102 let Miroslava Zikmunda. ‚Až do konce si zachoval klukovskou duši, potřebu žasnout, vnímat, poznávat.‘

Vláďo, ty jsi s Miroslavem Zikmundem strávil hodiny rozhovorů i hodiny společného času. Jsi spoluautorem knihy Století Miroslava Zikmunda. Vzpomeneš si, jak se to stalo, že jste se protnuli? Kdy jste se viděli poprvé?
To náhodou vím úplně přesně, protože to bylo v roce 1999, kdy Hanzelka se Zikmundem dostali od Václava Havla medaili Za zásluhy, státní vyznamenání. Pozvali jsme Miroslava Zikmunda do pořadu O kom se mluví.

To byl tehdy takový publicistický pořad, do kterého volali také posluchači.

Protože Miroslav Zikmund, když jsem s ním mluvil poprvé v životě v telefonu, tak mi řekl, že v tom čase, kdy se vysílá pořad, bude ve vlaku cestou do Prahy ze Zlína, tak já mu nabídl, že za ním přijedeme rozhovor natočit.

Miroslav Zikmund, v mých očích obrovská ikona, tehdy do telefonu řekl: „Cože, Vladimíre, vy byste za mnou přijeli do Zlína?“ To je taková úsměvná vzpomínka na naše začátky. To byl první rozhovor a potom jich následoval nespočet. Musím říct, že posledních 20 let mám na něj krásné vzpomínky.

Jaký byl pro tebe jako člověk? Zdůrazňuje se samozřejmě to, že patřil k nejvýraznějším postavám českého veřejného života, pro mnohé lidi byl skutečně ikonou cestovatelství. Jaký byl lidsky? O koho jsme jako společnost přišli?
Byl to úžasně srdečný člověk. Také to byl prostě přímý chlap, který když něco řekl, tak to platí. Mně se na něm líbilo nejvíce to, že si zachoval až do posledka klukovskou duši, takovou potřebu neustále žasnout, vnímat, poznávat. Když přijel mladý kluk s bekovkou, s kšiltem dozadu z nějaké cesty, tak se dychtivě vyptával, jak to tam teď vypadá. Prostě měl neustále zájem. Byl to opravdu velmi srdečný člověk.

Pojďme přidat pár životopisných dat. Přece jen byl Miroslav Zikmund cestovatelem, spisovatelem. Byl známý díky cestám po světě, které podniknul se svým spolužákem z vysoké školy Jiřím Hanzelkou. Jak se Miroslav Zikmund na cesty vůbec dostal?
Oba chtěli cestovat. Původně dokonce, nevím, jestli se to ví, myslím, že Miroslav Zikmund chtěl plout na lodi. Nakonec se ukázalo, že to nebyl úplně správný nápad. Ale vyjížděli těsně po válce.

Málokdo si uvědomuje, že 22. dubna 1947, kdy se vydali do Německa, tak že to byla zpustošená země, poměry byly úplně jiné, než to vnímáme dnes.

Každopádně ale vyjížděli jako zástupci firem. Jeli tam nabízet různé produkty. Nejen samozřejmě Tatraplan, ve kterém jeli, ale různé výrobky tehdejšího poválečného Československa. Byli to obchodní cestující, dá se říci. Spisovatelství nebo psaní, ale hlavně filmařinu se učili za pochodu, za jízdy, za cestování, vlastně měli takové distanční kurzy, dnes by se řeklo.

Už na cestě – kdy dnes je to něco úplně jiného, máme chytré telefony a dokážeme pořídit poměrně dobré fotky, ačkoliv třeba o focení vůbec nic nevíme. Oni se filmařinu, dokonalou – na film tehdy, samozřejmě – a fotografování, učili už na první cestě, kdy se vydali nejprve do Afriky a potom do Jižní Ameriky. Pak už samozřejmě byli úplně jinak vybaveni – když se 22. dubna 1959 vydávali na druhou velkou cestu, která vedla zejména do Asie, Ruska a potom dále.

Cesty přinesly Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi obrovskou proslulost. Tehdejší Československý rozhlas odvysílal na 700 reportáží, a to jen z prvních dvou cest, které jsi zmiňoval, po Africe a Jižní Americe. Pak přišly další. Jaké okamžiky na tebe z rozhovorů, které jste s panem Zikmundem vedli, vyplynuly jako zlomové během cest, ke kterým se třeba vztahoval nejvíce?
Teď mě napadá asi výstup na Kilimandžáro, protože pokud se nepletu, tak v té době, to bylo někdy kolem února 1948, se dozvěděli, že došlo ke komunistickému puči v tehdejším Československu. Potom byly docela silné tlaky na to, aby se vrátili nebo aby cestu přerušili. Ale jim se podařilo ji ne úplně dokončit, ale dost protáhnout. Situace pro ně nebyla jednoduchá.

