15 vteřin na loučení a nový život. První děti z českých babyboxů jsou už plnoleté

Praha 19. dubna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

První děti z českých babyboxů jsou už dospělé, už je jim přes 18 let. Jak se jim daří?
Kvůli tomu, že je odkládání dětí do babyboxů anonymní, tak se k těm informacím dostáváme docela složitě. V tuto chvíli jsou plnoleté tři děti a do konce roku přibudou ještě další dvě děti, takže bude letos plnoletých pět. V náznacích známe příběh Soni – v náznacích proto, že se v těchto případech opravdu respektuje soukromí. Víme, že ji maminka odložila jako úplně první dítě v Česku do babyboxu v Hloubětíně v Praze. Je z dvojčat a v dopise, který nechala její matka se Soňou v babyboxu stálo, že ji bolí u srdce, ale že jako samoživitelka by to finančně nezvládla. Jenže se stal takový zádrhel, že maminka dala do babyboxu i rodný list a Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) ji musel podle pravidel vyhledat a zjistit, jestli si to nerozmyslela, případně jestli někdo z okolí té rodiny nebo z příbuzných by si to dítě nevzal do péče. Bylo to nakonec tak, že maminka si Soničku vzala k sobě. Ale údajně se podle našich informací své dcery ta maminka zase měla vzdát.

Ty příběhy asi nejsou nikdy úplně jednoduché, protože do toho procesu zasahují v Česku i úřady.
Může se stát, že když OSPOD zjistí nějaké indicie vedoucí k matce nebo otci, který odložil dítě do babyboxu, tak je musí vyhledat a oslovit je, jestli si to nerozmysleli. Případně hledat pro to dítě péči v okolí té rodiny – u babičky, dědečka, hledají někoho, kdo by se toho dítěte ujal. A to je pravidlo a takhle se to zkrátka musí dít, když má to dítě má u sebe například rodný list.

Pro Radiožurnál jsi natáčela sérii příspěvků a reportáží právě o dětech z babyboxů. Zajímalo by mě, jestli ty děti ve většině případů vědí, že nežijí u svých biologických rodičů.
V dnešní době se už adopce netají. Jednak doba postoupila, dřív byly rodiny, které dětem tajily, že jsou adoptované a dokonce se kvůli tomu třeba i stěhovaly do jiného města, aby ta matka nebyla konfrontovaná s otázkami, jak to, že jste neměla těhotenské břicho a máte dítě. Takže docházelo k takovým tajnostem okolo toho ale v dnešní době už je situace jiná. Jednak na takzvaných přípravách – když člověk žádá o adopci, tak projde různými diskuzemi, panelovými diskuzemi, besedami s odborníky, kteří tvrdí, že je opravdu nutné říct dítěti, že má jiné biologické rodiče, co nejdřív. A od roku 2012 existuje zákon, který říká, že adoptivní rodič musí adoptovanému dítěti říct tuto informaci ještě před tím, než nastoupí do školy.

A ty děti samotné?
Natáčela jsem s pěti dětmi z babyboxů a ty o tom vědí. Ty rodiny jsou velmi otevřené a už i tříleté dítě si prohlíží fotoknihu, ve které vidí, že je babybox. Sice tomu ještě úplně nerozumí, ale ví, že ho záchranáři vezli sanitkou do nemocnice a že se pak hledali rodiče, byli vybraní ty jeho.

A když jsi mluvila s těmi staršími, říkali ti, jak s nimi rodiče komunikovali, jak jim to řekli, nebo jaký je ten vztah mezi nimi?
Každý ten příběh, který jsem popisovala, je jiný, ač je tam pořád to spojení, že ty děti nevědí, proč je rodiče do babyboxů odložili. Je možnost, že adoptivní rodiče vypráví adoptivním dětem pohádku… od Plaváčka přes Krtka a orla, což je pohádka o tom, jak Krtek při povodni zachrání malé orlátko, stará se o ně, naučí ho létat… Jsou takovéto pohádky, které míří tím směrem, že rodiče nemusí být vždycky jen ti biologiční. Jsou i terapeutické pohádky. Existuje i pohádka, která se týká babyboxu o tom, jak v lese žije chytrá sova ve stromě, je tam dutina v tom stromu, a objeví se tam liščátko. A ta sova, protože je moudrá, tak se zeptá v lese, kdo by chtěl liščátko do péče, v podstatě když to řeknu dospěláckou řečí, a přihlásí se liščí rodina, hned si to liščátko zamiluje a ono najde nové rodiče.

