Sama nikdy nebojovala se zbraní v ruce, ale od malička nesla pevně svůj osud s přesvědčením, že proti zlu a nespravedlnosti se musí bojovat všemi prostředky. Svoji pevnou vůli projevila i po roce 1989, kdy další čtvrtstoletí musela bojovat s úřady i soudy o navrácení komunisty zabaveného rodového statku, v Lošanech ve kterém pak zřídila Památník tří odbojů. Postoj Zdeny Mašínové ocenil i prezident republiky, když jí letos 28. října udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Narodila se 7. listopadu 1933 v Praze, kde její otec Josef Mašín, tehdy sedmatřicetiletý, působil jako velící důstojník u 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v Ruzyni. Svoji budoucí manželku Zdenu Novákovou poznal o čtyři roky dříve v Olomouci na taneční zábavě. Mluvit tam s ní ovšem nemohl, protože pro její rodiče nebyl důstojník dostatečně dobrou partií, chtěli, aby se provdala za nějakého inženýra (její otec byl sám inženýr a úspěšný podnikatel).

Mašín však se svojí celoživotní rázností a přímočarostí napsal atraktivní modrooké blondýnce dopis, ve kterém ji požádal o schůzku, a na ní pak hned na začátku rovnou o ruku. Zdena souhlasila a Josef Mašín pří první návštěvě rodičů okouzlil její matku natolik, že k jejich sňatku rychle svolila: „V rodině se tradovala úsměvná historika, že jako dělostřelec říkal, že chce mít sedm kluků, aby měl obsluhu ke kanónu. Začalo to dobře – první byl Ctirad, druhý Josef, ale třetí byl malér – já a ještě s tou velkou vadou. Ale on mě velmi miloval a hrozně mu záleželo na tom, aby můj život byl plnohodnotnej.“

Rytíři kulhavé dámy

Zdena Mašínová se totiž narodila s vážným postižením – neměla zcela vyvinuté klouby na obou nohou a i tehdejší ortopedická špička profesor Jan Zahradníček krátce po jejím narození konstatoval, že stráví celý život na kolečkové židli. Zoufalým rodičům ale někdo nakonec poradil, že v Praze existuje ještě dětská ortopedická klinika na Karlově náměstí, kde působí vynikající ortopéd: „Byl to jistý profesor Springer, Němec. A mí rodiče byli velcí vlastenci, zejména otec nesouhlasil s tím jít na německou kliniku. Zřejmě ho ale matka nakonec přesvědčila, šli tedy za ním.“

„A když mě prohlédl, tak pravil, že až mě budou dva roky, tak ať se mnou přijdou -  že v osmi letech budu chodit a v osmnácti tancovat. A to se skutečně stalo! Protože můj organismus byl velmi odolný, tak od těch dvou let jsem absolvovala dvě ortopedické operace každý rok, celkem jich bylo šestnáct! A v osmi jsem opravdu chodila a v osmnácti tancovala,“ dodává.

Německý profesor se o svoji malou pacientu staral i po okupaci. To už ale zřejmě tajně – z kliniky se stal vojenský lazaret a malá Zdena vídávala, jak kolem nosí na nosítkách zraněné německé vojáky. „Léčil mě i v době, kdy už můj otec byl v ilegalitě. Já jsem jako dítě vůbec nepřemýšlela, že je to Němec, nepřítel našeho národa – prostě byl to starší vlídný pán, u kterého jsem byla na klinice. Po válce měl být odsunut, ale moje matka se velice zasadila o to, aby vystěhován nebyl právě i na základě toho, jak se k nám zachoval. Později ale stejně odešel přes Rakousko do Mnichova a já jsem se s ním už nikdy nemohla setkat, aby mohl vidět své dílo.“

Pokud zrovna nebyla Zdena na klinice, trávila většinu času doma. Rodina bydlela v krásném služebním bytě v Litovické ulici 11 (na domě připomíná jejího otce pamětní deska). Dodnes si vzpomíná, jak vždy ráno stála na balkóně a dívala se, jak před domem čeká voják s koněm, otec vychází z domu, nasedá na koně a odjíždí do Ruzyňských kasáren.

