Rakušan uchránil český byt před Rusy aneb Tři dny s časovanou bombou, vzpomíná pamětník Feld
Na svět přišel Josef Feld ve stejném roce, kdy se Adolf Hitler dostal k moci a měnící se vztahy mezi Čechy a Němci provázely celé jeho dětství. V jedenácti letech viděl na vlastní oči a z bezprostřední blízkosti zkázu rodinného majetku při nejničivějším spojeneckém náletu na Brno v listopadu 1944.
Rodinu minula smrt při dodatečném výbuchu časované bomby ve zbytku jejich domu i při raketové palbě kolem chaty u Brna, v níž se ukrývala na konci války. Provizorně obnovený podnik, který měl zdědit, znárodnili komunisté, přesto ani tehdy, ani později si Josef Feld nestěžoval na osud – naopak i ve svých 92 letech soudí, že svět je stále lepší, jen mnozí lidé si toho neváží.
Josef Feld se narodil v roce 1933 v Brně-Černých Polích, první tři roky však prožil v Moravském Krumlově, kde chtěl jeho otec vybudovat velkou slepičí farmu. Od poloviny třicátých let však začalo i v tomto městě růst etnické napětí, přestože většina obyvatel se hlásila k české národnosti:
„Německé obyvatelstvo toužilo po odtržení, byly mi asi tři roky a jedna z prvních vzpomínek je na to, jak hořelo v Rešicích (obec vzdálená od Krumlova asi 5 km, mj. rodiště parašutisty Adolfa Opálky, pozn. autora). Stál jsem mezi dveřmi a koukal na tu zář,“ popisuje Feld.
Estébáci cinkali na náměstí klíči aneb Diskriminace ho přivedla k Oscarovi
Číst článek
„Myslím, že už v tom roce 1936 jsme se museli vrátit do Brna. Nějakou dobu jsme bydleli na Příční ulici a odtud mám vzpomínku na smrt TGM. Maminka tehdy dala na stůj jeho obrázek a dvě svíčky a vysvětlovala mi, kdo to vlastně byl, dodnes to mám v paměti. Potom babička sehnala byt s obchodem na Zemědělské ulici v Černých Polích, dostali jsme byt a ještě ten obchod do pronájmu. Tam byla filiálka babiččiny firmy a maminka tam dělala vedoucí,“ dodává.
Podnikající babička
Babička vlastnila v ulici Cejl velkoprádelnu s čistírnou a žehlírnou a Josef jako prvorozený vnuk byl jakýmsi korunním princem, který měl v budoucnu rodinnou firmu převzít. To mu ovšem v dětství přinášelo spíše problémy:
„Když jsem přišel ze školy, musel jsem jít pomáhat, abych věděl, co a jak. Třeba jsem se šoférem rozvážel zboží po asi šesti filiálkách v Brně, to byly hlavně sběrny prádla. Nebo jsme vozili na nákladní nádraží prádlo v takových velkých proutěných koších, to se posílalo do Bratislavy, do Českých Budějovic nebo do Ostravy – firma se totiž specializovala na praní a žehlení tvrdých límců k pánským košilím,“ říká Feld.
„Tehdy to bylo téměř povinné oblečení pro úředníky a celou střední třídu – samotná košile límec neměla, jen takový pásek, ke kterému se ten límec připevnil. Firma prosperovala a pracovala v ní vlastně celá rodina, ale majitelkou byla jen babička, i za dědečkova života, ten byl ve firmě jen prokuristou. A tu firmu pojmenoval vlastně po ní - babička byla za svobodna Kolářová, ale tehdy by asi firma Kolářová moc nebudila důvěru, takže název zněl M. Kolář. Celé naší rodině se tedy říkalo Kolářovi, já jsem byl Pepíček Kolářů, i když jsem byl Feld.“
Okleštění republiky na podzim 1938 ani německá okupace o půl roku později se rodiny Kolářů alespoň navenek nijak zásadně nedotklo.
10:21
Z posledních dopisů Horákové je cítit láska, která nežádá. Všem dává svobodu, popisuje vědkyně
Číst článek
„Pamatuji mobilizaci, kdy otec musel na vojnu, ale potom se vrátil zpátky. Pak jsme museli v domě stavět protiletecký kryt. Ten dům patřil německému majiteli a bydlely tam samé německé partaje, ale se všemi jsme vycházeli dobře, s nikým jsme neměli problém. Nosili do toho našeho obchodu prádlo, nezdravili Heil Hitler, ale Guten Tag, to stejné při setkání v domě,“ vzpomíná.