To je hezký. Zmiňovala jsi, že u Soni byl rodný list. Stává se často, že biologičtí rodiče nechávají něco spolu s těmi dětmi v babyboxu?
Různé vzkazy jsou absolutní výjimečnosti. Když už dojde k tomu, že má nějaké dítě v babyboxu informaci, tak to může být krátký lísteček třeba s datem narození nebo se jménem. Ale dopis s vysvětlením, proč je tam to dítě vložené, to je absolutní výjimečnost.

V příběhu máme sedmiletou Johannu která tam dopis měla. Byl psaný v Ich formě – proč jsem se ocitla v babyboxu. A je to tam vysvětleno tak, že už by rodiče tu situaci finančně nezvládli, že už mají víc sourozenců a že Johannka nepochází z nějakého alkoholového, drogového prostředí. Takže Johannka s tou informací, proč si ji rodiče nemohli nechat pracuje a ví, že má třeba sourozence.

Mimochodem, ví se už o nějakých případech, že by se děti se svými biologickými rodiči setkaly? Nebo to zůstává plně anonymní?
Víme, že jsou možnosti, jak by teoreticky šlo biologické rodiče dohledat, ale o konkrétní situaci, že by se rodiče s dětmi sešli, tak to nevím.

Kolik babyboxů v Česku v tuhle chvíli je? Už jsme mluvili o tom, že první děti jsou plnoleté, takže v Česku už dvě dekády babyboxy jsou.
Teď je aktuální počet babyboxů v Česku 88.

V popelnici umřu

A jak ten systém funguje? Skutečně každý, respektive každá matka, tam může odložit své dítě v momentě, kdy chce zůstat anonymní matkou, nezvládá tu situaci, a okolnosti jsou takové, že nechce nebo nemůže s tím dítětem žít?
Je to tak. Vlastně i na babyboxu je vzkaz „V popelnici umřu“, což je vzkaz, který se týká toho, že některé matky opravdu můžou mít v hlavě jiné scénáře, než odložit dítě do babyboxu. A je tam vzkaz, může buď zatelefonovat na dané telefonní číslo, kde se poradí, jak tu situaci řešit jinak než babyboxem. Když se rozhodne pro vložení dítěte do babyboxu, tak zmáčkne tlačítko, dvířka babyboxu se otevřou, ona má nějaký limit 15 sekund na to, aby tam to dítě stihla dát, dvířka se zavřou a ona v podstatě odchází jako anonymní osoba. Ten systém je nastavený tak, že schránka je ventilovaná, dítěti se tam v nemůže nic stát, je tam pár dalších sekund do doby, než přijdou zdravotníci, kteří dítě převezmou. Dítě jde na zdravotní vyšetření a řeší se, co bude dál.

Rozumím tomu, ale říkám si, jestli je to skutečně pár sekund. Tam je nějaký systém výstrahy, že tam bylo vložené dítě a ty babyboxy jsou poblíž zdravotnických zařízení, nemocnic, že tam zdravotníci dokážou být tak rychle?
Dokáží tam být velmi rychle, je to maximálně v řádu minut. A hlavně v babyboxu jsou kamery, takže na tom videu je vidět, jestli je tam opravdu dítě, jestli je dobře zabalené, takže ten pohyb potom okolo toho je velmi rychlý. Ale je tam ještě bezpečnostní limit, časová prodleva, aby se zdravotník s tou matkou nesetkal a ona stihla anonymně odejít.