Protože kvůli svému postižení si s vrstevníky na ulici hrát nemohla, starali se o její povyražení její bratři. Přestože Ctirad byl starší jen o tři roky a Josef o rok a půl, brali svoji úlohu „rytířů“ velmi zodpovědně: „Ctirad – tomu otec (už po odchodu do ilegality, pozn. autora) řekl, že nám musí vynahradit jeho, tak ten zaujímal spíš takové otcovský postoj. S Josefem jsme byli spíš dětští, dělali jsme různé skopičiny – třeba mě naložili do takovýho dětskýho žebřiňáčku a strašně rychle se mnou běhali, samozřejmě mě nakonec převrátili, celej nos jsem měla odřenej, ale bála jsem se zabrečet, aby toho nenechali, mně se to tak strašně líbilo.“

„Jednou večer, když byl otec doma, ozval se zvonek a služebná přivedla do haly nějakého pána, ten držel za ruku malé děvče, celé roztřesené, a chtěl mluvit s otcem. A když přišel, tak mu ten muž řekl: ‚Pane … (nevzpomínám si už, jakou měl tehdy otec hodnost), vaši hoši naši Aničku zmlátili!‘ Otec se otočil – to vidím, jako dneska a zavolal: ‚Radko (tak se u nás říkalo Ctiradovi), Pepo, sem!‘ Kluci přišli s vytřeštěnýma očima, protože před otcem měli velký respekt. Hned se do nich pustil: ‚Jak jste si mohli dovolit mlátit děvče?!‘ A na to oni jako jedním hlasem řekli: ‚Ona nadávala naší Nendě (to jsem byla já), že je kulhavá!‘," pokračuje Zdena.

Ten muž bez jediného slova tu holku vzal, vytáhl jí sukně, ohnul přes koleno a pětadvacet na ten zadek! Pak jen řekl: ‚Děkuju vám!‘ A odešli. Asi někde venku jsme si hráli, a tam to zaznělo, jak mezi dětmi bývá. Pak, když už jsme byli v Poděbradech, já jsem začala chodit do školy, ale ještě to moc nešlo, do schodů jsem nemohla vůbec, tak mě Ctirad každý den nosil na zádech do třídy a posadil mě do lavice,“ dodává.

Byl to tatíček! Nebyl to tatíček! A přeci to byl tatíček!

Plukovník Josef Mašín se zapojil do ilegální činnosti prakticky okamžitě po příchodu Němců, vlastně už těsně před ním, kdy chtěl vyhodit v kasárnách sklad zbraní, aby nepadly nepříteli do rukou, a dokonce fyzicky napadl své nadřízené, kteří mu v tom bránili. Zpočátku samostatně, záhy pak v rychle zformovaném vojenském odboji Obrana národa a také jako člen legendární skupiny Tři králové. Jeho ilegální činnost ovšem představovala smrtelné nebezpečí nejen pro něj samotného, ale pro celou rodinu.

Manželka však jeho rozhodnutí – byť jistě ne snadno – schválila. „Maminka byla velice umělecky založená, krásně hrála na klavír i kreslila, úplně jiný typ než náš otec – to byly takové rozdíly a přesto byl jejich vztah velmi krásný.  Ale taky byla vychovávaná vlastenecky v sokolské rodině, to samozřejmě působilo.“  Děti o tomto kroku zpočátku nic nevěděly – Josef Mašín prostě jednoho rána odešel a už se nevrátil.

