Deset let po pádu Saddámova režimu má Irák ke stabilní zemi daleko
Irák si připomíná desáté výročí pádu režimu někdejšího prezidenta Saddáma Husajna. Ukončila ho třítýdenní operace sil vedených Američany. Symbolem pádu starého režimu se stalo stržení Saddámova pomníku v Bagdádu.
Iráčané tehdy s nadšením bušili do pomníku Saddáma Husajna na bagdádském náměstí Firdús. Socha padla ve stejný den jako Saddámův režim - ve středu 9. dubna 2003. V jásajícím davu byl i Muhammad Sajídí. Deset let poté se v rozhovoru pro BBC netají zklamáním.
"Věřili jsme, že změna režimu nám přinese svobodu a prosperitu, ale jde to hrozně pomalu," říká Sajídí.
Pádu režimu předcházela třítýdenní operace sil vedených Američany, měla název Trvalá svoboda. Dnes si mnozí Iráčané stěžují na drahotu, nezaměstnanost a nestabilitu. Někteří si ale naopak svobodu uvědomují.
Posledních deset let popsala redaktorka Helena Berková. O událostech před deseti lety v Bagdádu mluvil vedoucí zahraniční redakce ČT Michal Kubal.
"Dneska je to lepší, můžeme mluvit a psát, o čem chceme," říká Iráčan.
Ke stabilní zemi má ale Irák deset let po pádu Saddámova režimu daleko. Naposledy v sobotu zahynulo ve městě Bákubá více než 20 lidí při granátovém útoku a následném výbuchu náloží sebevražedného atentátníka. Je zřejmé, že cesta k trvalé svobodě bude ještě hodně dlouhá.
U stržení Saddámova pomníku byl tehdy i vedoucí zahraniční redakce České televize Michal Kubal:
„Stál jsem půl metru od místa, kde socha dopadla. Díval jsem se na to, jak Iráčané oslavují. Tehdy to byla obrovská úleva. Poslední hodiny před pádem režimu a sochy začalo rabování a velká nejistota v centru Bagdádu. A když dorazily první americké jednotky do centra města, tak jsme si říkali dobře, jednak za sebou máme tři týdny konfliktu a období nejistoty. To, že začínaly dlouhá léta ještě větší nejistoty a krveprolití, to nemohl nikdo vědět.“
Nejobtížnější bylo přežít
Čeští novináři bydleli v bagdádském hotelu Palestina, který zasáhla střela amerického tanku.
„Jeden z amerických tanků si myslel, že se v hotelu ukrývají odstřelovači, vypálil jeden z granátů na hotel a zahynuli tam naši dva kolegové. To byl první okamžik, kdy měl člověk pocit, že se okolo něj svírá smyčka,“ popisuje Kubal.
Podle něj bylo v té době nejobtížnější přežít:
„Jednak mít ty úplně základní věci – jídlo, pití a podobně, což samozřejmě ve válečném obleženém městě není nikterak jednoduché. Ale potom samozřejmě prodrat se nástrahami propagandy z obou stran, ze strany Američanů, ale především ze strany Iráku.“
Podle Kubala patří mezi největší problémy Iráku politická nestabilita, neschopnost tří hlavních skupin Kurdů, šíitů a sunnitů se navzájem domluvit.
„Už tam není taková vlna násilí, jak to bylo v prvních letech po pádu režimu Saddáma Husajna, ale pořád je to velký problém,“ dodal Kubal.