Pak se tedy řeší co dál. To znamená, že se okamžitě poté začne shánět náhradní rodina?
Je to tak, pokud to dítě nemá u sebe nějakou identifikaci, kdo je… V Česku ten systém funguje tak, že když někdo žádá o adopci, tak do té žádosti píše představy o tom přijímaném dítěti. Jestli chce, aby to byl chlapeček, holčička, do jakého věku. A uvádí se tam i to, zda to dítě může být z babyboxu. Takže když čeká rodina na adopci a zrovna někdo odloží dítě do babyboxu a ta rodina je pro, tak to je v podstatě velmi rychlé a dítě může být do několika dnů v absolutně nové rodině.

Zmiňovali jsme příběhy Soni, Johannky, ale posluchači slyšeli i hlasy jiných dětí. Ta jména jim předpokládám vybírají ti zdravotníci?
Zakladatelem a takovým iniciátorem babyboxů v Česku je Ludvík Hess a ten jim dává dočasné jméno, které vymýšlí třeba podle toho, kdo má ten den svátek, koho potkal, takže jsou to náhodně vybraná dočasná jména, ale v adoptivní rodině potom ti rodiče dají jiné jméno.

Kolik těch dětí z babyboxu v Česku už je. Kolik dětí matky nebo rodiče za těch skoro 20 let, co babyboxy existují, odložili?
Je to přes 260 dětí.

A to je hodně, nebo málo?
Podle toho, z jakého pohledu se na to člověk kouká, ale sám zakladatel babyboxu Ludvík Hess říká, že to je extrémní číslo a že tohle vůbec nečekal. Že když před těmi 19 lety otvíral ten první babybox, tak si myslel, že bude jeden babybox v Praze a jeden v Brně. Dnes jich je po celé republice 88. A myslel si, že třeba za 5 let bude odloženo jedno, dvě děti, že to číslo bude daleko, daleko nižší než teď aktuálně je. Takže on z toho nemá radost.

Říká, že to svědčí o tom, že jsou ty ženy ve špatné finanční situaci nebo špatné rodinné situaci nebo případně mají nějaké psychické potíže. Proto se nemůžou o to dítě postarat.

Existují ale případy, kdy matky odloží to dítě, ale posléze si to třeba rozmyslí? Ne nutně za těch pár minut, co mají na ten anonymní odchod od toho babyboxu, ale třeba za pár let?
Za pár let těžko říct, ale zhruba asi pět matek se ozvalo, že si to rozmyslelo – a to bylo v řádu hodin nebo dnů. A skutečně se to začalo řešit a ta miminka se dostala zpátky k biologickým mámám. Ta cesta zpátky šla. Ale je třeba případ z prosince 2023 z Tábora, kdy někdo odložil chlapečka. Matka se potom přihlásila, ale ten chlapeček byl sice zdravý, už byl zhruba tříměsíční, ale byl zanedbaný. Tak tam se začalo řešit to, z jaké je rodiny, jaká je v rodině situace a otevřel se tam i nějaký prostor pro to zjistit, jestli na tom není ta rodina opravdu hodně špatně.

Takže se do toho vložil OSPOD.
Ano.

Je nějaká ale alternativa ještě by mě zajímalo pro ty matky, které chtějí teda zůstat v anonymitě, které, jak už jsme řekli, nemohou nebo nechtějí žít s dítětem a nemohou nebo nechtějí využít babybox?
Pokud je to matka, která chce porodit v nemocnici a chce dát dítě k adopci, tak existují takzvané anonymní utajené porody, které ale nejsou pro všechny ženy. Tam je podmínka, aby ta žena měla trvalý pobyt v České republice a aby byla svobodná nebo ne čerstvě rozvedená. Takže v podstatě takováto žena může přijít do porodnice, dát žádost o anonymní porod. Je tam s personálem, ale potom se ta její elektronická data vymažou, jsou jenom v písemné podobě, informace se zapečetí a ona v odchází z porodnice. Dítě jde do adopce, ale informace o matce reálně existují. Anamnéza toho dítě a matky existuje. Kdežto u babyboxů to takhle není.

