Diagnóza autismus je pro rodiče nejdřív šok, brzy zjistí, že dítě není jen diagnóza, popisuje psycholožka
Když se řekne autismus, většina lidí si představí děti, které jsou nebezpečné sobě i svému okolí. Nebo naopak geniálního fyzika Sheldona Coopera z amerického sitcomu. Poruch autistického spektra je ale celá řada a modelový příklad člověka s touto diagnózou neexistuje. Sdílí ji lidé nadprůměrně inteligentní i ti s mentální retardací, komunikativní i uzavření, klidní i aktivní.
Autismus se dá diagnostikovat od batolecího věku - zhruba od 12 až 18 měsíců. S věkem roste spolehlivost diagnózy, popisuje psycholožka a metodická ředitelka Národního ústavu pro autismus Kateřina Thorová.
„Část rodičů si všimne, že to chování je odlišné už v kojeneckém věku, ale hranice spolehlivosti klinické diagnózy je určená asi na dva roky. Problém nastává u dětí s mírnějšími projevy, které mají dobré řečové schopnosti, třeba nadprůměrný intelekt. Tam to bývá hodně maskované,“ říká psycholožka.
A pokračuje: „Maskované je to často i u dívek, protože mají daleko větší snahu zapadnout. Hodně napodobují, snaží se vypadat normálně, takže často uniknou pozornosti. Na autismus se přijde až ve chvíli, kdy dítě nastoupí do dětského kolektivu, nebo až v pubertě. V té chvíli se navýší psychické nároky, a v důsledku toho nerozeznaného autismu a nedostatku podpory, se dítě najednou zhorší. Vyhledá odbornou péči a získá diagnózu.“
Diagnóza je šok
Když se pak rodiče dovědí diagnózu, spousta z nich vidí jen tu nejvážnější formu. „Ale tak to není, zhruba 50 procent dětí nemá poruchu intelektu, naopak jsou hodně šikovní. Když pak dostanou přiměřenou podporu, jsou schopní normálního rozvoje,“ uklidňuje Kateřina Thorová.
S tím jim ostatně pomáhají odborníci, spousta věcí totiž jde natrénovat, a tak i vyvarovat chyb, do kterých se nediagnostikované děti dostávají.
Autismus je i dnes stále mnohými lidmi pokládaný za moderní diagnózu. Ale poprvé se tento termín ale objevil už na začátku 19. století. Jde o poruchu vývoje sociální interakce a komunikace. Vrozená odlišnost ve vývoji a fungování mozku způsobuje, že se dítě chová a myslí jinak než jeho vrstevníci.
„Mozek malého dítěte je hodně plastický a spoustu věcí se dokáže naučit. Dokážeme upravit i prostředí, a to tak, aby se cítily dobře a nebyly úzkostné a vystresované. Tím pádem se dokáží i víc učit. Rozhodně platí, že první diagnóza je šok, ale rodiče brzy zjistí, že to jejich dítě není diagnóza. Tedy, že se nějakým způsobem vyvíjejí, a že řeší úplně běžné věci, jako ostatní děti. Zejména tehdy, když mají nějakou odbornou pomoc. Blbý je, když pomoc nemají,“ uzavírá psycholožka.
Speciální vs. normální třída
Rodiče dětí s poruchou autistického spektra se často setkávají s názorem, že by je měli zapsat do speciální školy. Děti, které nemají narušený intelekt, ale patří do standardní základní školy – to se týká i dětí s autismem.
„Naopak – potřebujeme, aby chodily mezi běžné spolužáky, vrstevníky, aby se učily reakce, komunikaci, sociální interakce, jak mají navazovat vztahy,“ vysvětluje speciální pedagožka Lenka Bittmannová.
Rodiče autistů si stěžují na aplikaci ABA terapie v českobudějovickém centru. Případ řeší i policie
Číst článek
Každodenní nácviky jsou totiž přesně to, co autistické dítě potřebuje nejvíc.
„Proto musí chodit do běžných škol, pokud má intelekt v pořádku. Je tady i varianta vzdělávání v základních školách podle paragrafu 16. To jsou bývalé praktické školy, ještě dřív se tomu říkalo zvláštní základní školy. Ty jsou ale určeny dětem s lehkým mentálním hendikepem, s lehkým mentálním postižením. A pak máme soustavu speciálního školství, kde se vzdělávají děti, které mají středně těžký a těžký mentální postižení,“ uzavírá.