Co si pamatuju, tak hlavní zlomový okamžik nastal hned v dnešní Libyi, když měli těžkou havárii. Miroslav Zikmund si myslel, že to byla diverze ze strany britské armády, která – byť měli všechna potřebná povolení – je nechtěla pustit dál po cestě v úseku, který britská armáda tehdy po válce kontrolovala. Nicméně si to nějak prosadili. Měli těžkou havárii. Měli podezření, že jim někdo poškodil brzdy a havarovali.

Tomu předchází historka, proč to vlastně Miroslav Zikmund vyprávěl. Setkali se s nějakým domorodcem, který se ptal, kam jedou. Oni říkají: „Míříme do Káhiry, budeme tam pozítří.“ On řekl: „Inšalláh. Pokud Bůh dopustí.“ To vždy vyprávěl, že potom už cestovali s pokorou, protože se do Káhiry dostali až po třech měsících.

Co je zajímavé, že jim tehdy Tatra poslala do Káhiry úplně nový Tatraplan, protože ten původní, ve kterém vyrazili, byl nepoužitelný. Problém byl jen v tom, že byl černý, takže ho museli na místě přestříkat na stříbrno, aby se na poušti potom neupálili.

Dá se říct – a ty sám jsi toho procestoval hodně –, jaký styl cestování volili, jak k cestování přistupovali? Mířím trochu k tomu, že to byl konec 40. let, 50. léta, byla to doba, kdy ještě existovaly koloniální systémy například v afrických zemích. Realita prostě vypadala jinak. Reflektoval toto pan Zikmund potom třeba v devadesátých, dvoutisících letech a doteď?
Rozhodně. Jednak připomínal, že by se cesta z politických důvodů dnes už nedala uskutečnit, že by se tou trasou asi nedalo projet.

Ale tam bylo zajímavé, že se na cestu velmi precizně připravovali. Jednak dokázali auto rozebrat a složit zase do šroubku. To byla jedna stránka. Ale potom měli štos připravených smluv pro firmy, které zastupovali. Rozdělili si jazyky. Každý vládl asi šesti nebo sedmi jazyky včetně arabštiny. Takže byli na cestu velmi precizně připraveni. Zároveň neustále pracovali.

Miroslav Zikmund – teď jsem si poslechl jednu jeho vzpomínku – si posteskl nad tím, že byli třeba v Jižní Americe, ale ještě zpracovávali deníkové zápisky z Afriky. Takže pořád byli v zápřahu.

Co je zajímavé, oni dlouho vůbec netušili, jak jsou v Československu populární. Protože vždycky poslali nějaký text, který načetl třeba Jaromír Spal nebo Karel Pech. Tady to poslouchal celý národ. Oni to vůbec nevěděli. Dlouho netušili, jak jsou tady populární.

Měl jsem štěstí, že Miroslav Zikmund si mě vybral nebo vyžádal na takovou zajímavou práci. To bylo někdy začátkem nultých let, po roce 2000, kdy se vydávaly znovu všechny filmy, dokumenty Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky, včetně těch prvních, kdy si dobře autoři uvědomovali, že jsou komentáře poplatné tehdejší době.

Vytvořili jsme alternativní stopu, kdy jsme dlouze sedávali u Miroslava Zikmunda ve Zlíně a povídali si o té době, o těch filmech, o těch komentářích. Připravili jsme si rozhovor, který doufám, že působí autenticky. Potom jsme seděli v Kudlově ve studiu a předstírali jsme, že improvizujeme – nebylo to napsáno, ale bylo to precizně připraveno –, snažili jsme se uvádět na pravou míru to, co tehdy diváci viděli a ani v podtextu nemohli tušit celou pravdu.

To byla docela zajímavá práce. Výsledek je, že ten, kdo má ještě DVD přehrávač, tak si dnes může pustit film Hanzelky a Zikmunda třeba z Afriky a dívat se buď na film s původním komentářem, anebo s alternativním, který jsme vytvořili 40-50 let poté.