Maminka jim namluvila, že je v cizině, dokonce jim ukazovala pohlednice, které údajně posílal i s pozdravy dětem. Gestapo ovšem samozřejmě dobře vědělo, jaká je realita a stalo se u Mašínů každodenním, či spíše každonočním „hostem“ – čekali, že se Josef Mašín za svojí rodinou přijde někdy podívat: „Mně tehdy nebylo ani šest let, takže jsem všemu nerozuměla, ale samozřejmě to byl velkej šok, když si představíte, že do bytu téměř každou noc vtrhne horda mužů, celý byt převrátí vzhůru nohama, chovají se neurvale, z toho nějaké vzpomínky mám.“ 

„Vzpomínám si, jak se nade mnou v dětské postýlce sklání nějaký chlap a ptá se: ,Kde máš tatíčka?‘ A necelý rok po začátku okupace dostala maminka při jedné z těch četných nočních razií ultimátum, že do 24 hodin musíme pryč z Prahy. To bylo samozřejmě velmi obtížné, ale nějaký známý, co měl rozestavěný dům v Poděbradech, v něm nabídl matce přechodné ubytování. Tam jsme nakonec zůstali několik let,“ říká.

Josefu Mašínovi se ale přes veškerou ostražitost gestapa přeci jen podařilo své nejbližší párkrát vidět – s manželkou se několikrát tajně sešel v Praze a rodinu navštívil i v Poděbradech, kde byla rovněž pod dohledem: „Jednou v noci jsem se probudila v dětský postýlce, on se nakláněl nade mnou, a já jsem měla vždycky špatný spaní, tak jsem vyskočila a volala jsem ‚Tatíčku, tatíčku!‘ Tatínek rychle odskočil, přišla naše chůva Marie a říkala: ‚To se ti něco zdálo, to nebyl tatíček!‘ Ale tu noc se probudil i Ctirad, který byl vždycky dost vyspělý, přestože byl jen o tři roky starší, a s ním otec mluvil a řekl mu, že to nesmí nikdy nikomu říct.“

„Dospělí měli strach, aby to někde třeba mezi dětmi neprozradila, že byl u nás, tak mi stále opakovali, že to byl jen sen. Ale Ctirad s ním tu noc taky mluvil – otec mu dal za úkol, že se musí za všech okolností postavit proti zlu a že mi musí celý život dělat rytíře. Nevím, kdy přesně to vlastně bylo, za jak dlouho ho pak dopadli,“ pokračuje.

K zatčení Josefa Mašína došlo po přestřelce s gestapem 13. května 1941 (popraven pak byl 30. června 1942). A začátkem roku 1942 putovala za mříže i jeho manželka. Když ji gestapáci odváděli v noci z poděbradského domu na Pankrác (tam jí po čase dali do cely s Miladou Horákovou, aby se o ni – ztýrané brutálními výslechy - starala, obě ženy se velmi spřátelily a stýkaly se i po válce, což později Mašinům rovněž přitížilo), dali guvernantce Marii rozkaz, aby děti připravila do transportu. Ctirad a Josef by patrně jako nordické typy skončili v nějaké německé rodině a Zdena jako postižená v plynové komoře.

Ovšem Marie, přestože byla německého původu, zareagovala velmi duchapřítomně: „Tou svojí perfektní němčinou, která na gestapáky v bytě zřejmě udělala dojem, řekla, že je pouhý zaměstnanec a že nás bez přítomnosti někoho z rodiny nemůže vydat. Vzpomněla si totiž, že v Olomouci žije matka naší matky, která perfektně ovládá němčinu: Opravdu se jí podařilo babičku Emu zavolat, ta okamžitě přijela, a protože rovněž uměla dokonale německy, tak na gestapu zapůsobila -  řekla, že nás bude vychovávat v německém duchu. Představte si, že oni na to dali, maminku tedy odvezli na Pankrác a naše babička s námi zůstala vlastně do konce války, starala se o nás.“

Otcův odkaz celoživotním závazkem

V cele pankrácké věznice, kde Josef Mašín čekal na smrt, byl po válce objeven moták – jeho vzkaz dětem. Mimo jiné napsal: Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat.

