Roky učení a šest generací zkušeností. Rodina Konopczyńskich vyrábí keramiku s 200letou tradicí
Městečko Bolimów kdysi platilo za jedno z center polského hrnčířského řemesla. V minulosti tu vedle sebe fungovalo okolo dvaceti zavedených rodinných keramických dílen. Do dneška přežila jediná: Rodina Konopczyńskich se hrnčířství věnuje už šestou generaci. Její výrobky jsou rozpoznatelné díky specifickému motivu ptáčka a květů. V posledních desetiletích tu ale vzniká i keramika, která přesahuje hranice folkloru.
„Můj pra-pra-pra-pradědeček Jan Walicki byl starším mistrem hrnčířského cechu. Měl dvě dcery, ale tehdy v 19. století mohli být hrnčíři pouze muži. Jan svého nástupce našel v pomocníkovi Franciszkowi Konopczyńském, který se s jednou z dcer oženil,“ vypráví Dorota Konopczyńska-Aftewicz, kdy hrnčířská tradice v její rodině zakořenila.
„Dnes tu se mnou v dílně pracuje můj táta Jan Konopczyński a můj manžel Paweł Aftewicz je skvělým příkladem toho, že je možné se řemeslo naučit. Naučil se ho před dvaceti lety a dnes už tu pracujeme hlavně spolu ve dvou.“
Stojíme v přízemní dílně s doširoka otevřenými okny, na jednom z parapetů leží kocour a hřeje se na jarním sluníčku. Chvílemi nás ovane teplo. Až po nějaké chvíli mi dochází, že to není dubnové slunce, ale pece ve vedlejší místnosti.
Jak se dělá korbel
Paweł zrovna připravuje hlínu. Vybalil ji z pytle, rozkrájel na menší kousky, které rozválel a vytvořil z nich válečky. Ty teď krájí drátkem na stejné díly. Jednotlivé kousky ještě dává na malou kuchyňskou váhu.
„Dnes vyrábíme korbele na pivo na objednávku,“ vysvětluje a ukazuje prstem na jeden na polici nedaleko hrnčířského kruhu. Bude vypadat podobně – tmavý, buclatý a svrchu po něm bude stékat barevná glazura.
Pak už Paweł usedá k hrnčířskému kruhu a pleskne na něj hlínou, až to zaduní. „To, aby se ke kruhu přilepila,“ vysvětluje Dorota, zatímco se kruh poháněný elektřinou roztáčí, a dál popisuje každý pohyb, který její muž dělá.
„Ruce si namočil proto, aby ho hlína poslouchala, aby byla kluzká. Ještě posunul hroudu do středu, objal ji dlaněmi, palci založil dno a teď už hlínu tlačí do výšky a zároveň ji tvaruje. Vidíš? Pod rukama mu vzniká bříško korbele. U dna a na vrchu, kde víc tlačí zvenčí, bude nádoba užší,“ popisuje.
Paweł pak jednou rukou sahá na parapet a bere kovovou zahnutou placku. „Těmhle nástrojům říkáme čepele, stěrky. Používáme je pro vyhlazení povrchu, napravení nerovností, nebo abychom ještě vylepšili tvar.“
Kromě nich jsou všude kolem kruhu v tužkovnících a džbáncích – samozřejmě domácí výroby – různé špachtle, jehly, štětce a vykrajovátka.
Dotažené do detailu
Kruh se přestává točit. Paweł sundává korbel na laťku položenou vedle a bere do ruky další kousek.
Vše vypadá tak jednoduše, práce jde doslova hladce a od ruky. Aby to tak bylo, trvalo to ale roky učení a předtím ještě generace kombinování materiálů – glazury, barev, hlíny. Tu například Konopczyństí dovážejí z Německa. Těžba kvalitní bolimowské hlíny totiž skončila už před více než sto lety a široko daleko zatím nenašli takovou, která by ve velké míře nepukala nebo se nerozsýpala.
