Kdo na koho v Československu doplácel? Jsou to hloupé diskuse a nikam nevedou, tvrdí historik
O půlnoci 31. prosince 1992 skončila historie Československa. Rozdělení státu znamenalo také dělení ekonomické a finanční. A jak už to tak často bývá, úvahy a debaty souvisejí také s tím, kdo na koho doplácel v historii a kdo doplatil na rozdělení státu.
Vznik Československa 28. října roku 1918 s sebou přinesl různé neuralgické body.
Ferdinand Peroutka v Budování státu uvedl: „Slovenština se udržovala jen na malém zbytku obecných škol. Ačkoli dříve jich mívali více, před válkou měli Slováci v uherském parlamentu už jen dva poslance. Z 30 tisíc lidí ve státních službách na Slovensku se jen dva tisíce znalo ke slovenskému původu. Neexistoval ani jediný soudce Slovák. Slovenský národ se takřka připravoval na vyhynutí.“
S tím nesouhlasí host pořadu historik Jan Rychlík. „Je to přehnané, nepochybně byl maďarizační tlak velmi silný, ale nemůžeme si to představovat tak, že kdyby se 30. října 1918 Slováci nepřipojili k Československu, že by 1. listopadu 1918 zanikli. Ale je nepochybné, že bez existence společného státu by ten vývoj byl komplikovanější. Nemůžeme říci s určitostí, jak by skončil, ale je možná i taková představa, že by se například za 100 let dostali na úroveň dnešních Lužických Srbů.“
Slovenský štát
Po 20 letech se Československo rozpadlo, Slovenský štát znamenal pro Slováky „uvědomění, že mohou žít i ve vlastním státě. Jakkoliv byl nedokonalý, jakkoliv měla většina Slováků k danému totalitnímu státu výhrady.
U Čechů tomu bylo jinak, ti zažili tvrdý útok na svou vlastní identitu. Na Slovensku byl režim podstatně měkčí – až do Slovenského národního povstání tam nebyl vykonán ani jeden rozsudek smrti – a chtěli si do poválečných poměrů něco z té samostatnosti přenést,“ vysvětluje Rychlík.
3:34
‚Konrad Henlein, květen 1934.‘ Muzeum vykoupilo vzácnou nahrávku, ze sběru ji zachránili náhodou
Číst článek
Obnovení státu roku 1945 neznamenalo, že by dosavadní rozdíly, které se týkaly charakteru obou částí státu, životní úrovně, politického klimatu a především představ o budoucím uspořádání, zmizely.
Z dřevěnic na moderní sídla
Jisté zglajchšaltování přinesl únorový převrat roku 1948, ale přesto „slovenská společnost na rozdíl od české nevnímala 40 let socialismu přes nesvobodu a nejrůznější úkroky stranou jako civilizační úpadek.
Slovensko bylo v té době přestavováno z dřevěnic na moderní zděná sídla. Díky nejrůznějším redistribučním opatřením, díky industrializaci a urbanizaci nebyla komunistická desetiletí na Slovensku vnímána tak kriticky jako v Čechách,“ konstatuje v knize Česká cesta ke svobodě publicista Petr Maxmilián Husák.
Listopad 1989 přinesl zásadní změny v celé společnosti. Pro Slováky se otevřela možnost posílit svou vlastní autonomii. Od pomlčkové války až k úvahám o konfederaci.
K tomu Jan Rychlík uvádí: „Konfederace nebyl životaschopný model, není to v první řadě žádný společný stát. Je to spojení samostatných států a konfederace není výhodná, když jsou dva členové a jeden je slabší.“
3:33
‚Pepa na studiích v Plzni.‘ Databáze dějin všedního dne sbírá i zdánlivě bezcenné historické materiály
Číst článek
Vnitropolitická situace se nezjednodušovala, ba naopak. Politické preference v obou státech se lišily, stejně jako představy, co s tím společným státem dál. A ruku v ruce pak přicházejí rádoby argumenty o tom, kdo na koho doplácí. Nekonečné diskuse se odehrávaly nejen na parlamentní půdě.
Kdo na koho doplácel?
O nich Jan Rychlík soudí: „Ty diskuse jsou hloupé a nikam nevedou. Pokud máme jeden stát, tak když se někde na daních vybere více, tak se odebere a pošle tam, kde se vybere méně. Jinak to fungovat nemůže. Ten první, kdo řekl ‚každý za své‘ začal stát dělit, protože to v praxi není možné. Navíc finanční toky nelze přesně vysledovat, bylo to spíše využíváno jako politická karta.“
Jedním z důsledků politického rozhodnutí o konci Československa bylo rozdělení ekonomiky, financí a společného majetku. A po 25 letech si v rámci jistého ohlédnutí můžeme odpovědět na otázku, kdo na to doplatil?
Jan Rychlík je přesvědčen, že „nedoplatil na to nikdo, vše má dobrý konec. Obě republiky byly přijaty do NATO a do EU, takže všichni mohou být spokojeni. Nevím, v čem bychom na tom byli lépe, kdyby společný stát trval.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu výše.