Dodává, že nevnímal tehdy žádné problémy mezi německým a českým obyvatelstvem. Snad jedinou výjimkou byl podle něj jeden asi stejně starý kluk ze smíšené rodiny, co tam měla mlékárnu – ten byl za války velikej Němec – nadával mi do tschechische Hure, Ösel, Schwein …
„Jednou jsem nesl mamince kytku ke Dni matek, on přiběhl s kramlí, bouchl mně do té kytky a nadával mi. Ale po válce, když tady zůstal se svým českým otcem, tak jsme spolu chodili do školy a na všechno jsme zapomněli,“ vypráví Feld.
Přišli o majetek, ale přežili
Na co ovšem Josef Feld stejně jako ostatní dodnes žijící pamětníci nikdy nezapomene, je pondělí 20. listopadu 1944. Tehdy se totiž Brno stalo terčem největšího náletu během války, kdy na centrum města a přilehlé čtvrti svrhlo půl druhé stovky amerických letadel během pouhých dvaceti minut dva a půl tisíce pum.
Brno bylo přitom tehdy pouze záložním cílem a útok byl směřován na hlavní nádraží. To ovšem kvůli špatné orientaci při zhoršené viditelnosti a bombardování z velké výšky utrpělo jen poměrně malé škody, zatímco obrovská zkáza postihla civilní obyvatelstvo. Nálet si vyžádal téměř šest set obětí, mnoho dalších lidí přišlo o domov s veškerým majetkem. Mezi nimi byli právě i Kolářovi.
„Já už jsem tehdy chodil do měšťanky na Cejlu, a když byl hlášený letecký poplach a my jsme museli domů, tak jsem šel k babičce, protože domů do Černých Polí to bylo daleko. Chodil jsem k ní i na oběd – vůbec jsem tehdy hodně žil u babičky. Takže i tehdy jsem byl v krytu u babičky. A najednou zahoukala siréna dvakrát – to znamenalo, že nálet skutečně začíná,“ popisuje.
Při náletu jsme se podruhé narodili aneb Bráška bez nožičky byl miláčkem celé ulice
Číst článek
„Pak jsme slyšeli silnej zvuk letadel, najednou pískot fíííí a obrovská rána! V krytu byla na oknech dřevěná dvířka, ta se najednou rozlétla a já sledoval výbuch bomby, která padla před kryt do babiččiny firmy ve dvoře.“
„Když jsme pak vyšli ven, tak jsme viděli celou tu katastrofu – celá ta dvoupatrová budova firmy, celá naše činnost a pýcha celé rodiny byla jenom jedna velká díra. Bomba padla přesně doprostřed budovy, všechno absolutně zničený! A stejně tak i spousta dalších domů v celé ulici. Je zajímavé, že snad žádná bomba nevybuchla přímo na ulici, všechny v domech nebo ve dvorech a zahradách,“ vzpomíná dále.
Další bomba zasáhla i sousední obytný dům, ve kterém babička žila. Podzemní kryty v obou sklepích sice explozi vydržely, ale část domu byla zničena.
„Zachovaný bylo schodiště, zničená byla tady ta půlka, jak byl obývací pokoj, tam byly zhroucený patra na sobě. Ale předsíň a kuchyň vypadaly v pořádku, dokonce tam svítilo světlo, ani pojistky to nevyrazilo. Jenom v kuchyni byl probořenej strop.“
„Divný bylo, že tomu nikdo nevěnoval pozornost, kdybychom se tehdy pořádně podívali, tak bysme viděli, že je tam časovaná bomba a honem jsme utíkali pryč. Ale nikoho to nenapadlo – od pondělka, kdy byl ten nálet, až do čtvrtka jsme tam chodili vynášet věci, všechno, co se dalo zachránit z té nezničené půlky. Ve čtvrtek večer tam odsud otec odešel a v devět hodin ta bomba vybuchla a zničila tu druhou polovinu. Čili zůstaly jenom trosky z celýho babiččinýho majetku. Tři bomby zničily absolutně všecko!“
V lesní chatě bezpečno nebylo
Po tomto náletu se navíc značná část Brňanů obávala, že velká nálety budou pokračovat. Josef Feld se svojí maminkou se proto na čas přestěhovali do chaty v lese těsně u severního okraje města:
Kvůli šatičkám nepřednesla básničku Masarykovi aneb i po devadesátce na lyžích
Číst článek
„Tu chatu taky postavila babička. Daly se do ní výnosy z prádelny – jednak jako podnikatelka dobře věděla, že peníze jsou nejlépe uložený v nemovitostech. A taky, aby z těch peněz něco měla celá rodina a byla tu a tam pohromadě. Takže koupila pozemek a nechala postavit tu chatu stavitelem, i když rodina při té stavbě pomáhala. Pak jsme tam jezdili každý víkend a já jsem tam s babičkou trávil celé prázdniny,“ říká Feld.
