Česku chybí ministerstvo pro klima. Boj proti změnám musíme koordinovat, vybízí expertka

Já jsem se vás chtěl na úvod zeptat na jednu aktuální věc, když za sebou máme teď vlnu rekordních veder, a to nejenom napříč Evropou, ale i v České republice, červnový teplotní rekord, tak si říkám: nezoufáte si někdy nad tím, že je právo na klima zatím tak nějak krátké?
Právo především má vždycky zpoždění za tím, co se děje ve společnosti, takže nejen za klimatickou změnou, ale za jakýmkoliv děním ve společnosti a reaguje později.

Možná ještě jinak tu otázku položím, jestli by vůle lidí něco změnit neměla být rychlejší než to, aby tu bylo nějaké restriktivní právo třeba, které by mělo tu změnu uspíšit?
Tak vůle společnosti se projevuje ve volbách a u nás bohužel v těch dosavadních volbách zatím klima a klimatická změna nebylo to hlavní téma pro voliče. Ale v některých jiných zemích, kde to bylo hlavní téma, tak to pak bylo vidět na výsledcích těch voleb.

„Vyčkejte, prosím, stále jsme neobdrželi písemný rozsudek.“ To je reakce ministerstva životního prostředí na dotaz Českého rozhlasu, jaké budou další jeho kroky poté, co minulý týden soud rozhodl, že stát nepodnikl kroky k dostatečnému snižování emisí. Kromě ministerstva životního prostředí se podobně vyjádřila i další ministerstva dotčená v tom soudním procesu, totiž ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo dopravy, ministerstvo zemědělství. Myslíte si, že jsou resorty zaskočeny tím, že ta občanská klimatická žaloba byla nakonec úspěšná?
Myslím, že resorty určitě mohou být zaskočeny. Rozhodně všichni jsme překvapeni, protože takový výsledek jsme spíše neočekávali. A já osobně jsem ho neočekávala i vzhledem ke zkušenostem, které u nás máme se soudním rozhodováním v oblasti životního prostředí, protože ta rozhodnutí doposud nebyla ochraně životního prostředí příliš nakloněná nebo trvalo dlouhou dobu a řadu pokusů žalobců, než jsme se k nějakým úspěchům dobrali.

Připomenu, že Městský soud v Praze minulý týden řešil občanskou žalobu čtyř jednotlivců, jednoho spolku, jedné obce, tedy lidí, kteří se cítí dotčeni neaktivitou českého státu vůči tomu, jak vypadá klimatická změna. Oni žalovali i českou vládou, tuto žalobu soud ale nakonec odmítl. Víme, z jakého důvodu?
Ano, ona vláda byla žalovaná celkem logicky jako těleso, které koordinuje a řídí činnost ministerstev, a tedy má i koordinovat klimatické plány a opatření právě těch žalovaných ministerstev. Ale přitom každé z těch ministerstev má na starosti jen určitou výseč klimatické agendy. No a vláda byla žalovaná proto, že u nás zatím neexistuje vlastně žádný speciální orgán, který by měl slaďovat a řídit celou tu oblast ochrany klimatu. U nás má většinu klimatické agendy na starosti ministerstvo životního prostředí, ale to nemůže například nařizovat ministerstvu dopravy, jak má řešit tu část agendy klimatu, která se týká dopravy. A mimochodem právě proto některé jiné země už zřídily ministerstva, která mají řídit celou oblast řešení dopadů klimatické změny. Takové ministerstvo pro klima má už například Německo, Nizozemsko, Norsko, ale i Rakousko. A u nás takový orgán chybí, a proto čeští žalobci namířili žalobu kromě těch ministerstev právě i proti vládě, ale vláda z právního hlediska není typem orgánu, který by mohl být v tomto typu řízení žalován. A v takových případech soud danou část žaloby odmítne, a to také tady učinil.

Ministerstva pro klima, to mě vlastně zajímá. Jak by takové ministerstvo mělo vypadat? Mělo by sdružovat právě tu agendu těch ostatních, že by ulehčilo těm ostatním ministerstvům a mělo by řešit primárně klimatické změny v tuto chvíli?
Ono asi nejde o to ulehčit ostatním, ale koordinovat, aby opatření, která se dělají v jednom resortu, nešla proti opatřením v jiném resortu a aby to všechno dohromady tvořilo nějaký smysluplný celek. Protože klimatické věci se týkají vlastně všech resortů, všech sektorů a je potřeba dávat to dohromady s rozmyslem.