V průběhu dalších let potom následovaly cesty do Asie, jak jsi říkal, do Oceánie. Dvojice se chystala na výpravu do Austrálie. Ale pak přišel zlom. Přišel rok 1968 a okupace vojsky Varšavské smlouvy, konkrétně sovětskými vojsky a obrovský zlom v životě tehdejší československé společnosti. Jaký přelom to znamenalo v životě Miroslava Zikmunda?
Naprosto totální, protože se Miroslav Zikmund obrátil prostřednictvím Československého rozhlasu ke svým přátelům v tehdejším Sovětském svazu.

Mimochodem jeho projev slyšel Jevgenij Jevtušenko a na základě toho napsal poému Tanky jedou na Prahu. Nevím přesně, jak se to řekne rusky … To bys mi řekla ty. Každopádně postavil se z pohledu normalizačního vedení státu na nesprávnou stranu.

Dokonce je zajímavé, že Jiří Hanzelka měl být na seznamu snad asi osmý, kdo byl údajně určený k likvidaci a tehdy byl tzv. uklizen na velvyslanectví do Stockholmu. Potom nemohli vůbec pracovat, nemohli najít práci, byli vyhozeni z komunistické strany. Miroslav Zikmund na to vzpomínal, že když třeba přišel ve Zlíně, v tehdejším průmyslovém Gottwaldově, do jakékoliv firmy a řekl, že ovládá šest jazyků, oni říkali: „Člověče, na Vás tady čekáme, jak se jmenujete? – Miroslav Zikmund. – Aha, tak to nepůjde.“

Prostě důsledné pronásledování a sledování StB až do roku 1989. Takže Miroslav Zikmund žil třeba z toho, že postupně rozprodával filmařské vybavení a techniku, kterou měli, aby vůbec měl z čeho žít. Protože příjmy byly nulové.

Jak to nesl, že nemohl jednak cestovat, ale že nemohl vlastně normálně žít, nemohl pracovat, nemohl fungovat. Jak se s tím smiřoval?
Určitě těžko. Na druhou stranu byl šťastná povaha, že vždycky si na tom našel něco dobrého. Říkal: „Víte, Vladimíre, pak jsem našel čas na to, abych si mohl konečně třídit archiv.“ Protože byl známý puntičkář. Jednak si vedl deník, každý den si psal deníkové zápisy a o všem měl dokonalý přehled. Jeho knihovna byla neuvěřitelně uspořádaná.

Když jsi řekla jakýkoliv titul, tak se prostě podle knihovnického systému jen natáhl, našel přesně ten titul, který hledal. Takže na toto měl čas. Ale řekl bych, že ho trošku vtlačili do disentu, protože potom se u něj na Nivách ve Zlíně scházeli nejrůznější disidenti. Ale nebyla to jeho volba. On tam byl vlastně vyhnán.

Mluvil vůbec o tom zpětně v rozhovorech, jak nesl normalizaci jako takovou, jak se bránil tomu, aby nezahořkl nebo aby se nestal naopak lhostejným ke všemu, co ho obklopovalo?
Nevím, jestli na toto umím odpovědět, myslím, že to vycházelo skutečně z jeho povahy. Samozřejmě se s tím systémem nikdy nesmířil a žil právě v komunitě disidentů.

Měl přátele… Václav Havel – myslím, že je to slavná fotka právě z Niv, z vily Miroslava Zikmunda, kde Václav Havel kouří v županu na balkoně. Miroslav Zikmund byl zapřísáhlý nekuřák a zakázal mu to. Ale na balkoně mu to prostě toleroval. Měl přátele mezi disidenty. Myslím, že to ho drželo při životě.

V době pádu komunismu v roce 1989 – přidám další životopisný údaj – bylo Miroslavu Zikmundovi 70 let. Když o tom člověk přemýšlí z dnešní perspektivy nebo lidského života, tak by se zdálo, že už to mohl vnímat tak, že to příliš jeho životem nezacvičí nebo ho to nezmění. Ale jak to vnímal on? Dožil se nakonec 102 let. Jak vnímal konec režimu, který mu zakazoval všechny činnosti, které měl rád: psát, publikovat, cestovat? Co to potom pro něj znamenalo?
Zase se vydal do světa a cestoval poměrně do vysokého věku. Teď jsem si vyhledal knížku Modrý Mauritius… a přece Austrálie! Protože se nakonec až bez Jiřího Hanzelky v 90. letech podíval na tento kontinent.