I za války to podle něj byla taková oáza klidu – v Rozdrojovicích žádní Němci nežili, s lidmi ve vesnici měli přátelské vztahy.
„Jako kluk jsem chodil pomáhat při žních, my jsme byli v přátelským vztahu s těma lidma ve vesnici, chodil jsem pomáhat na žně, sbíral jsem klásky. Pak jsem si tady hrál na sedláka, mlel jsem na mlýnku obilí a dělal z toho mouku, takový dětský hry.“
„S maminkou jsme tam ale byli v prosinci – byla zima, nebyla tam ani zavedená elektřina, svítili jsme petrolejkou. Maminka mě zavedla i do místní školy v Rozdrojovicích, ale tam byla jen jednotřídka a já už chodil v Brně do mešťanky, tak jsem v té místní škole párkrát byl, ale když se ukázalo, že žádné nálety nejsou, vrátili jsme se zpátky do města,“ vypráví.
Za necelý půlrok se ovšem do chaty nastěhovala celá rodina. K Brnu se blížila fronta, proslýchalo se, že město bude hájeno jako pevnost a budou zde tvrdé boje.
„Řekli jsme si, že tady bude klid, hlavní silnice jsou daleko, vedla tam jen slepá cesta. Ale zase to bylo přesně naopak!“ Přestože většina území Brna byla osvobozena 26. dubna, fronta se v podstatě až do německé všeobecné kapitulace zastavila na severním okraji města a Rozdrojovice s okolím zůstaly na její opačné straně.
„Jeden den sem přijela asi omylem velká německá kolona. Když zjistili, že nemůžou dál, tak se tady složitě otáčeli. Říkali jsme si ježíšmarija – teď je tady takových aut, jestli to ruští letci zjistí, tak to začnou bombardovat a my to pěkně slíznem. Vojáci k nám přinesli dvě slepice, jestli bychom jim je neuvařili. Byli někde z Těšínska, takže jsme si rozuměli, říkali, že už se chtějí jen dostat do zajetí k Američanům,“ popisuje.
Vždy jsem byla Beran, říká Milena. Kvůli setkání s Benešovou ji komunisté nechtěli pustit k maturitě
Číst článek
„Ale jeden jejich feldvébl (rotmistr, pozn. autora) tvrdil, že válka potrvá ještě dva roky a že ji vyhrají, protože Vůdce má teď nové zázračné zbraně. Nakonec odjeli, ale po čase začalo velké ostřelování lesa z kaťuší, ty vybuchovaly těsně nad zemí, tak stromy byly těsně u země utnutý.“
„Chatu pak zasáhla spousta střepin, ale naštěstí žádnou velkou škodu nenadělaly. Pak se zničehonic objevil ruský voják, možná důstojník, protože měl brigadýrku. Ten nám řekl, abychom šli jinam, protože za chvíli to tady bude ještě mnohem horší. Vzali jsme si tedy to nejnutnější a odešli do Rozdrojovic. Tam byl ruský štáb, ale jinak ani noha. Potkali jsme jen jednu starou babičku, která nám řekla, že místní měli strach z toho, jak Rusové řádili, tak raději utekli do okolí. Nám se naštěstí nic nestalo, ujali se nás v tom štábu a v polní kuchyni, škrábali jsme jim tam brambory,“ říká dále Feld.
Po válce už bylo máloco normální
Nakonec se rodina vrátila zpátky do Brna. Maminka se pro jistotu ještě schovala na čas v jednom krytu ve městě a Josef šel s otcem zjišťovat stav jejich bytu v Černých Polích. Na rozdíl od mnoha jiných zůstaly dveře toho jejich netknuté – na nich totiž stálo v azbuce Čech. Vedle bydleli staří manželé Hauserovi původem z Rakouska, pan Hauser byl za první světové války v Rusku, takže ovládal azbuku a tím zachránil majetek Feldových před rabujícími vojáky i civilisty:
„Ti Hauserovi poslouchali celou válku Londýn, byli korektní, bavili se s náma. Když odešli Rusi, tak přišel takovej mladík, kterej za války sloužil ve Zbrojovce v Líšni jako werkschutzák. Sloužil tedy vlastně německýmu režimu, protože jako závodní stráž s puškou hlídal fabriku. Teď ale přišel s rudou páskou, pendrekem a tady tyto Rakušáky vyhnal z bytu,“ komentuje situaci Feld.