Vraťme se k tomu soudu konkrétnímu a výsledku soudního jednání, ze kterého tedy zjednodušeně řečeno vyplývá, že český stát zatím selhává v řešení klimatické změny. Co přesně ministerstva podle soudu porušují?
V rozhodnutí se těch ministerstev týkaly výroky o mitigaci a o adaptaci. Ta část žaloby, která se týkala adaptace, to tedy znamená přizpůsobování se dopadům změny klimatu, ta neuspěla. Tam soud došel k závěru, že ministerstva nic neporušila. Mimo jiné i proto, že po podání žaloby byla schválena aktualizace adaptační strategie České republiky. Ale co se týče mitigace, což je snižování emisí skleníkových plynů, tam právě soud shledal porušení zákona v tom, jak ministerstva postupovala. Podle soudu ministerstva pochybila v tom, že nestanovila dostatečná a konkrétní opatření, která by skutečně a reálně mohla vést ke snižování emisí skleníkových plynů u nás tak, abychom jako Česká republika splnili závazky, které vyplývají z evropského unijního práva a z Pařížské dohody.

Pařížská dohoda, to je hlavní mezinárodní úmluva, kterou se řídí oblast řešení změny klimatu. A Pařížská dohoda i evropské právo je závazné pro ministerstva. Konkrétně se tam jednalo o požadavek snížit emise skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990. A přitom opatření, která jsou zavedena v České republice, ta dosavadní opatření k tomu prostě nestačí. Takže soud vlastně připustil, že nedostatečnost vedla k tomu, že český stát porušil práva žalobců a vlastně tam se jednalo o několik práv, která žaloba uváděla. Na prvním místě právo na příznivé životní prostředí. Pak tam šlo o právo na ochranu zdraví, na vlastnictví, právo podnikat nebo v případě té obce právo na samosprávu. Soud vlastně v návaznosti na to, že uznal, že práva byla porušena, tak vyslovil zákaz ministerstvům pokračovat v tomto porušování práv. To zase zní složitě, ale jinými slovy to znamená, že ministerstva musí přijmout silnější, ambicióznější a konkrétnější opatření, aby vlastně dosažení těch 55 procent snížení emisí bylo reálné.

Chápu tedy správně, že Česko si v těch závazcích formulovaných, ať už v Pařížské dohodě nebo v evropských směrnicích vedoucích ke klimatické neutralitě, prostě nevede moc dobře?
No, bohužel, Česko si v plnění klimatických závazků zatím nevedlo dobře. My jsme zatím těžili z toho, že v 90. letech došlo k rapidnímu snížení emisí skleníkových plynů u nás a vlastně tyto statistiky byly využívány k tomu, abychom dokládali, že Česká republika je úspěšná ve snižování emisí. Jenomže to rapidní snížení v 90. letech nebylo vůbec výsledkem nějaké cílené snahy snižovat emise, ale bylo vedlejším efektem transformace ekonomiky po roce 1989. A po tom skokovém úbytku pak zhruba od roku 2000 už redukce emisí pokračovala jen velmi pozvolna. Také jsou tam rozdíly v sektorech. V některých sektorech se to snižování emisí daří relativně lépe, například v průmyslu nebo v energetice, ale v některých jiných se naopak nedaří vůbec. Konkrétně třeba v dopravě. Emise místo aby klesaly, tak setrvale stoupají. Za poslední dvě desetiletí dokonce o 60 procent. A velmi špatné je také srovnání s ostatními zeměmi, když bereme v úvahu přepočet emisí takzvaně na hlavu. V tomto ukazateli jsme, když vezmu čísla z roku 2020, podle údajů Evropské komise dokonce čtvrtí nejhorší v Evropě.

Co se týče cesty ke klimatické neutralitě, ta je přinejmenším velmi váhavá. Tady zase máme srovnání s jinými zeměmi. Mnoho zemí okolo nás už si vytyčilo nějakou časovou hranici, do kdy chtějí dosáhnout klimatické neutrality. Když se podíváme do českých plánů, tak tam vlastně vůbec nenajdeme cíl, že Česká republika chce dosáhnout klimatické neutrality tehdy a tehdy, ale čteme tam jen velmi opatrně napsáno, že Česká republika chce směřovat k přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Ono je to také tím, že český plán ochrany klimatu byl přijatý v roce 2017, tedy před tím, než EU naposledy zvýšila své klimatické cíle. A vlastně z toho můžeme vyvodit i to, že ty české strategické dokumenty budeme muset aktualizovat nejen kvůli tomu rozhodnutí soudu, o kterém tady hovoříme, ale i kvůli nové legislativě EU.