Jenom je zapečetěná…
O rozpečetění může rozhodnout soud a potom i samotná matka, která má k těm zapečetěným informacím číselný kód.

Jestli si dobře vzpomínám, tak o utajených porodech mluvil někdy loni Výbor pro práva dítěte při OSN a babyboxy kritizoval. Argumentem bylo, že tou alternativou pro matky, které chtějí zůstat v anonymitě, by měly být ty utajené porody. Existuje nějaká silnější kritika babyboxů? V Česku jich máme 88, to je velké množství. Za těch 20 let bylo odloženo přes 260 dětí. Není to málo, to už jsme říkali. Jsou odpůrci tohohle odkládání dětí?
Jsou odpůrci. Vždycky taková tendence sílí, pak třeba utichá, ale v zásadě se otázky té kritiky opakují. Je to o tom, jak už jsi zmínil, že existuje Výbor OSN pro práva dítěte, který tvrdí, že dítě má právo znát svoji totožnost, státní příslušnost, má nárok na to znát svoje jméno a své rodiče. Takže to je ten jeden argument. A pak jsou další argumenty, že babyboxy jsou vybídnutím pro odložení dítěte. Dále třeba, že dítě se degraduje na věc, zachází se s ním jako s věcí, která se někam vloží a třeba padne zodpovědnost rodičů. Takže takovýto druh kritiky existuje.

Musíme zmínit, že to není státní projekt. Ty už jsi zmiňovala jméno zakladatele Ludvíka Hesse. Je to neziskový projekt, který má pomoct právě matkám?
Je to spolek, který vybírá peníze a ze sponzorských darů buduje tady ty schránky pro nechtěné děti.

Happy end?
88 babyboxů v České republice – uvažuje se o nějakém rozšíření? Staví se nové?
Teď jsme tedy na čísle 88, ten nejvytíženější babybox je určitě v Praze, následuje Brno a Pardubice. Zakladatel Ludvík Hess ty schránky, které už jsou třeba zastaralejší, je tam potřeba něco opravit, dát modernější typ a tak dál, renovuje. To teď třeba čeká Kroměříž.

Už jsem říkal, že jsi vytvořila rozhlasový seriál, který posluchači najdou například v aplikaci mujRozhlas. Ty děti samotné byly otevřené mluvit o tom, že jsou to děti z babyboxu. Není to tabu?
Mluvila jsem s velikou škálou babyboxových dětí. Těch hodně mladých jsem se ani netroufla zeptat, prostě jsme je nechali být. Ale pak jsem se bavila i s holkama starýma čtrnáct, třináct let, a ty se o tom baví a je to jejich přirozená součást. Neříkám, že je jim z toho vždycky příjemně. Ty myšlenky jsou někdy nepříjemné. Třeba čtrnáctiletá Anežka mi říkala, že je pro ni tato otázka (a vždycky bude) strašně otevřená. Že řeší, jaké mají ti rodiče povolání, na co by mohla mít ona talent, jestli jsou z České republiky, jestli má nějaké sourozence… Vlastně co se tam stalo.

A třeba konkrétně tady ta čtrnáctiletá Anežka doufá, že lidé v Česku odkládají děti do babyboxu jenom v nouzových situacích, v případě ohrožení. Protože ona sama jako cítí, že jsou pro ni otázky její identity tak intenzivní, že by sama chtěla biologické rodiče poznat, ale vidí tu šanci jako minimální.

Mají ty děti něco společného?
Mají společné to dočasné jméno, mají společné to, že je dřív nebo později asi trošku doběhnou ty otázky, ale já doufám, že je spojuje to, že našly nové rodiny. Protože my nevíme, jestli kdyby nebyly vložené do babyboxu ty děti, jestli by třeba stejně dřív nebo později nebyly z nějakých důvodů odebrány, ať už finančních, že by děti neměly co jíst, byly by týrané. Takže doufám, že v podstatě našly šťastné rodiny. A že tu otázku identity překonají, a že si našly nové kořeny v adoptivních rodinách.