Ovšem nejen tato slova předurčila osud Zdeny a jejích bratrů, spíš jen zkoncentrovala to, co měli před očima prakticky od narození: „Velmi brzo, jak si vzpomínám, jsem chápala, co je to nacismus, právě ve vztahu k mým rodičům – otec byl v té době v ilegalitě, pak byl dopaden a v roce 1941 popraven, maminka byla vězněna. A pak na to navázal komunismus. Přestože měli tři děti, tak matka s jeho odbojem souhlasila.

Věděla, že pro něj je to vlastně povinnost jako pro vyššího důstojníka československé armády zasadit se o to, aby tato země byla znovu svobodná a demokratická.  Víte, ten odboj mých bratrů potom měl kořeny tady v celé té naší od dětství počínající atmosféře rodiny. Pro nás znamenal hrozně moc právě ten postoj našeho otce k nacismu – to bylo velice důležitý. Ten postoj byl pro nás samozřejmostí.“

Nikdy, ani v duchu nevyčítala ilegální činnost ani svému otci, ani bratrům. O jejich aktivitách ovšem až do jejich ozbrojeného útěku z republiky prakticky nic nevěděla. I proto, že sama krátce po skončení války odešla za babičkou Emou do Jeseníku a později studovala v Olomouci, zatímco Ctirad a Josef zůstali s matkou v Poděbradech, kam jezdila jen v době školního volna.

„Jen jsem tušila, že něco dělají, oni to dělali velice konspirativně. Nebyla jsem na ně naštvaná, že udělali něco, kvůli čemu jsem i já měla problémy, naopak jsem jim pak řekla, že kdybych byla v jiném zdravotním stavu, tak bych s nimi na tom spolupracovala. Když nakonec utekli, tak to jsem zrovna končila tu zdravotní školu v Olomouci a tam si pro mě přišli. Nevím už dneska, jestli jsem s tím počítala, ale vytušila jsem, když Svobodná Evropa, ale také naše sdělovací prostředky hlásily o té obrovské honičce na ně ve východním Německu, která trvala měsíc a kde je obklíčila armáda 25 tisíc lidí a oni se do toho Západního Berlína nakonec přeci jen dostali. V té době jsme si telefonovali s matkou a obě jsme tušily, že to jsou oni.“

Komunistická msta až za hrob

Tušení se proměnilo v jistotu, když obě ženy přišla zatknout Státní bezpečnost. Obě ve stejný den, 26. listopadu 1953. Ačkoli se Zdena na akcích bratrů nijak nepodílela a ani s nimi nebydlela, byla vzata do samovazby, musela se svléknout do naha, spát bez přikrývky a za světla, často v zimě při otevřeném okně. Na každodenní výslechy ji vodili se zavázanýma očima a po schodech bez ohledu na její potíže s chůzí, takže často upadla a musela pak lézt po čtyřech.

To vše – nejprve v Olomouci, pak v Praze-Ruzyni – trvalo několik měsíců: „Na žádné konkrétní osoby – vyšetřovatele a bachaře – si už nevzpomínám, snažila jsem se to vytěsnit. Jinak jsem tam neměla vůbec žádný kontakt s lidmi. Myslela jsem stále na to, že bratrům se podařilo přejít hranice, brala jsem to pozitivně. Jak se to dá přežít? No, musíte to přežít! Pro mě bylo nejdůležitější, že oni už jsou na svobodě. A myslela jsem hlavně na matku, která byla taky zavřená.“

A zaplatila to životem. StB jí v pražské vazbě poskytla stejnou „péči“ jako dceři – matka byla ovšem o čtvrtstoletí starší a už před zatčením ve vážném zdravotním stavu – měla rakovinu střev. Všechny žádosti o léčbu byly však prohlášeny za pouhou simulaci. Po roce takto nelidského zacházení se ale její stav zhoršil natolik, že projednávání jejího případu muselo být přerušeno a namísto k soudu putovala do vězeňské nemocnice, kde absolvovala sedm operací.

