Špicberky, duben 2023. 

Celý den jsme šli v silném větru. Místy foukalo až 90 km/h. Jako příprava na Antarktidu dobrý.

Messnerova cesta má prý čelní vítr většinu své trasy. Ale dnešek je už trochu extrém. „Jestli tohle budu mít deset dní v kuse, tak to nedám...,“ brblám si do nákrčníku z novozélandské vlny ve chvíli, kdy mi v hlavě rotují otázky typu: Vážně tohle chci? Stojí mi to za to? Kolik dní za sebou to dokážu vydržet? Nejsem už na tohle stará?

Naštěstí jsem už na kontrolní otázky zvyklá, naštěstí vím, že pravděpodobnost, že bude takhle fičet víc než deset dní po sobě, je malá. Naštěstí se nevzdávám snadno. Ale stejně to ve mně hlodá a vítr, který s námi lomcuje, zesiluje v poryvech svou intenzitu. Zastavujeme se a hulákáme na sebe, jestli to už je konečná, nebo ještě ne.

Noor už nemůže a chce tábořit, Kathinka souhlasí. Otočí se na mě: „Stan si postavíš sama.“ Hned poté se věnuje svému táboření.

„Zkouška ohněm,“ prolétne mi hlavou. Ne, spíš zkouška požárem Národního divadla kombinovaný s požárem Alexandrijské knihovny. Zadní cíp stanu s karabinou ukotvím na jednu lyži, přikleknu a začínám rozbalovat. Futrál od stanu strčím pod bundu. To musí být automatické, všechno pořád stejně, všechno má své místo. Rozbaluju stan, který má už uvnitř napůl nasunuté tyče, takže za normálních okolností je to docela snadné. Vítr se trochu obrátí, foukne silný poryv a já klečím uprostřed nafouklého stanu a ze všech stran mě bičují stanové šňůry a pruhy látek. Zdálky to musí vypadat, asi jako když se nějaká žluto-červená masožravá rostlina snaží pohltit živého člověka. Nechci se vzdát a přikolíkovávám masožravku k zemi. Vedle stojí Kathinka a vypadá to, že analyzuje každý můj pohyb. Panebože, téhle ženské snad nikdy není kosa! Čtyři dlouhé tyče ohnout a postavit stan přesně proti větru, který s ním lomcuje, to vše ve velikých palčákách, nemotorná jak medvídě a pod dohledem… šílený.

Vítr jsem se učila mít ráda v nejjižnější části Alp na vrcholech Barre des Ecrins a dom de Miage des Ecrins. Foukalo tak, že to všichni otočili, až na naši dvojici a jednoho neústupného Poláka.

Diavolezza, březen 2019.

Myslela jsem si tehdy, že horší to být nemůže, ale to jsem byla nezkušená. Větu „horší už to nebude“ neříkám od doby, co jsme s Davidem a Lukinem před lety vyrazili za lezením do Švýcarska. Tak tak jsme vyjeli lanovkou na Diavolezzu. Už tam nám mělo být jasné, že když jsme museli lanovkáře ukecávat, aby nás ještě vyvezl, že to je na hraně. Dál jsme pokračovali na skialpech a po skále s lyžemi na batohu. Vítr sílil. Abychom se dostali do bivaku, potřebovali jsme přejít sedlo Bella Vista. Tam foukalo tak, že mě kluci z každé strany drželi za jeden popruh od batohu, aby mě vítr nenadzdvihával. Od té doby si myslím, že vzletová rychlost Lucie Výborné je nějakých 120 km v hodině.

O pár desítek minut později už v naprosté tmě nám foukající vítr v nárazech při každém pohybu bral špičky lyže a člověk se fakt už skoro vznášel. Skončili jsme tak, že David lyže zalehl, zatímco my jsme se s Lukinem plazili po kolenou se zaseklými cepíny po mírnějším hřebínku do kopce k bivaku Pansera, kde mě Lukáš doslova vzal za rameno a za zadek a hodil dovnitř, aby se na otočku vrátil pro lyže s dalším parťákem. V noci se ta plechová bouda velikosti domečku na zahradní nářadí třásla tak, že jsem si myslela, že se kotvící lana urvou a my se budeme v téhle schránce na smrt kutálet nějakých dva tisíce metrů dolů. Zvláštní je, jak moc se v takovou chvíli člověk uklidní, když zjistí, že nebude umírat sám. Teda alespoň já to tak mám.

Se čtyři roky starou vzpomínkou už sedím ve stanu, na drnčení stanových šňůr a doléhání větru jsem ve stanu zvyklá. Ani mi nevadí, že jsem v něm sama. Člověk si musí vykopat kuchyň, vyrobit vodu, udělat večeři, dojít si na záchod a zalézt do spacáku, takže je pořád co dělat. Únava vás sejme a za pár hodin – a to už znáte – vás alespoň na Špicberkách probudí na medvědí hlídku.

Lucie Výborná Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít