Z umývače oken ministrem obrany. Život Luboše Dobrovského vypadal jako na horské dráze
Život Luboše Dobrovského byl plný nečekaných obratů a paradoxů. Jedna velká část rodiny včetně otce zahynula při holokaustu, druhou postihl poválečný odsun. Dobrovský nastoupil na vojenské gymnázium, nakonec se věnoval humanitním studiím. Jako zahraniční redaktor Československého rozhlasu byl po 21. srpnu 1968 vypovězen z Moskvy, po čtvrtstoletí se tam vrátil jako český velvyslanec. Luboš Dobrovský zemřel 30. ledna.
Dobrovský byl vždy vojensky rázný a přímočarý ve svém jednání i myšlenkách. Narodil se 3. února 1932 v Kolíně v položidovské rodině. Otec Ludvík Hammerschlag pracoval jako úředník v místní chemické továrně Draslovka, kde se od roku 1935 vyrábí mimo jiné desinsekční a deratizační prostředek, nechvalně známý Cyklon B (dnes pod obchodním názvem Uragan D2). Matka Marie pocházela ze Sudet.
Přestože první republika skončila krátce poté, co Luboš začal chodit do školy, vzpomínky na tehdejší život se mu zachovaly dodnes: „Když přišel definitivní konec samostatnosti v březnu 1939, tak mi bylo sedm roků. Ale protože jsem ze židovské rodiny, tak jsem musel být dospělý mnohem dříve než ostatní. Co především charakterizovalo politiku první republiky, bylo rozvrstvení společnosti, ty vrstvy od sebe byly odděleny a politické strany vznikaly programově jako mluvčí zájmů těchto vrstev. Většina voličů volila program strany, se kterou se ztotožňovala, a nevolila protestně. Byla větší soudržnost společnosti,“ vzpomínal Dobrovský.
Tragická válka a první roky po ní
Bezstarostné dětství skončilo Lubošovi v šesti letech, následující události se mu pak navždy vryly do paměti jako živé obrazy: odhodlání otce a strýců při vyhlášení mobilizace v roce 1938 a jejich trauma po podepsání Mnichovské dohody, příjezd německých vojáků do Kolína v březnu 1939 a uplatňování Norimberských rasových zákonů ve městě, kde žila významná židovská komunita od středověku.
2:58
Před 75 lety skončila Jaltská konference. V Česku se o ní mluví jako o druhém Mnichovu
Číst článek
Cílem novinových útoků zejména v Árijském boji se stal jmenovitě i Ludvík Hammerschlag: „Už před příchodem Němců hledali naši způsob, jak odejít z té země, která byla po Mnichovu ohrožená. To se ale nepodařilo, a tak se táta rozhodl, že bude to riziko řešit v náš prospěch a svůj neprospěch. Přestože maminka nechtěla, přinutil ji k rozvodu. A tím pádem jsme my mischlingové podle tehdejších platných zákonů přestali být přímo ohroženi tím, že bychom byli posláni do koncentráku. Táta ale musel v roce 1942 do transportu. Maminka doma plakala, já jsem byl jediný z rodiny, kdo ho doprovázel. Na starým kolínským mostě u nádraží jsme se rozešli a už jsem ho nikdy neviděl.“
Holokaustu padly za oběť téměř tři desítky lidí z otcovy strany a přibližně stejný počet matčiných příbuzných putoval pro změnu do poválečného odsunu Němců. Sama maminka si asi po dvou letech marného čekání na manželův návrat našla nového partnera. Plukovník Svobodovy armády Bayer přijal pod vlivem poválečných protiněmeckých nálad příjmení své matky Dobrovský, a to dal i své nové rodině.
Pro dospívajícího nevlastního syna se stal vysoký frontový důstojník stejnou autoritou a vzorem jako jeho vlastní otec, Luboš se dokonce sám přehlásil z civilního na vojenské gymnázium v Moravské Třebové. Josef Dobrovský, ač komunista, začal mít ale na generálním štábu problémy kvůli svým nesouhlasným názorům na socialistickou reorganizaci armády.
Následky pocítil i Luboš, který byl z vojenského gymnázia vyloučen: „Mě to vlastně zachránilo, že jsem potom nebyl indoktrinován jako jiní spolužáci, kteří se později té ideologické nákazy velmi složitě zbavovali, zatímco já jsem byl zbaven možnosti se vůbec nakazit. Kdyby mě bývali nevyhodili, tak bych se asi nestal ministrem obrany,“ mínil Luboš Dobrovský.
Od mikrofonu k mytí výloh, od kotle na Hrad
K této funkci ale zbývala ještě velmi dlouhá cesta. Po maturitě na civilním gymnáziu Luboš Dobrovský chvíli učil na vesnických školách, splnil základní vojenskou službu a nakonec vystudoval bohemistiku a rusistiku na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1958 nastoupil do Československého rozhlasu v Praze, kam jej přivedl jeho bývalý spolužák a pozdější nejvyšší nadřízený na ministerstvu zahraničních věcí Jiří Dienstbier.