Před soudem nakonec stála sama (tři zadržení členové skupiny bratří Mašínů včetně jejich strýce, bratra Zdeny Mašínové starší, už byli mezitím nejen odsouzeni, ale i popraveni) a 3. června 1955 byla odsouzena k 25 letům vězení za velezradu a vyzvědačství. Obžaloba ani soud přitom neměly jediný důkaz, že by se na této činnosti jakkoliv podílela, stačilo, že ji „mlčky schvalovala“ a že „své syny špatně vychovala.“

Její dcera, která se po propuštění z vazby vrátila k babičce Emě, spolu s ní žádala o zmírnění trestu a propuštění na svobodu, ale marně. V pracovním táboře v Pardubicích totiž matka kvůli stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu neplnila pracovní normu (jako švadlena) a podle posudku velitele byla stále „zatvrzelou nepřítelkyní zřízení“.

S dcerou si mohla vyměnit jen několik dopisů, poslední setkání se uskutečnilo v pankrácké věznici: „Povolili mi krátkou návštěvu. Maminku přinesli v těžkém stavu na nosítkách a položili ji na zem. Sklonila jsem se k ní a ona mi pošeptala jméno jisté ženy, která jí byla dána do cely jako na pomoc, ale byla to konfidentka. Ta dotyčná se přitom na nás obracela, babička jí dost dlouho věřila, protože měla pomáhat v cele mamince. Ale ve skutečnosti toho zneužívala.“

Zdena Mašinová starší zemřela 12. června 1955 a nenávist komunistického režimu šla až za hrob. Ostatky byly bez rakve, obřadu a svědků vhozeny do šachty hromadného hrobu hřbitova v Praze-Ďáblicích, kde své oběti pohřbívali už nacisté. „O její smrti mi vědět dali, ale když jsem chtěla její ostatky, tak jsem chodila na StB od kanceláře ke kanceláři a stejně mi nic neřekli.“

Nakonec se jí podařilo zjistit, na kterém hřbitově matka je, a hrobník jí ukázal neoznačené místo, kde prý spočinula spolu s několika desítkami mrtvými dětmi vězněných žen. „Před dvěma roky jsme udělali exhumaci, ale nebyla tam. Přesto jsem tam léta chodila v domnění, že právě tam je pohřbena. Takže nemáme ostatky ani otce, ani matky.“

A život šel dál

Zdeně Mašínové mladší sice Státní bezpečnost nic neprokázala, přesto ji neustále sledovala, dokonce s pomocí některých jejich přátel a známých.  Zejména v roce 1969, kdy mohla na krátkou chvíli vyjet poprvé a na dlouhou dobu zase naposledy za hranice – šlo o zájezd do východního Německa s krátkou návštěvou Kodaně. Tehdy se mohla po 16 letech vidět alespoň s jedním z bratrů – Josefem.

„Státní bezpečnost nám nechala určitý telefonický styk, aby nás mohla odposlouchávat (StB počítala, že se bratři Mašínové do Československa ilegálně vrátí jako agenti, dokonce se objevilo několika zpráv, že zde byli viděni, nebyla to ale pravda – pozn. autora). Takže jsme si to dopředu domluvili. Do zájezdu jsem se dostala pomocí jedné známé, která patrně taky spolupracovala s StB.

Když jsme přijeli do Kodaně, tak brácha už snad na mě čekal na místě, kde jsme měli parkovat, nebo jsme se potkali až v restauraci nedaleko toho místa – to už si nepamatuju. Hned jsme se objali a byli jsme rádi, že jsme zase spolu. Ale Josef přijel do Dánska s tím, že s ním odjedu do Ameriky. Ovšem byla tady babička Ema – velmi přísná a velmi stará. Jejího syna – Ctibora Nováka – popravili, její dcera (moje maminka) zemřela ve vězení a ona by tady zůstala sama (komunisté se mstili i na Emě, odebrali jí důchod, takže v téměř osmdesáti letech musela znovu pracovat, pozn. autora).