Jak jsem fotil listopad 1989 v Olomouci aneb ‚Kašlu na to a jdu tam!‘
Číst článek
„Víte, tomu se nedalo zabránit, byla to taková doba, nebyli jsme schopni rakouskou rodinu nějak zachránit. Celý ten odsun v Brně (divoké a chaotické, byť částečně úřady podněcované rychlé násilné vysídlení asi 25 000 především žen, dětí a starých lidí, nepřežilo minimálně 1700 osob, pozn. autora) byl asi hodně nesmyslný – myslím si, že Němci, kteří měli máslo na hlavě, byli samozřejmě už dávno pryč. Ty manželky důstojníků a podobně odjely už někdy v březnu, i všichni další, kteří byli fašisti.„
„Pamatuju si i další příhodu z našeho domu. To tam ještě byli Rusi a viděl jsem, jak vedli dvě asi třicetileté Němky se smetákem a kýblem, že jdou uklízet. A za pár hodin už zase odcházely z našeho domu, ne se smetákem, ale s kuframa, v kožichu a klobouku. Takže si každý může domyslet, co se s nimi asi dělo. Ale dostaly pak od Rusů nějakou bumážku, takže nebyly odsunuty, mohly tady zůstat. A vím, že k Němcům se během okupace přidalo i hodně nezaměstnaných, protože pak měli šanci dostat sociální byt. Ale pak zase museli jít do války.“
Na místě zničené prádelny byla po válce postavena provizorní dřevěná provozovna, rodina se z ní ale dlouho neradovala, protože byla znárodněna. Šlo sice o poměrně malý podnik, i se všemi sběrnami neměli ani padesát zaměstnanců a ti měli paní šéfovou rádi, protože měli stabilní zaměstnání s dobrými výdělky, takže i oni byli ze změny poměrů naštvaní:
Rodinu zasáhla tuberkulóza a druhá světová válka. Před komunismem Arnošta Filipa chránila víra
Číst článek
„Ale byl tam jeden velmi agilní komunista, pracoval tam jako topič. A ten hned v únoru to osobně znárodnil, babičku vyhnal, sebral jí kabelku i s klíčema od domu. Byla to taková únorová hurá akce. Pak to dodatečně zdůvodnili Benešovým dekretem č. 5, podle nějž se znárodňoval nejen veškeré majetek nacistů a kolaborantů, ale taky majetek, který slouží veřejnému zájmu. A prádelna byl veřejný zájem. Pak z toho udělali Osvobozenou domácnost.“
‚Život šel dál a je stále krásný‘
Zajímavé ovšem je, že tento kádrový škraloup nijak výrazně nezkomplikoval Josefu Feldovi jeho další život, a to ani výkon základní vojenské služby – spíše naopak:
„Povolali mě v roce 1954, tedy ještě za ministra Čepičky. A protože jsem uměl trošku anglicky, tak jsem se dostal k 55. radiovému praporu, jehož součástí byla Odborná škola radistů v Klášterci nad Orlicí. Kromě angličtiny jsme se tam učili třeba taktiku americké armády a její radiový provoz, drilovali jsme příjem morseovky…“
„A to všechno nás tehdy učili důstojníci zpravodajského vojska z první republiky! Tahle vojna mi navíc možná pomohla, když jsem později cestoval pracovně i soukromě do různých zemí. Estébáci po mě nikdy nechtěli žádná hlášení, kde jsem byl, s kým jsem mluvil a o čem, jak to bylo v té době obvyklé – možná si mysleli, že jsem nějaký vojenský zpravodajec a nechali mě na pokoji,“ doplňuje.
Einsteinovy rovnice i samizdat jedním perem aneb Velký rudý buvol pro zasloužilé soudruhy
Číst článek
Dnes je Josefu Feldovi 92 let a užívá si s manželkou zaslouženého důchodu. Přes všechny současné peripetie světového i tuzemského dění je přesvědčen, že svět se vyvíjí stále k lepšímu a mladým lidem doporučuje, aby ho co nejlépe sami poznali, což začíná dobrou znalostí jazyků, především angličtiny, která se stále více stává celosvětovým dorozumívacím jazykem:
„Teď je opravdu nejkrásnější doba, jaká kdy byla, svět je krásnej a blahobyt, jako nikdy nebyl. Jen lidi jsou z toho až moc zpovykaní, takže někteří slyší na to, že je všechno špatně a že bude líp. Takový nesmysly! Nikdy se lidi neměli tak dobře, jak se mají teď! Já jsem za komunismu chodil do samoobsluhy s malým košíčkem: tam byl jeden druh chleba, rohlíky, pár konzerv – na to ten košíček stačil.“
„Dneska mají všichni plný vozíky, i důchodci utrácejí, nikdo se nemá špatně, absolutně nikdo. Když někdo nepracoval, flákal se, má jen nízkej důchod, tak to je jeho problém. Já jsem celý život pracoval, čili jsem dostal taky dobrej důchod, tak se mám dobře, manželka taky pracovala, žijeme si opravdu dobře,“ uzavírá příběh Josef Feld.