Spolu s nimi pracovaly v redakci mezinárodního života i další vycházející hvězdy rozhlasové žurnalistiky jako Karel Jezdinský, Karel Kyncl, Jan Petránek, Čestmír Suchý či Věra Šťovíčková.
V době Pražského jara byl Dobrovský akreditován jako zahraniční dopisovatel v Moskvě, odkud byl ovšem krátce po 21. srpnu 1968 oficiálně vypovězen, protože „neinformoval objektivně o bratrské pomoci“. Zanedlouho pocítil nelibost i doma, a to hned v počátcích normalizace – uznávaný žurnalista a překladatel z ruštiny a polštiny mohl další dvě desetiletí pracovat jen jako skladník, umývač výloh či topič, překládat mohl jen pod cizími jmény.
Nerezignoval však ani poté, co se ještě před podpisem Charty 77 ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti, se kterou v šedesátých letech rázně odmítl spolupráci. Naopak, zapojil se do řady disidentských aktivit – redigoval samizdatové tiskoviny včetně Lidových novin a přednášel v bytové univerzitě.
Zásadní změna přišla s listopadem 1989. Luboš Dobrovský byl nejprve mluvčím Občanského fóra, v lednu 1990 si jej první polistopadový ministr zahraniční Jiří Dienstbier vyžádal jako mluvčího a poté jako svého náměstka. V těchto funkcích se zúčastnil mj. velmi citlivých a zpočátku zdánlivě bezvýchodných jednání o urychleném odsunu sovětských vojsk z Československa. Svým návrhem oficiálního textu mezinárodní smlouvy pomohl zjednodušit osobní jednání mezi Václavem Havlem a Michailem Gorbačovem.
V říjnu 1990 ještě povýšil – po sílícím tlaku veřejnosti na odchod Miroslava Vacka se stal prvním civilním ministrem obrany. Havel jej prý jmenoval právě kvůli jeho zkušenostem z vojenského gymnázia. A jeho vojenskou ráznost ocenil zanedlouho znovu – po volbách v roce 1992, jejichž výsledky jasně signalizovaly brzký zánik společného státu Čechů a Slováků, jej odstupující prezident pověřil vedením Kanceláře prezidenta republiky, aby úřad po přechodnou dobu dobře fungoval bez hlavy státu.
Tuto funkci vykonával i po zvolení Václava Havla prvním prezidentem České republiky, a to až do roku 1996, kdy jej Havel jmenoval českým velvyslancem v Ruské federaci. Na tomto postu setrval Luboš Dobrovský až do roku 2000.
Historik Navara: S minulostí jsme se dodnes nevyrovnali. Komunistický režim byl dost chytrý
Číst článek
Tehdy vyvrcholil rozpor mezi jeho přesvědčením a některými záměry ministra zahraničí první Zemanovy vlády Janem Kavanem: „Řeknu vám, jaké dilema jsem prožíval jako velvyslanec. Představte si situaci, kdy nastupuje nová vláda a ta vláda má za ministra zahraničních věcí někoho, kdo si klade otázku, jakým způsobem lze vystoupit z toho základního bezpečnostního svazku, do něhož ta předchozí vláda v souladu s vaším hlubokým přesvědčením a morálkou vstoupila. Mně se přesně taková situace stala v Ruské federaci. Takže z důvodu své neshody s panem ministrem mi nezbylo nic jiného než skončit svoji práci velvyslance v Moskvě.“
Své svědomí si Luboš Dobrovský snažil udržet čisté i v posledních dvou desetiletích na „politickém vejminku“. Od přelomu tisíciletí opakovaně varoval před snahami Vladimira Putina „znovusovětizovat“ Rusko (zvlášť razantně vystoupil po anexi Krymu v roce 2014, kdy požadoval mj. i zmrazení kont všech ruských občanů v Česku a důkladnou kontrolu původu a určení těchto peněz).
V posledních letech pak svoji kritiku rozšířil i o Andreje Babiše a Miloše Zemana. Ti se podle něj snaží oslabit tuzemskou demokracii. Právě tu demokracii, za kterou v době jeho dětství tolik lidí položilo život: „Moje generace, i ta starší, která byla zasažená druhou světovou válkou, si to nese v sobě a náš život to významně ovlivňuje po celou tu dobu, kdy jsme si schopni vybavovat vzpomínky. Všechny možné další šikany, které jsem potom prožíval – to byla sranda! Třeba jsem přišel o práci… a co má být! Nic nebylo horšího než to, co postihlo mého tátu a moje tety, tátova bratrance…“