Takže jsem tam seděla s bratrem v kavárně a mluvili jsme o tom, rozhodovala jsem se, jestli mám jet s tou skupinou zase zpět! A v tom autobuse se to asi nějak rozkřiklo, minimálně jedna žena, se kterou jsem spala na pokoji, byla od StB. Takže když jsem se vrátila na sraz a oni mě zahlédli, viděla jsem, jak všichni koukají! To bylo moje nejtěžší životní rozhodnutí. Ale i dnes si myslím, že to bylo asi správný.“

Navíc v té době už měla Zdena Mašínová i svého celoživotního druha Rudolfa Martina. Seznámili se víceméně náhodou v roce 1956, krátce po smrti její matky, ve stanoveném městečku u Máchova jezera, kam Zdenu vytáhla na výlet její kamarádka. „Vedle ve stanu byli dva – jeden starší muž a jeden mladší, a ten starší byl můj budoucí manžel. Já jsem vždy inklinovala spíše ke starším mužům, protože mí vrstevníci mi vždy připadali jako velmi infantilní.“

„On byl opravdu jedinečnej, nejhezčí úsek mého života. Vzali jsme se ale vlastně až po mnoha letech – pokud jsme byli v Praze, tak k tomu nedošlo, ale po roce 1968 jsme oba přišli o místo – já jako laborantka a on na AMU a FAMU. Jeden známý mi pak sehnal místo v laboratoři v Konstantinových Lázních. Šli jsme tam oba a Rudolf mě vlastně přemluvil, protože já jsem se vdávat nechtěla: jak se prý na mě budou dívat, když tam přijdu s dědkem o dvacet let starším – mě bylo tehdy čtyřicet a jemu šedesát,“ říká.

„Tak jsme se vzali, protože opravdu tehdy ještě nešlo žít jen tak na hromádce, navíc na malém městě. Svatbu jsme měli v Praze ještě před odjezdem. A ještě těsně před tou oddací síni řekl: ‚Ale jednou zůstaneš sama!‘ Já jsem nevěděla, o čem to vlastně mluví, teď už to vím – 11 let už jsem sama. Ale bylo to nejlepší období mého života, když jsme žili spolu.“

Do veřejného dění se Zdena Mašínová nikdy příliš nezapojovala – ani v období Pražského jara, které ona i Rudolf Martin brali s určitou rezervou, ani do disentu v období normalizace, protože jej nechtěla diskreditovat dodnes kontroverzním rodinným jménem. A také rok 1989 hodnotí s určitou rezervou: „S manželem jsme tušili, že tam zůstalo spoustu lidí, co nějak spolupracovali s bývalým režimem, někteří tam stále jsou, přestože předstírají, že ne. Protože jsme poslouchali zahraniční rozhlas, tak jsme hned od počátku měli informace o tom, co se ději, ale rozhodně jsem nepropadla euforii, že konečně přišla svoboda – právě kvůli těmto lidem,“ dodává Zdena.

„Ale jak se od té doby postupně dochází ke generační obměně a nastupují mladší, kteří už měli možnost poznat život jinde, tak je zde určitá šance, že by se už žádná totalita neměla opakovat! A všem lidem bych chtěla vzkázat: Pokud zjistíte jakoukoliv nepravost u kohokoliv, tak se proti mí musíte nekompromisně postavit. I za cenu osobních následků. Zkrátka a dobře - najít v sobě odvahu, a když zjistím, že je nějaká velká nepravost, která může tu společnosti ohrozit, tak se proti tomu veřejně postavit!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít