Deník Lucie Výborné: 4505 m. n. m. Nad světem, nad starostmi a se slzami v očích
Lucie Výborná, novinářka, rozhlasová a televizní moderátorka a jedna z hlavních tváří Radiožurnálu se chystá na jižní pól. Pojďte sledovat její cestu v nepravidelném deníku Antarktida v mojí hlavě, který popíše jak přípravy, tak i samotnou anabázi (za) ledovým dobrodružstvím.
Švýcarsko, srpen 2023
2.30 ráno, vycházíme z chaty. Před námi jsou dvě krásné švýcarské čtyřtisícovky Bishorn a Weisshorn. Jdeme nalehko, stejně jako pět dvojic se stejným cílem. Vidím světýlka jejich čelovek blikat ve výstupu nad námi a odhaduju sklon kopce, do kterého stoupáme.
Tohle je taky trénink na Antarktidu, radostnější, bez zapřažené pneumatiky, intenzivnější…Prostě po všech stránkách lepší. Navíc za chvíli přijde jedna z vysokohorských odměn: pastelové divadlo svítání. Hoří nebe, barví se sníh, hory se probouzejí a člověk je najednou nabitější.
Deník Lucie Výborné: Moje vzletová rychlost je 120 km/h aneb Když se učíte ‚milovat‘ vichr
Číst článek
Byl by ještě víc, kdyby dostal první zásah slunečními paprsky, jenže to se dneska neděje.
Po třech hodinách jsme na firnovém vrcholu Bishornu, počasí bohužel nic moc. Špička Weisshornu, který byl tak krásně vidět včera, je někde v chuchvalci mraků před námi. Co je horší, začíná sněžit a foukat vítr, viditelnost na skalním hřebeni je tak maximálně 50 metrů. Dvojice před námi se evidentně dohaduje, co dál. Vždycky kousek popoleze a následuje další porada. Nakonec se obrací. Háček, který mě vede, jde klidně dál.
Přecházíme sněhový hřeben, sněží, fouká, nalézáme znovu do skály, tentokrát už je to pěkná vertikála. Musíme pouštět další dvojici, co jde proti nám. Jako první slézá chlap s vousy plnými sněhu a za ním jeho guide, tedy horský vůdce, který asi rozhodl, že se budou otáčet. Asi o minutu později čekám za mohutným balvanem, až přeleze další dvojice, která se rozhodla pro sestup. Mně se obracet nechce, ale nevím přesně, co je před námi, a nechávám to na Háčkovi: „Rozhodni ty!“
Asi jsem rozbitá
„Nalezu na hřebínek a nakouknu do toho, počkej tady,“ říká Háček a na chvíli mizí ve větru. Přistihuju se, že jsem asi rozbitá, protože si ze srdce přeju, abychom šli dál. Dost se mi uleví, když se nade mnou objeví známá hlava zabalená ve dvou kapucách a zahlaholí: Tak jdem!“
Deník Lucie Výborné: 171 kroků, pořád dokola se zatajeným dechem, to je medvědí hlídka
Číst článek
Výstup po západním hřebeni nabízí dál už jen dva kontrasty: z jedné strany hřebene šíleně fičí, na druhé jsme celkem za větrem, ale sněží a je houby vidět. Podlezli jsme velkou věž a zezadu se vracíme na hřeben. Sněží a my jsme ve vertikálním lezení. Na chytech a policích, po kterých postupujeme, je pár centimetrů sněhu, klouže to… Mám, co jsem chtěla.
V jednu chvíli v koutě vedu válku sama se sebou. Noha v mačce mi vyjede ze spáry a vydá hnusný skřípavý zvuk, ruka na polici se smekne a já si sednu Háčkovi do lana.
„Co tam děláš, prosím tě?“ ozve se nade mnou. Nemám na to odpověď, protože se právě přerovnávám do lepší polohy a posouvám se blíž ke štandu. „Tady je to jako v Patagonii,“ sykne hlas shůry.
„Tys byl v Patagonii?“ ptám se, protože jsem si myslela, že o prvovýstupech na písku i v Himálaji mám u Háčiho dost přehled. „Nebyl, viděl jsem fotky,“ zazubí se a dodává „Polez, ještě jedna dýlka, a jsme zpátky na hřebeni.“
Tam přichází odměna. Z mlhy a ustupujícího sněžení nalézáme do sluníčka na druhé straně. Sice fičí, ale cesta je jasná!
Dlouhý firnový hřeben před námi se táhne až k vrcholu, stoupá do nebe, do mraků, vrchol ještě není vidět. Zato je nádherně vidět hrana. Z jedné strany drží mlhu a oblačnost, z druhé už je místy modro, stoupáme po té žiletce v úhlu 40 stupňů vzhůru. Je to odměna za to, že jsme nevyměkli, co krok, to jistota, v solidním tempu k vrcholovému kameni, na kterém je kříž s Ježíšem.
