Udělal bych to znovu, i kdybych věděl, že půjdu zase sedět, říká bývalý zaměstnanec uranových dolů
Paměť národa na konci roku zaujala na sociálních sítích třemi výjimečnými příběhy: Květy Bartoňové, Miroslava Hampla a Františka Suchého. Takzvaná vánoční kampaň Paměti národa měla nebývalý úspěch, dosah statisíců tisíců lidí. Co mají tyto příběhy společné?
Hlavní hrdinové těchto příběhů se nasadili pro druhé. Paní Bartoňová pomohla opuštěným dětem na konci války. Pan Suchý ukrýval pronásledovaného člověka. A pan Hampl se staral o politické vězně v uranových dolech, sám pak za pomoc k útěku odseděl několik let v lágru.
„Udělal bych to znovu, i když bych věděl, že půjdu znovu sedět,“ říká bývalý zaměstnanec uranových dolů
Student techniky František Suchý chtěl proti komunistickému bezpráví po roce 1948 něco podniknout. Psal a vydával letáky: „Volte KSČ – konec samostatnosti české.“ Přes kamaráda se na něj obrátil někdejší četník Jaroslav Koudelka, kterému se podařilo přejít hranice do Západního Německa.
V uprchlickém táboře přijal nabídku zpravodajců a stal se „chodcem“ agentem CIC. Vrátil se do komunistického Československa, převáděl uprchlíky, sbíral zpravodajské informace, zakládal odbojové skupiny.
Suchý se mu stal pravou rukou: „Věřili jsme, že to brzo praskne, že nás Američané v tomhle nenechají. Že bude třetí světová válka,“ vysvětluje Suchý, proč u sebe v garáži nechal přespávat Koudelku, o kterého se staral.
Suchý na pokyn agenta CIC založil několik protikomunistických skupin, oslovoval především přátele a známé, ukrýval zbraně – pušky, kulomety i granáty, vydával a šířil letáky.
‚Kdybych se stala lékařkou, asi bych neměla pět dětí.‘ Příběh Polyxeny Czerninové a její rodiny
Číst článek
V roce 1951 Koudelka zmizel. Byl prozrazen konfidentem Státní bezpečnosti. Po třech dnech mučení prozradil, u koho přespával. Pro Suchého si přijeli do jejich rodinné vilky:
„Vracím se z angličtiny. Četl jsem si. Otevřu a zavřu bránu. Kdybych si nechal aspoň otevřeno. Nejhorší pro mě bylo nespat – to jsem po pár dnech byl skoro šílenej,“ popisuje Suchý nejhorší chvíle v životě, kdy myslel na sebevraždu.
Vyšetřování Suchého trvalo čtvrt roku, rozsudek zněl 25 let vězení. Obhajoba argumentovala pouze tím, že obžalovaný je mladistvý. Po soudu mu advokát sdělil, že se má považovat za znovuzrozeného.
František Suchý prožil v Leopoldově, na Borech, v Opavě a na Mírově celkem víc než 12 let svého života. Na cele se vzdělával především v matematice, fyzice a technických oborech. Jeho znalosti a schopnosti vyrážely dech nejlepším projektantům v zemi.
Využívali ho u nejsložitějších staveb té doby: „Nejzodpovědnější práci, kterou jsem v životě dělal, jsem dělal v kriminále.
Projektoval jsem atomovou elektrárnu v Bohunicích, dělal jsem na vývoji nákladních automobilů Tatra 183. A když jsem se vrátil z kriminálu, tak jsem dělal tu nejpodřadnější práci,“ popisuje Suchý, o kterého nikdo po propuštění nestál. Vzali ho do Vršovic do dílny jako zámečníka.
Starala se o opuštěné děti
Paměť národa objevila unikátní příběh milosrdenství. Květa Bartoňová zachránila pětačtyřicet dětí. Stalo se to v létě roku 1946.
47:24
Bratr se udusil polévkou, druhého odvleklo gestapo. Tatínek a maminka zahynuli v lágrech
Číst článek
Osmnáctiletá dívka Květa, tenkrát Axmanová, studentka učitelství, sesbírala mezi spolužáky nepotřebné kabáty, svetry, kalhoty a košile, dala je do pytlů a vyrazila do míst, o kterých se dozvěděla, že tam lidé trpí bídou. Jela na východní Slovensko do obcí Vyšná a Nižná Pisaná.
To, co tam viděla, ji zlomilo. Vesnice byly válkou srovnány se zemí, vypálené, zaminované, vybombardované, rozstřílené během bitev Karpatsko-dukelské operace. Vojáci toto území pojmenovali „Údolí smrti“. Na místě chalup stály jen ohořelé trosky, díry, zemljanky, ve kterých živořily celé rodiny.