Ale zpět ke korbelu na laťce – ten na kruh vrátí za několik hodin, po oschnutí. Paweł mu připevní ucho a také upraví dno. Nádoby z dílny Konopczyńskich totiž mají tvarované dno. Paweł mi vysvětluje, že je to proto, aby lépe stály.
„Můžeme je nechávat rovné a také by stály, ale pokud mají vystouplý okraj a zapuštěné dno, lépe stojí a podle mě jsou nádoby teprve pak hotové. Vždy se staráme o to, aby byly dotažené do konce,“ zdůrazňuje. A Dorota dodává, že vyhloubené dno i lépe nese vražené pečetě.
Proces na dva týdny
A tím se dostáváme k dalšímu znaku zdejší hrnčířské dílny – razítkům.
„Sídlíme v Bolimowie, takže první pečetidlo nese tento název. Druhé nese naše jméno: Konopczyński. Obě pečetidla pocházejí ještě z 19. století, patřily mému pradědečkovi Walentemu. Poslední razidlo je: Made in Poland. A časem přidáme i razidlo s naším symbolem, tedy ptáčkem.“
Po vyschnutí čeká korbel první vypálení v pecích. Tím z něj vznikne takzvaný biscuit – pevná, matná keramika, která krásně zvoní, ale je náchylná na povrchové poškození. Takže ani tím práce nekončí. Korbel na pivo bude čekat ještě malování, glazování, druhé vypalování a následné stydnutí. Dohromady je to proces na dva týdny.
Pece ze zvláštních žáruvzdorných cihel vypadají jako obří kotle na polévku, mají objem 200 litrů a vyvinou teplotu nad 1000 °C, takže jako vedlejší efekt spolehlivě vytopí celou dílnu.
„Máme i tradiční hrnčířskou pec, ta je v tom dřevěném domku vedle, v původní dílně. Ale tu pec už nevyužíváme, jen opečováváme,“ doplňuje Dorota. Navíc slouží doslova jako muzejní exponát pro poučení každého, kdo kolem prochází do vedlejší ratejny upravené pro pořádání workshopů.
O ptáčkovi od bláta
Keramika Konopczyńskich se proslavila svým ručním zdobením a dekorativním motivem – květy a malým ptáčkem na větvičce. „Máme samozřejmě různé druhy květů – mák, tulipány, růže… Ale symbolem naší dílny je ten malý bolimowský ptáček,“ začíná Dorota s miskou a štětcem v ruce vyprávět příběh, jak se ptáček na keramice ocitl.
„Bolimów leží na kraji pralesa a ptáků tu žije hodně. Jednoho letního dne měl hrnčíř na kruhu hodně práce, jako dneska Paweł. Pak všechno vynesl ven, aby hlína hezky schla. Byl hladový, unavený, a že byl čas oběda, zašel do domu a dál se o výrobky nestaral. A to přiletěl ten malý ptáček,“ pokračuje.
„Usedl na jednu nádobu, obtiskl do ní nožky a do druhé zvědavě několikrát klovl. A když chtěl odletět, máchl křídly a poničil i zbylé výrobky. Byl hlínou celý oblepený a už nemohl létat. To už naštěstí přišel hrnčíř. Viděl tu spoušť a samozřejmě se zlobil. Možná i křičel, ale taky mu bylo ptáčka líto, tak mu pomohl – sebral ho, očistil, ale než ho vypustil, řekl mu: ‚Pamatuj, ptáčku, odteď už s námi zůstaneš napořád.‘“
A tak Konopczyńští malují ptáčky na keramiku už víc jak sto let.
Už dávno ale nejsou známí jenom folklorním motivem. Jejich keramiku vyhledávají i filmaři, a tak se mísy, talíře, džbány i poháry z Bolimowa objevily ve filmech a seriálech jako 1670, Zaklínač, Ohněm i mečem, Faraon, Křižáci nebo na Oskary nominovaném filmu Sedláci.
Do lednové charitativní aukce Velkého orchestru sváteční pomoci tak mohla rodina věnovat k dražbě pohár podepsaný Bartołomiejem Topou, který v seriálu 1670 ztvárňuje šlechtice „největšího Jana Pawła“ – jen ne toho druhého.