Na druhou stranu, když zmíníme třeba programové prohlášení současné vlády, tak v preambuli se píše: „změny klimatu jsou nezpochybnitelné. Tato vláda se zavazuje hledat řešení, která budou omezovat lidský vliv na klimatické změny.“ Také ministerstvo dopravy v odpovědi na to, co bude dále provádět s tím verdiktem soudu z minulého týdne, napsalo, že obecně může konstatovat, že environmentálním tématům a snižování ekologické zátěže věnuje velkou pozornost a je v dané oblasti aktivní. Tak kdybyste teď měla, ať už tedy ministerstvu dopravy nebo dalším ministerstvům, radit, co by s tím verdiktem měla udělat, jak by s ním měla naložit, co změnit, co dělat lépe, tak co by to podle vás mělo být?
Když odhlédneme od toho, že stát bude teď určitě čekat na to konečné rozhodnutí.

Ten písemný rozsudek…
Jednak ten písemný rozsudek a proti němu ještě může podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, takže je možné a pravděpodobné, že ta věc se dostane ještě před Nejvyšší správní soud, a tedy že na ten konečný verdikt budeme ještě nejméně v řádu měsíců čekat. Ale co by stát měl určitě začít dělat, je začít brát změnu klimatu opravdu vážně. Začít jednat aktivně a odvážně, a ne vlastně jenom opatrně a na papíře. Už jsme v tom našem rozhovoru narazili na to, že nám chybí orgán, který by klimatickou agendu koordinoval. A není třeba úplně nezbytné, aby to bylo rovnou ministerstvo pro klima, to se vůbec nedá tvrdit, ale prostě ty agendy je potřeba vzájemně koordinovat. A druhé doporučení, které lze dát bez ohledu na výsledek toho soudního řízení, je posunout klimatické cíle a opatření vlastně ze strategických a koncepčních dokumentů, jako je politika ochrany klimatu, do zákonů, aby se zvýšila jejich právní síla. Koncepce je spíše nezávazný dokument. A zase, když se podíváme do zahraničí, tak více než polovina evropských zemí už má tzv. klimatický zákon, ale Česká republika o něčem takovém, pokud vím, ani neuvažuje zatím. Přitom klimatický zákon by nám mohl pomoci nejen v tom, že má tu právní sílu zákona, a tím vlastně zdůrazní celou tu problematiku, ale také může vytyčit dlouhodobé i krátkodobé cíle, může stanovit, že chceme být klimaticky neutrální k nějakému roku, může stanovit právní rámec pro mitigaci i adaptaci, určit nějaké právní principy, kterými se to bude celé řídit, určit právě tu instituci, která to bude zaštiťovat nebo může založit expertní orgán, který by v těch věcech poskytoval rady.

V zahraničí se vedly podobné spory, taky tam soudy řešily občanské žaloby týkající se klimatické změny, třeba v Německu. Jak to dopadlo v těch ostatních evropských zemích? Jaký to mělo dopad na tamější situaci?
Tak to často ještě nemůžeme říct, protože řízení většinou trvají řadu let, než se dostanu do nejvyšší instance a pak ještě musíme čekat, jak vlastně vláda toho daného státu zareaguje. Ty žaloby proti vládám nebo státům jsou vlastně takové typické, i když je to jenom jedna skupina těch klimatických žalob a patří mezi ně právě i ta česká žaloba.