Viděla zbídačené děti. Mnohé z nich opuštěné, hladové, podvyživené, nemocné, zavšivené, v roztrhaném oblečení, bosé. „Vezměte si nás!“, prosily Květu. Některé z nich byly sirotci.
To byl případ i šestiletého chlapce Jana Vanáta, který ztratil v jeden okamžik oba rodiče. Maminka umřela krátce po těžkém porodu během bojů, tatínek vyběhl z úkrytu hledat pomoc, chtěl snad přinést jídlo, a těžce ho ranila střepina a zemřel.
Neúnavně obcházela firmy
Osmnáctiletá Květa zasažená utrpením dětí se je rozhodla zachránit. Tatínek, zaměstnanec železnice, na ni křičel, že se zbláznila, co propána chce dělat?! V roztrhaných teniskách obcházela v Olomouci a okolí firmy a prosila o příspěvek.
49:50
Kriminál na kraji města. Příběh věznice v Uherském Hradišti
Číst článek
Čokoládovna Zora dala peníze na celý rok na dvě děti, peníze daly Moravské železárny, provazárna Manila, firma Andr a syn.
Peníze jí poskytl i moravský arcibiskup Leopold Prečan. Zaměstnanci československých drah si strhávali jednu až deset korun ze mzdy. Dokázala postupně shromáždit 125 510 korun! (To byl majlant, tehdejší průměrný plat dosahoval něco kolem 3 tisíc korun).
Květa pak zaslala telegram, ve kterém poprosila úřad ve Svidníku, aby vybral oněch pětačtyřicet dětí z válkou poničených vesnic z Vyšné a Nižné Pisané a na její náklady je vyslal do Olomouce. A že je bude čekat na nádraží.
Dorazily 30. srpna 1946 v noci. Pětačtyřicet dětí. Čekala tam na ně i s lékařkou, která se o ně hned postarala. Květa pro ně sehnala jídlo, ubytování (např. v penzionátu sester Voršilek a ve škole), nakoupila ošacení, boty, zajistila pravidelnou lékařskou péči, dostaly sešity, tašky do školy, pastelky a pak během jednoho roku i nové milující náhradní rodiny.
Děti našly nové rodiny
Rok se o ně Květa starala, hrála jim na klavír, sháněla hračky, líbala a objímala je. A pak z jejich životů zmizela.
Nechtěla, aby ji děti, které se vzpamatovávaly z válečných traumat, znaly, ale aby se zamilovaly do svých nových rodičů. A zapomněly na válku a utrpení, které prožily.
47:30
Jako student byl za nacistů vězněn, po válce se stal komunistou a vedl uranovou šachtu
Číst článek
A to se povedlo! Například šestiletého Jana Vanáta si vzala bezdětná sedlácká rodina pana Izáka ze Skrbni z malé vesnice u Olomouce.
Paní Květa umřela skoro v 90 letech. A prosila nás, abychom její příběh do té doby nezveřejňovali. Byla skromná a stydlivá, o slávu a uznání nestála. O roku 1946 a záchraně dětí z Údolí smrti vůbec nechtěla mluvit.
Přála si, abychom se o tomto jejím skutku milosrdenství nešířili, tedy až po její smrti. Nikomu před tím svůj příběh nevyprávěla. V jejím archivu jsme objevili seznam všech zachráněných dětí z Údolí smrti, fotografie, smlouvy s firmami, a mnoho dalšího.
Dobré pro horníky
Miroslav Hampl v dubnu 1952 uzavřel pracovní jednoroční smlouvu s národním podnikem Jáchymovské doly. Hornictví vynášelo.
Nabídli mu prémii za uzavření smlouvy, odpracuje-li rok, obdrží dalších pět tisíc korun, uzavře-li na další rok, čekala by ho desetitisícová prémie, dva tisíce dostal na oblečení, sto korun denně diety, rodinnou podporu, zdarma byt, a další a další výhody.
Měsíční mzda dosahovala částky, kterou brali nejvyšší funkcionáři KSČ. Hornické peníze nebyly zadarmo. Platilo se za ně fyzicky těžkou prací v nebezpečném radioaktivním prostředí bez ochranných pomůcek.
Miroslav Hampl rubal na čelbě s lamači, jeho hornická funkce byla kolektor, ovládal dozimetr, kterým měřil radioaktivitu. Každý den nastupoval na osmihodinovou směnu. Po ní se zcela vyčerpaný došoural na ubytovnu na Božím Daru.
Večer na ubikaci plakal
Dvacetiletý Miroslav Hampl naslouchal vyprávění politických vězňů: „Když jsem přišel na Svornost, řekli mi, že se setkám s trestanci, zločinci.
Za velmi krátkou dobu jsem poznal, že se o žádné zločince nejedná, ale o nepohodlné oponenty režimu. A tak jsem jim pomáhal,“ říká Miroslav Hampl, který se seznamoval s odsouzenými lékaři, profesory, válečnými veterány. Vynášel jim dopisy pro jejich blízké, přinášel jídlo a oblečení.
