‚Byl trnem v oku rakouské justice.‘ Historická analytička o odkazu Simona Wiesenthala
Simon Wiesenthal byl trnem v oku rakouské justice, neúnavně upozorňoval na nečinnost soudů i policie. „Už od roku 1945 se věnoval vyhledávání údajných nacistických pachatelů. Začalo to hned v prvních týdnech po osvobození, ještě v koncentračním táboře Mauthausen,“ popisuje historička Claudia Kuretsidis-Haiderová, zástupkyně ředitele Dokumentačního archivu rakouského odboje a vedoucí Centrálního výzkumného pracoviště pro poválečnou justici.
Jakou roli měl Simon Wiesenthal v poválečném Rakousku při stíhání nacistických zločinců?
Simon Wiesenthal se už od roku 1945 věnoval vyhledávání údajných nacistických pachatelů. Začalo to hned v prvních týdnech po osvobození, ještě v koncentračním táboře Mauthausen, kde pomáhal americké armádě. Později pracoval pro Američany a v Linci si otevřel kancelář, kde se staral o přeživší a rodiny obětí.
Nebyl žádný James Bond, ale trpělivý vyšetřovatel, říká o lovci nacistů Simonu Wiesenthalovi historik
Číst článek
V roce 1954 ale kancelář zavřel, protože necítil podporu a vnímal silný antisemitismus. Teprve po procesu s Adolfem Eichmannem otevřel nové centrum ve Vídni a vedl ho až do poloviny 70. let. Jeho heslem bylo „Právo, ne pomsta“.
Nešlo mu o odplatu, ale o to, aby pachatelé stáli před soudem. A právě v tom byl neúnavný – shromažďoval důkazy, které měl k dispozici, a poskytoval je soudům. Snažil se taky pátrat po lidech, u kterých policie a další orgány podle něj selhaly – třeba nedostatkem úsilí nebo angažovaností.
Proč ale rakouská justice postupovala tak liknavě?
Těch důvodů je víc. Především Rakousko se na základě Moskevské deklarace z roku 1943 rádo vidělo jako „první oběť“ nacistického Německa. Vlastní Židy, kteří přitom byli také Rakušané, ale z té představy vyčlenilo.
23:28
‚Co jsme kde přehlédli?‘ Nacistická cenzura doběhla i novináře-kolaboranty, popisuje historička
Číst článek
Druhým důvodem bylo, že mnoho bývalých nacistů zůstalo v justici, správě i policii. Proběhly sice různé formy denacifikace, ale skutečnou ideologii člověka nikdo zkontrolovat nedokázal.
Je ale potřeba dodat, že justice úplně nečinná nebyla. V roce 1945 přijala dvě mimořádná zákonná opatření – zákon o válečných zločinech a tzv. Verbotsgesetz, tedy zákon zakazující činnost nacistické strany a trestající nacistickou propagandu. Některé jeho části platí dodnes. Na jejich základě vznikla zvláštní lidová soudní řízení. Ta fungovala do roku 1955 a odsoudila více než 13 tisíc lidí.
Jenže pak přišly masové amnestie a rychle rostla vůle „udělat tlustou čáru“. Studená válka posunula zájem od denacifikace k obraně proti Sovětskému svazu. Wiesenthal to později vystihl slovy, že skutečnými vítězi studené války byli bývalí nacisté. Od roku 1955 do roku 1975 proběhlo v Rakousku už jen pětatřicet procesů.
4:05
Za vlast bojoval v zahraničním odboji. Pilot Robert Ossendorf popsal svou životní cestu v dopise otci
Číst článek
Jak na tom byla rakouská justice v porovnání se zahraničím?
Rakousko bylo zpočátku rychlé – zákon o válečných zločinech vyšel už v červnu 1945, první velký proces se konal v srpnu téhož roku. Na rozdíl od Německa tu spojenci nechali justici víceméně samostatně fungovat.
Jenže i tady se ukázalo, že právní stát má své hranice. Potřebujete svědky – a ti byli často mrtví. Mnoho zločinů se odehrálo ve východní Evropě, kam se v době železné opony prakticky nedalo dostat. Navíc rychle klesal politický zájem. A podobně to nebylo jen v Rakousku – prakticky ve všech zemích, které byly nacismem zasažené, soudní aktivita po pár letech dramaticky opadla.
Jak byste popsala Wiesenthalův vztah k rakouským úřadům?
Byl pro ně jednoznačně nepohodlný. Neustále kritizoval, že se procesy nevedou a že policie i soudy selhávají. Díky jeho hlasu se o těchto věcech vědělo i v zahraničí, a to pro rakouskou politiku nebylo příjemné. Byl označován za kverulanta, což byl dehonestující štítek. Ale právě v tom spočívala jeho role – byl „trnem v oku“ justice, který připomínal, že se stát nesmí spokojit s mlčením.
50:58
Odboj ‚bílých límečků‘. Diplomat Hubert Masařík pomáhal rezistenci přímo před očima nacistů
Číst článek
Docházelo i k otevřeným konfliktům?
Ano, známý byl jeho spor s kancléřem Brunem Kreiským v 70. letech. Ten měl více rovin, nejen politickou. Ale fakt je, že v roce 1975 padl v Rakousku poslední rozsudek v procesu s nacistickým zločincem – a byl to zprošťující verdikt. Wiesenthal v té době dospěl k závěru, že v Rakousku už není možné dosáhnout spravedlnosti, a stáhl se více do mezinárodní roviny.
Co považujete za jeho nejdůležitější odkaz?
Pro mě osobně je to věta, kterou často opakoval: že pachatel si nesmí být nikdy jistý, že jeho zločin upadne v zapomnění. Možná už nebude odsouzený, pokud je příliš starý, možná soud nikdy nerozhodne. Ale samotná jistota, že zločiny nejsou zapomenuté, je klíčová. To je jeho největší odkaz – nejen pro Rakousko, ale pro celou Evropu.