Měl k tomu rozumný přístup, protože ho samozřejmě i táhli do politiky. On řekl, že už je na to stár. On totiž, když byl v roce 1969 na Cejlonu, tehdy mu bylo 50, a přátelé ho přiměli k tomu, aby si nechal udělat horoskop. Astrolog mu předpověděl, že se dožije asi 85 let. S našimi přáteli nikdo na horoskopy nevěříme. Nicméně když už se blížila pětaosmdesátka, tak jsme trošku trnuli.

Víme, jak to dopadlo – astrolog se úplně netrefil. Říkám to proto, že Miroslav Zikmund s úsměvem na to odpovídal: „Víte, já měl maminku, která se dožila 91 let. Je vlastně povinností dětí, aby se dožily vyššího věku.“ Mám pocit, že jeho humor, vřelost, laskavost, že to je takový elixír mládí, který ho držel tak dlouho při životě.

Zmiňoval jsi, když jsme spolu mluvili o Miroslavu Zikmundovi i mimo rozhovor, že si pan Zikmund dlouhou dobu nepřipouštěl, že je život konečný. Mohlo to v tom také sehrát roli?
Jsem o tom úplně přesvědčen. Je to samozřejmě citlivá věc, ptát se někoho, komu je 97 let, jestli přemýšlí o smrti. Řekl na to: „Víte, teď jsem o tom začal přemýšlet. Do té doby jsem neměl čas.“ Tak nám vyprávěl, jak si představuje, kde by třeba chtěl spočinout. Ale on si opravdu vážně vůbec nepřipouštěl myšlenku, že i jeho život je konečný. Protože říkal: „Nemám čas, musím ještě udělat tohle, musím ještě udělat tamto.“

To je další věc – neustále pracoval, byl velmi činný, a to i fyzicky. Hodně dbal na to, aby fyzicky pracoval, ale pracoval hlavně duševně. Jeho svěžest až do posledních chvil byla neuvěřitelná, protože když jsme se sešli s Petrem Horkým, Miroslavem Náplavou, lidé kolem padesátky, tak Miroslav Zikmund, který byl o mnoho starší, tak mentálně působil jako náš vrstevník. To si myslím, že bylo také důležité, že se dožil tak vysokého věku.

Když mluvíš o přátelích, tak lidi samozřejmě definuje jejich životní cesta, práce, zcela jistě to, že procestoval cizí kraje, ale určitě ho také definovaly vztahy, ve kterých byl. Mluvil o tom, které byly pro něj nejdůležitější?
Jeho životem provázela paní Marie, jeho přítelkyně v posledních, teď nevím, jestli je to 30-40 let. Měl trošku komplikovaný vztah se synem Sávou, Miroslavem Zikmundem mladším. Protože si vyčítal, že ho opustil ve chvíli, kdy asi bylo pro kluka nejdůležitější být s tátou. To bylo, tuším, někdy v jeho čtyřech pěti letech, kdy odjeli s Jiřím Hanzelkou na další velkou cestu asi na pět let pryč.

Odcizili se a vlastně celý život k sobě hledali vztah a Miroslav Zikmund to hodně těžce nesl.

Ale jinak to byl člověk, který měl neuvěřitelné množství přátel. Jak říkám – byl to velmi vřelý člověk a jsem rád, že jsem ho mohl potom považovat – nevím, jestli je to silné slovo – za přítele, ale že jsme k sobě našli cestu, že už jsme byli za hranicí vztahu novinář-cestovatel/spisovatel.

Dá se takto zpětně hodnotit – a teď chápu, že to je asi možná obtížné najít pro to nějaká slova –, jaký otisk na něm zanechalo cestování jako na člověku? Jak ho to ovlivnilo? Mluvil jsi o všech hodnotách: vlídnosti, zvídavosti, snaze něco poznávat, že byl pan Zikmund mladistvý duchem. Jak ho ovlivnilo v tomto to, že měl možnost setkat se s jinými kulturami, že projel tak velkou část světa?
Nevím, jestli jsem ten pravý, kdo na to dokáže odpovědět. Ale myslím si, že absolutně. Protože on tím neustále žil. Měl záviděníhodnou paměť, protože hned se mu vybavovaly zážitky z cest před 50-60 lety. Srovnával to s tím, když mluvil s někým, kdo se třeba z té oblasti vrátil.

Byl kosmopolita, zkrátka žil ve světě, nebyl „zavřen“ jen do toho maličkého Zlína, i když – jak říkal –, tak byl pokřtěn Prazdrojem, ale volbou byl Moravan. Takže si myslím, že měl obrovský přehled. Právě i jazykové znalosti mu přinášely to, že si dokázal držet nadhled, což si myslím, že pro něj bylo asi typické a důležité.