47:45
Bojovali jsme za vlast, ale dnes tomu nikdo nerozumí, říkají smutně váleční veteráni
Číst článek
Na dole Svornost se vytvořila parta asi dvacetiletých brigádníků: kolektorů a lamačů. Do party patřili Pražák, Hrůša, Štěpánek, Mochnač a Hampl. O Jiřím Pražákovi a Miroslavu Hrůšovi víme, že toužili utéci za hranice stejně jako Hampl. Snili o Švýcarsku, kde se chtěl Pražák vyučit zahradníkem a Hruša podnikat.
Tito přátelé ze Svornosti vězňům pomáhali. Do hornické čety patřili i političtí vězni Josef Papík a Bohuslav Pánek, oba odsouzeni za velezradu v protikomunistické skupině napojené na západní agenty chodce a převaděče přes hranice.
Utekli volným krokem
„Seznámil jsem se s Bohoušem Pánkem a Jirkou Pražákem. A uskutečnili jsme útěk Pánka. A podařilo se nám to,“ vzpomíná Hampl na den 11. října 1952. „Já s jedním civilem, který dělal lamače, jsme vyvedli přes vrátnici ven toho Pánka v civilním oblečení, které jsem mu přinesl. Na hlavě měl čepici, aby nebyly vidět krátké vlasy.
Pánek nastupoval na noční směnu, takže měl osm hodin náskok. Pražák, Pánek a ten třetí nasedli na autobusu a jeli do Ostrova. Tam se Pánek převlíkl, vzal si košili a kravatu. A hned dalším autobusem odjeli do Prahy.
To mi vyprávěli, já už jsem s nimi nebyl. Protože jsem sedl na autobus a jel jsem do ubytovny na Boží Dar. Přes hranice jsem chtěl jít až při druhém útěku,“ popisuje Hampl jednoduchý způsob útěku vězně Pánka, který se údajně zkontaktoval s převaděčem na jižní Moravě a odešel do Rakouska.
Už nikdy se neviděli. Dva dny před zatčením Hamplovi přišla na ubytovnu na Božím Daru pohlednice z Rakouska, na které bez podpisu stálo: „Vše se podařilo.“
Vyrazili mu zuby
Dne 27. listopadu 1952 v půl jedenácté v noci vtrhlo do jeho pokoje estébácké zásahové komando. Zpřeházeli mu osobní věci a pohlednici našli. Podle Hampla ho udal přítel z dolu Svornost, jehož jméno zná, ale nechce ho prozradit.
Hampl, před zatčením sportovec, amatérský boxer vážící 90 kilo, po třech měsících vyšetřování, po měsíční samovazbě, vyšel jako troska vážící něco málo přes 50 kilo. Svazovali mu ruce za zády, když seděl na židli, pěstí ho tloukli do tváře tak silně, že přišel o dva zuby.
49:25
‚Dítě je slabé, bojím se, že by transport nevydrželo.‘ Příběh Gertrudy Samuelové a její adoptivní matky
Číst článek
Vyhrožovali mu, že ho v těchto podmínkách budou držet tak dlouho, dokud se nepřizná a nepopíše přesně, jak proběhl útěk, komu na dole pomáhal a kdo všechno se na tom podílel.
„Přesto jsem pořád zapíral. Vodili mě z výslechu na celu, nutili mě chodit do kola. Když jsem se zastavil, ozvalo se: ‚Chodit, chodit, chodit!‘ Už jsem to dál nemohl vydržet. Tak jsem se konečně přiznal,“ říká Hampl, který celé doznání vyslovil až po dvou měsících, vyšetřování pokračovalo další čtyři měsíce.
U soudu dostal tři roky. Dne 28. září 1954 ho propustili na podmínku po odsezení polovičky trestu.
Pan Hampl je jedním ze zakladatelů šumperské Konfederace politických vězňů. Snažil se po roce 1989 organizovat především besedy na místních základních a středních školách:
„Jezděte po školách, když vás nepozvou. Byli jsme jen tam, kde o nás věděli, většina škol neměla vůbec zájem,“ říká smutně Hampl, kterému dnes už ubývají síly a má obavy, že se v dějepise nebo občanské výchově o zločinech komunismu vůbec nemluví.
Na závěr několikahodinového záznamu se Vít Lucuk, redaktor Paměti národa, který příběh zdokumentoval, ptá, jestli přece jen nelituje, že pomáhal vězňům, až nakonec sám skončil v lágru: „Nikdy jsem nelitoval. A kdyby přišlo znovu a byl by to kdokoliv, tak bych mu takhle pomohl. Čímkoliv,“ říká sedmaosmdesátiletý Miroslav Hampl.