V těchto žalobách se žalobci většinou snaží dosáhnout toho, aby státy zintenzivnily svou klimatickou akci, aby posílily své klimatické závazky. A dobrým příkladem je Německo. A tam právě už můžeme i ukázat, jaký efekt to v praxi mělo, protože německý spolkový ústavní soud rozhodl loni, že německý klimatický zákon je nedostatečný, a to v rozfázování procesu snižování emisí, protože ten německý zákon pro blízkou budoucnost předpokládal pomalejší snižování emisí a odkládal tu hlavní aktivitu, to hlavní břemeno snižování emisí na vzdálenější budoucnost, a ještě tomu nedával dost konkrétní podobu. A soud vlastně řekl, že to je nespravedlivé, protože to nespravedlivě zatěžuje ty dnešní mladé lidi a budoucí generace, že by to vlastně bylo na jejich úkor, a proto německé vládě přikázal, aby určila specifičtější opatření, aby to rozfázovala spravedlivěji. A tam je zajímavé, že německá vláda reagovala okamžitě. Během jednoho týdne vyhlásila, že zvyšuje klimatický cíl Německa z 55 procent na 65 procent snížení emisí, takže to je vlastně víc, než žádá Evropská unie. A následně v řádu několika měsíců připravila novelu klimatického zákona, jak soud požadoval. Ale u těch jiných případů z jiných zemí to bylo například Nizozemsko, Irsko nebo Francie, tam právě ještě nemůžeme praktické dopady úplně jasně identifikovat.

Vraťme se na závěr zpátky do České republiky. Jak zásadní vliv bude mít na to lepší plnění klimatických cílů právě tento nynější soudní verdikt z minulého týdne? Je to podle vás velký signál k tomu, aby se udály nějaké změny, nebo je to jenom symbolické rozhodnutí, že by stát měl se změnou klimatu něco dělat, ale zase se nic dlouho dít nebude?
Silný signál je ten soudní verdikt v každém případě. A já bych to viděla jako signál v obou těch rovinách, které jste zmiňoval, jak jako symbol, tak i jako možnost dobrat se nějakých praktických účinků toho verdiktu. Protože když už je situace tak daleko, že v otázce, která je v podstatě politická, tedy otázka, jak a jakými opatřeními má stát chránit své občany před změnou klimatu, tak když k takové otázce se vyjadřuje na základě žaloby soud, tak to už je opravdu silný signál. A když už ten soud dokonce musí uznat, že stát v oblasti klimatu porušil práva svých obyvatel a musí mu zakázat, aby je porušoval dál, to už je vlastně jeden z krajních prostředků ochrany práv v demokratickém právním státě. Pokud se budeme ptát na tu řekněme vymahatelnost, tak samozřejmě to je trochu problematičtější otázka, protože vymáhání verdiktu, jako je tento, pokud vláda nezareaguje adekvátně, je samozřejmě potíž. A nemůžeme ani zastírat, že to může být určitá slabina soudních sporů tohoto typu. Na druhou stranu v obecné rovině bych to vyjádřila tak, že se předpokládá, že v právním státě státní orgány respektují rozhodnutí soudu. No ale dejme tomu, že bychom se tedy teoreticky ptali, co se stane, když vláda adekvátně nezareaguje, a tam potom to hodně záleží na tom, jak je to soudní rozhodnutí konkrétně formulováno, protože tento typ rozhodnutí vlastně směřuje k povinnosti, u níž to plnění není viditelné jako výsledek okamžitě a s jednoznačným posouzením, jestli bylo splněno nebo ne. Spíše jde o povinnost, která se očekává, že bude plněna postupně v krocích a že bude směřovat k tomu budoucímu cíli. Takže teoreticky může být spor o to, že stát třeba může říkat, že zavedl určité kroky a žalobce bude říkat, že nejsou dostatečné.

Takže těch žalob může přibývat?
Žalob může určitě přibývat a myslím, že takový úspěšný verdikt je velkou inspirací pro další žalobce a takovým povzbuzením. Když se vrátím k té formulaci, tak soud poněkud oslabil formulace, které byly použity v té žalobě, odchýlil se od těch formulací, takže můžeme například poukázat na to, že nestanovil těm ministerstvům žádnou časovou lhůtu, do kdy mají ta konkrétnější opatření přijmout.

Žalobce požadoval půl roku...
Žalobce požadoval půl roku. A také vlastně ve vymezení, jaká opatření mají ta ministerstva přijmout, tady použil slovo konkrétní nebo konkrétnější, v té žalobě to bylo, myslím, přiměřená a dostatečná. Takže posuzovat vlastně takto nejasně popsané aspekty toho plnění, jako je přiměřenost, nějaká časová včasnost, pokud tam není lhůta, adekvátnost, to je vlastně velmi obtížné vůbec určit, jestli ministerstvo tu svou povinnost plní nebo ne.