přes bludný kořen. Rázem je všechno jiné, graffiti na zdech domů, které normálně ve městě nevidíte, postranní uličky páchnoucí močí a hlavně lidé na chodníku jsou jiní. Stojí v hloučcích, dívají se na vás úkosem, občas něco houknou, sem tam před sebou někdo tlačí nákupní vozík nebo nese na rameni pytel s oblečením.
Oázou uprostřed území drogových dealerů, prostitutek a bezdomovců je Carnegieho centrum. Budova postavená v roce 1903 za peníze darované americkým ocelářským magnátem Andrewem Carnegiem sloužila původně jako knihovna, od roku 1980 je v ní komunitní centrum. Útočiště tu kdysi našla i Elizabeth.
Lidé se tu můžou osprchovat, dostanou tu najíst za minimální cenu. Oběd tu stojí v průměru dva dolary. Je tu tělocvična, kulečník, knihovna, keramická dílna. To všechno za symbolický členský poplatek ve výši jeden dolar ročně.
Ethel Whittyová z Carnegieho centra vysvětluje, kde jsou kořeny sociálních problémů v East Hastings a jak je vůbec možné, že jedna z nejvyspělejších zemí na světě v jedné ze svých výstavních metropolí toleruje takovou sociální spoušť, jaká je tady.
„V polovině 90. let přestala fungovat bytová politika kanadské vlády a od té doby de facto žádnou nemáme. Počet lidí bez domova se od té doby významně zvýšil. Nejenom, že je bydlení ve Vancouveru velmi drahé, ale navíc je tu minimum volných bytů. Vláda i město sice na stavbu nových bytů přispívají dost velkou sumou, ale pořád to nestačí,“ vypráví Ethel Whittyová.
Elizabeth to neměla v životě jednoduché. Nejdřív ji zneužil první, a když se rozvedla, tak i druhý manžel. Dnes je to usměvavá starší paní. Zvu ji na oběd, a když sedíme na zahrádce v restauraci, všimnu si, že se upřeně dívá na druhou stranu ulice. Stojí tam dům se zatlučenými okenicemi a nápisem na prodej. Dům, jakých je tu spousta.
„Koupila bych ten dům, vzala bych tam co nejvíc lidí z ulice a naučila je postavit se znovu na vlastní nohy. Ukázala bych jim, že mít práci je lepší než jenom čekat na milodary. Čím víc se na ten dům dívám, tím víc se mi ten nápad líbí,“ říká Elisabeth a její příběh dokazuje, že čtvrť East Hastings nemusí být pro všechny jenom poslední stanicí, ale někdy i novým a lepším začátkem.