Má čtyřicátá osmá
11.30, stojíme na vrcholu parádní trojhranné pyramidy, majestátní nejen téměř dokonalým tvarem, ale i tím, že se v těsném sousedství netyčí podobný velikán. 4505 metrů nad mořem, nad světem, nad starostmi, láskami a světským pinožením. Fičí, ale mě se zase derou slzy do očí. Pár let jsem si počkala a vyšlo to.
Neloučím se se Švýcarskem, ale fakt je, že tímhle výstupem jsem završila lezení na všechny čtyřtisícovky v téhle zemi: bylo jich 48, některé jsem si dala dvakrát, protože parádních cest na jednu horu je vždycky daleko víc než jen ta, které se říká „normálka“. Ale v paměti mám i sjezdy volným terénem ze sedel pod horami nebo přímo z vrcholů, nezapomenutelný pro mě navždycky zůstane výstup na Eiger, kosa na Obergabelhornu, setkání s horolezeckými staříky při sestupu z Matternhornu nebo to, jak se pode mnou při sjezdu z Aletschhornu utrhla celá deska a smrdělo to průšvihem.
Není čas na krásné vzpomínky, na druhé straně hory se otepluje a dole by to taky mohlo smrdět průšvihem – třeba letícími kameny na sněhových pláních, které už taky budou pěkně povolené.
Když vám vypne hlava
Sestupujeme na druhou stranu, tzv. normálkou na Weisshorn hutte, oblézáme věžičky a za místem, kterému se říká Fruhstuckplatz, mi definitivně vypne hlava. Blackout je šílený, trvá skoro dvě hodiny a nedá se mu zabránit. Vypadá to asi takhle.
Háček: „Za tím velkým šutrem to vezmi vlevo. Vlevo!!!“
Já: „Ale to je vlevo!“
Háček: „Ne, vlevo je na druhý straně…“
Deník Lucie Výborné: Jak se stát podivínem aneb Zatni zuby a táhni!
Číst článek
Nebo za chvíli, když sklon sestupu mírně povoluje.
Háček: „Vezmi to po tý vyšlapaný pěšince k tomu mužíkovi na hraně.“
Já: „Tady žádná pěšinka není…“
Háček: „Co to máš s tou hlavou, prosím tě…?“
Pak se zničehonic hlava zase zapne, naberu tempo a postupujeme k chatě. Přeběhneme rozměklý ledovec s uvolněnými šutry, které sem evidentně stihly doletět docela čerstvě, a když nám zbývá k chatě pár set metrů, náš sestup přetne vodopád.
„Tady to přejdem vodorovně a kousek níž slezeme,“ povídá Háček.
Už se cítím trochu unavená a představa, že mi ujedou nohy a sjedu po mokrých šutrech za vydatné sprchy asi dvacetimetrovou skluzavkou, se mi nelíbí. Háček najde borhák a spustí mě vodopádem dolů na laně. Na chatu tím pádem přicházím umytá. Dostáváme večeři, ale nemám hlad, nemám chuť a navíc se mi vůbec nechce spát, jsem totálně přebuzená. Ležím ve společné noclehárně, mám pocit, že mi někdo uvařil nohy v hrnci a cítím, že se nutně potřebuji svléknout do naha, ale mám společenské zábrany.
Nahá a pokorná
Po neklidné noci vstávám a po páté ranní jsem před chatou, svítání v horách je vždycky odměna. Koukám na vrchol Weisshornu, je bez mráčku. Kolem je v dohledu přes 20 čtyřtisícovek, znova mi dochází, že na všech jsem stála. Není to k chlubení, jen myslím na to, že to byla a je cesta, která mi dala nevyčíslitelné bohatství. Pořád je to moje vnitřní hra, která nenechá tělo ochabnout a mysl zpohodlnět.
Je to trénink souboje s obavami, se strachem, často s hloupými myšlenkami ve vlastní hlavě.
Deník Lucie Výborné z cesty na jižní pól: Antarktida v mojí hlavě
Číst článek
Je to úleva z poznání a smích nad sebou samým.
Je to první paprsek slunce, který se vás dotkne a po nočním pochodu horami vám nalije krev do žil.
Je to voda z ledovce, do které si strčíte nohy, umyjete obličej a nakonec ji „lemtáte“ jako blázni, protože vám už po celodenním lezení voda došla.
Jste to vy, nazí a pokorní před horami, takoví, jací doopravdy jste, když se nikdo nedívá.
Vy, co už jste pochopili, že to, že máte osud ve svých rukou, je jedna obrovská iluze.
A v neposlední řadě jste to vy, kterým se tímhle poznáním ulevilo, cosi z vás odpadlo a můžete být už jenom s horami, ledovci, azalkami na rozkvetlých alpských lukách…
A taky sami se sebou i s ostatními a to vůbec není lehký :).
