Achillova pata. Tak máčela si toho synka, nebo si ho raději pálila?
Případ Achillovy paty poukazuje na velký nedostatek starého Řecka. Hrdiny se to tam jen hemžilo, bohy bylo možné potkat za bílého dne (ne vždy to byla výhra, bohové byli marniví, žárliví a mstiví), ale ať člověk bloumal starořeckou krajinou sebeusilovněji, na investigativního žurnalistu nenarazil. A tak se už nikdy nedozvíme, jak to přesně bylo s Achillovou patou.
ACHILLOVA PATA
Slabina, zranitelné místo. Jméno podle hrdiny uctívaného všemi Řeky, jemuž se stavěly svatyně daleko za hranicemi jeho rodné Thesálie. Byl to skvělý bojovník, nadaný zabiják a citově nevyrovnaný muž.
Jistěže všichni víme, že pata byla jediná zranitelná část hrdinova těla. Většina z nás si navíc vzpomene, že podle bájí zabil Achilla šíp, který vystřelil trojský princ Paris; aby smrtící střela neminula cíl, řídil ji bůh Apollon, fanda Trójanů.
Jenže jak Achilles k té zranitelné patě přišel?
Říká se, že Achilla máčela jeho matka, bohyně Thetida, každodenně v ledových vodách podsvětní řeky Stygu. Styx, povstalý z lidských slzí, se jako impregnační prostředek osvědčil. Ale pata, za niž Thetida synka při koupeli držela, do styku s vodou nepřišla, a tak zůstala zranitelná.
Jenomže ono se také vypráví, že Thetida Achilla po částech spalovala v ohni. Co prošlo plamenem, natírala ambrózií, pokrmem bohů, který skýtal krásu, mládí a hlavně nesmrtelnost. Jak vidno, i ve formě balzámu.
Když už Achillovi zbývala jediná neošetřená kost, kotníková, překvapil Thetidu při opalování synka její manžel, král Peleus. Nezdržel se hlasitého komentáře a Thetida uraženě zmizela.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Achilles dostal od Pelea za polospálenou kotníkovou kost poměrně kvalitní náhražku, která, protože pocházela z opodál se povalující kostry rychlonohého obra Damysa, dávala bonus k rychlosti. Nicméně byla od smrtelníka.
Starořecký zuřivý reportér by nepochybně dovedl ověřit, která z těch dvou báchorek je pravdivá. Rozhodně by se nespokojil s verzí třetí, která svévolně míchá první s druhou variantou, a ještě k tomu drze tvrdí, že se nikterak nevylučují.
Tak jako tak, pojem Achillova pata se vžil. A je všem srozumitelný.
