Vědci z univerzit ve Velké Británii, Spojených státech a Belgii dospěli k závěru své studie, že celosvětové využití rozdrcených hornin na polích by mohlo významně snížit množství oxidu uhličitého v atmosféře. Jedná se o využití přirozeného procesu známého jako zvětrávání. Když se do půdy přidají rozdrcené křemičitany bohaté na vápník a hořčík (ideálně čedič), pozvolna se rozpustí a v reakci s oxidem uhličitým vznikají uhličitany, které zachytí ze vzduchu uhlík.

V zemědělské půdě pak můžou zlepšit úrodnost a výnosy plodin. Ale velká část by také postupně byla odplavena do moře, kde může pomoct omezit okyselování oceánů. Vedoucí autor výzkumu profesor David Beerling z University of Sheffield ve Velké Británii, v rozhovoru pro magazín Nature uvedl, že aplikace této metody by mohla mít značný dopad.

„I když započítáme emise CO2 spojené s těžbou, drcením hornin a jejich rozšířením, tak by tato technika mohla vyčerpat až dvě miliardy tun oxidu uhličitého z atmosféry za rok. Předpokladem je, že byla využita na většině zemědělské půdy“ míní profesor Beerling.

„Největší producenti emisí jako jsou Čína, Indie a Spojené státy také mají největší možnosti touto technikou zredukovat skleníkový plyn. To je zajímavé protože tyto tři zmíněné země očekávají nejhorší dopady změn klimatu v podobě nárůstu hladiny oceánů a ohrožení pobřežních oblastí,“ uvedl biolog David Beerling v podcastu časopisu Nature s tím, že ovšem nejde o samo spásnou metodu.

I kdyby byla široce aplikována, pohltila by ročně 0,5 až 2 miliardy tun CO2, což podle propočtů britského deníku Guardian představuje ekvivalent množství CO2, které za rok vyprodukují Německo a Japonsko dohromady. Stále ale přitom jde o malou část z desítek miliard tun klíčového skleníkového plynu, vypouštěného lidmi každý rok do atmosféry.

Náklady na využití

V Evropě, Kanadě nebo Spojených státech by pohlcení jedné tuny CO2 tímto způsobem mělo v průměru přijít na 160 až 190 dolarů. V Brazílii, Číně, Mexiku nebo Indonésii by to vyšlo levněji, na 55 až 120 dolarů na tunu.

V Evropě má podle studie využití drcených hornin na polích největší potenciál ve Španělsku, Francii, Itálii, Německu a Polsku. Ale klíčová by přitom byla spolupráce zemědělců, kterou se teď podle Beerlinga vědci snaží navázat.

„Provádíme terénní testy ve Velké Británii a farmáře to velmi zaujalo, protože jsme názorně předvedli zachycení uhlíku. Také to zkoušíme v Illinois ve Spojených státech. Tam jsme zaznamenali navýšení výnosů při pěstování kukuřice a sóji. Náš plán je takový, že za pár let až budeme spokojení s našimi závěry, pozveme majitele a správce zemědělské půdy, abychom jim představili výsledky a otestovali, jak se k tomu bude stavět americká zemědělská komunita,“ říká vědec.

Úskalí metody

Metoda by neměla vzbuzovat přehnaný optimismus. Časopis Nature oslovil i odborníky, kteří se na studii nepodíleli. I oni hodnotí její potenciál pozitivně, ale upozorňují, že by se měla stát součástí širšího portfolia různých technik. Sama o sobě příliš nepomůže.

S tím souhlasí také český odborník na půdní ekosystémy profesor Jan Frouz. Podotýká, že i dnes se tímto způsobem horniny v omezené míře používají třeba při hnojení lesů nebo v rezervacích.

„Samozřejmě to může být přínosná metoda. Už dnes existuje řada firem, které nabízejí, že vám ve vašem okolí vytipují horniny a zajistí jejich namletí a vy si je pak rozvezete. Tady je klíčové předejít vysokým transportním a energetickým nákladům, aby nenarůstala uhlíková stopa celého procesu,“ uvádí Frouz.

„Větší potenciál má tato metoda třeba v tropických oblastech, které jsou silně zvětralé. Tam je ale zase problém, že lokálně chybí zdroje nezvětralých hornin a musely by se přepravovat z větší vzdálenosti,“ vysvětluje profesor Jan Frouz z Přírodovědecké fakulty UK s tím, že je také třeba dávat pozor, jaké prvky rozemleté horniny obsahují, aby pak zemědělcům neprokázaly medvědí službu.

Frouz dále míní: „Další čertovo kopýtko je v případném obsahu nežádoucích látek, jako jsou těžké kovy a další prvky. Vazba do uhličitanů také může ovlivnit dostupnost některých živin v půdě. Myslím, že je důležité se na to dívat z pohledu úrodnosti.“

„Chceme zvyšovat primární produkci pomocí rozemletých bazaltů a vedle toho vázat CO2, což je také důležité. Kdybychom si ale měli poškodit půdu třeba proto, že ty horniny obsahují nějaké nežádoucí příměsi, tak následná sanace by byla daleko náročnější,“ podotýká Frouz s tím, že hromadění uhlíku v půdě je v souvislosti se snižováním koncentrace CO2 v atmosféře opravdu významné.

Využití čedičů v tom může sehrát roli. Ale za klíčové považuje zlepšit management rašelinové půdy a změny v odvodněných oblastech.

Odvodněná zemědělská půda

„Měli bychom se zamyslet, jestli skutečně potřebujeme těžit rašelinu a jestli spíš nemáme možnost ji někde obnovovat. U nás bychom se měli věnovat tomu, že jsme dlouhodobě odvodnili 30 % zemědělské půdy a jestli bychom ji nemohli znovu zavodnit,“ podotýká Frouz.

„Vlastně bychom tím řešili jak problém odčerpávání uhlíku z atmosféry tak zadržování vody v krajině. Podpora organické hmoty v půdě má význam nejen proto, že řešíme uhlík, ale také proto, že to zlepšuje řadu jiných půdních vlastností. Je třeba se soustředit na takové technologie, které přináší vedle mitigace změny klimatu i adaptační potenciál,“ vysvětluje Jan Frouz s tím, že rozumné využití rozemletých čedičů a dalších hornin popsané ve studii k této snaze patří.

Štěpán Sedláček, aur Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít