V českých babyboxech se za 20 let jejich fungování objevilo 277 novorozenců. Jedním z nich je dnes osmiletá Karolína, která o svém startu do života ví od nových rodičů všechno. Jak zaznívá v seriálu Radiožurnálu Příběhy babyboxu II, vedle narozenin slaví pravidelně i „přivezeniny“. Tedy den, kdy si ji máma Jiřina a táta Michal přivezli domů.

Příběhy babyboxu II 8:00 27. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Jsme v mém pokojíčku. Mám tady teď pár dnů novou postel a tenhle nový koberec. Jak vidíte, tady leží moje taška do školy s puntíky,“ představuje osmiletá Karolína svůj dětský pokoj.

„Mám tu hodně knížek, tady si píšu deník a vyrobila jsem si i tajnou krabičku na sladkosti, která má dvojité dno,“ pokračuje upovídaná druhačka a dál bezprostředně vypráví, že se těší na slíbeného psa z útulku. „Bude to malá fenka, aby se mi sem vešla do pokoje. To se hodně těším. No a po škole se věnuji judu a taky chodím na dramaťák,“ shrnuje.

To, že se narodila jiným rodičům, Karolína ví. O babyboxu řekla i dvěma kamarádům ze školy. „Těm, kterým jsem to řekla, tak ani nevěděli, co to je, takže jsem jim to vysvětlovala,“ říká Kája a překvapuje ji, že stejný start jako ona má zatím 277 dětí. „Tolik? Tak to je hodně. To jsem zase nečekala. Mně to ani nevadí, že jsem z babyboxu. Mně to spíš přijde takový i normální. Není to tak hrozný, podle mě,“ zamýšlí se Karolína.

V obývacím pokoji pak Kája listuje fotoknihami, kde je jako novorozená. Čte popisky, které doprovází desítky fotek. „Takhle malá jsem opravdu byla?“ dívá se na maminku Jiřinu a tátu Michala. Adoptivní rodiče kývají, že měla po porodu ani ne 2500 gramů a volné jí byly i ty nejmenší oblečky na novorozence.

Nádherný zážitek

„Poprvé jsme ji viděli asi dva týdny po odložení do babyboxu. V nemocnici nám ji přivezli v novorozenecké postýlce, rozbalili peřinku, a když jsem si po chvíli holčičku vzala do náruče, tak na mně usnula a celé to naše první setkání prospala,“ usmívá se Jiřina.

Michal popisuje, že na tak intenzivní zážitek nejde zapomenout. „Byla to radost. Prostě krásný, malý dítě. Nádherný zážitek. I když Káju vidím denně, tak víc než ten první okamžik jsem snad nezažil. Měl jsem pocit, jako by se to dítě narodilo nám,“ vzpomíná táta Michal.

„Od začátku, co jsem ji viděla, je to prostě láska na první pohled a tak to je a vždycky to tak bude,“ doplňuje dojatě máma Jiřina. Na adopci manželé čekali asi tři roky. V žádosti uvedli, že by si přáli dítě do dvou let věku a že souhlasí také případně s odloženým dítětem do babyboxu.

Michal už tehdy přemýšlel o tom, že by dítě z babyboxu vyloženě chtěl. Jak říká, i kvůli tomu, že jsou rodiče takto anonymně odložených dětí neznámí a je malá pravděpodobnost, že se o novorozence později přihlásí oni nebo někdo z jejich širší biologické rodiny.

„Já se přiznám, že už tehdy při podávání žádosti o adopci, když se nás ptali na babybox, tak jsem říkal, že bych tuhle variantu preferoval,“ přibližuje Michal.

V lednu 2017, kdy manželům volala pracovnice z úřadu, se Michalovi přání splnilo. „No a že neznáme anamnézu biologických rodičů? Doktoři v té porodnici otestují to dítě natolik, že to je možná i víc, než něco vědět o rodičích.“

Rodiči za týden

Michal s manželkou Jiřinou tak po prvním setkání s malou Karolínou na adopci kývli. Doma narychlo montovali postýlku nebo přebalovací pult a chystali další věci. Všechno museli připravit do pár dnů. „Vlastně ani ne za týden od telefonátu jsme se stali rodiči,“ usmívá se Michal. Jiřina musela hned skončit v práci a jako adoptivní máma nastoupila na mateřskou dovolenou. Právně se stala Karolína jejich adoptovanou dcerou asi za rok a půl.

Kája během povídání skáče na gauči, zkouší stojku a taky stání na hlavě. Rodiče to komentují tak, že je neustále v pohybu a že jsou rádi, že ji baví judo, kde si vybíjí energii. „Jo, jsem hodně živá, protože mě všechno baví a s takovou energií můžu dělat mnohem víc věcí,“ směje se Kája a chválí rodiče.

„Na rodičích se mi líbí to, že jezdíme hodně na výlety, pouští mě hodně ven, a také mě baví to, že mi dovolí sladký anebo mi dovolí, abych si šetřila peníze.“

Jiřina s Michalem zase mluví o Kájině bezprostřednosti, o její šikovnosti nebo o tom, že lehce navazuje vztahy a je oblíbená.

„Neznám nikoho, koho by si nezískala. Ona je prostě strašně dobrá,“ říká maminka, která zmiňuje také někdy horší soustředěnost.

Tatínek dceři zase občas vysvětluje, že nemůže být tak otevřená k úplně cizím lidem na ulici, „Chce si povídat s dětmi i dospělými. Hodně věcí si umí zařídit sama. Někdy je jí plno. Ale je to asi lepší, než kdyby seděla někde v koutě,“ usmívá se táta Michal a hlasitě se směje, když Kája dělá při rozhovoru legrační obličeje.

„Jsem hodně taková, že si získám rychle kamarády a dokážu prostě všechno. To mám na sobě ráda,“ popisuje osmiletá Karolína, které ve škole jde třeba angličtina. Baví ji také čeština, výtvarná výchova, pracovní činnosti nebo plavání.

Rodiče s Kájou o jejím původu otevřeně mluví. Doma mají záměrně schované i věci, které u sebe v babyboxu měla – deku a dudlík. Máma Jiřina přibližuje také nedávnou situaci, kdy se jí dcera ptala, proč ji původní rodiče nechtěli.

„Já jsem Káje vysvětlovala, že to určitě není její chyba. Že se pro ni snažili udělat to nejlepší. Pak mně dcera řekla, že by stejně žádné jiné rodiče nechtěla,“ dojatě vypráví Jiřina a manžel Michal ji doplňuje: „Na tyhle a další otázky ještě určitě dojde. Tomu se prostě nevyhneme. Na život se taky částečně připravit dá, ale stejně je řada věcí, které vás vždycky zaskočí.“

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít