Handicapovaní lidé jsou borci. A přitom je lidé na ulici často obcházejí, říká fyzioterapeutka Kohoutová
Věnuje se lidem po amputaci dolních končetin a hledá s nimi způsob, jak pokračovat v kvalitním životě. Hanka Kohoutová je fyzioterapeutka. Kolik je v její práci péče o tělo a kolik péče o ducha? Kde je zlomový bod při hledání způsobu, jak znovu chodit? „Je důležité si uvědomit handicap a přijmout protézu jako svoji kompenzační pomůcku. Jakmile pacient nebude věřit protéze, tak chůze nebude nikdy dobrá,“ říká Kohoutová v pořadu Host Radiožurnálu.
Zajímá se veřejnost o problémy lidí po amputaci?
Je úzký kruh lidí, kteří se o to velmi zajímají. Ale řekla bych, že naše společnost a celkově lidé z ulice o protézách nic moc nevědí. Pořád platí takový zvyk všechno schovat, hlavně ať nevypadám, že jsem handicapovaný, tak jak to bylo za komunistů, kdy se lidé zavírali do ústavů.
Je důležité si uvědomit handicap a přijmout protézu jako svoji kompenzační pomůcku, vysvětluje fyzioterapeutka Hana Kohoutová
Takže když člověk potká handicapovaného člověka, radši ho obchází. Informovanost by měla být mnohem větší a měli bychom si uvědomit, že se to může stát každému z nás. A že to je normální, že žijeme s handicapem, naopak jsou to borci, že tak žijí.
Kdo jsou převážně vaši pacienti? Jsou to mladí, kteří jezdí na motorkách?
Specializuji se na školu chůze, i mimo práci dělám pro lidi s handicapem různé sportovní výzvy. Ti mladí jsou převážně motorkáři, nebo po úrazech, nebo bohužel po rakovině, pak mám sortu diabetiků, starších pacientů.
Jak moc je důležité se naladit na stejnou vlnu? Nakolik jste víc než fyzioterapeut i psycholog?
Samozřejmě si ten titul nechci přiznávat, protože nejsem vystudovaná a jsou to pro mě velcí odborníci. Ale psychologie, a spíš bych řekla, že empatie, tam musí být veliká, člověk musí být dost často velký profesionál.
‚Věřit protéze‘
Co když člověk pomoc odmítá?
V oboru jsem přes dvacet let a naučila jsem se tyto lidi odmítat. Vážím si své energie, to není nic zlého, protože máme určitou nádobu energie, kterou dám radši lidem, kteří chtějí. A ne, abych někoho přesvědčovala. Samozřejmě jsou pády a člověk potřebuje posunout nahoru a dělám to ráda. Ale když to jsou lidé, kteří jenom sedí, tak to ne, na to už nemám energii.
Díky nám se zaměstnanci opravdu cítí lépe a mají více energie, říká zakladatelka Fpohybu Nela Ďopanová
Číst článek
Co je nejtěžší, postavit se, nebo udělat první krok?
Je důležité si uvědomit handicap a přijmout protézu jako svoji kompenzační pomůcku. Už to nikdy nebude pravá noha, ale na začátku je strašně důležité věřit protéze, postavit se a přenést na ni váhu. Jakmile pacient nebude nikdy věřit protéze, tak chůze tam nebude nikdy dobrá.
Co když věří a přesto spadne?
Proto tam jsme my, ošetřující personál a zdravotníci, protože musíme udělat všechno proto, aby pacient nespadnul. To je potom skluzavka do pekla, protože doopravdy nesmí spadnout. Vždycky říkám svým studentům, že ty první vertikalizace jsou nesmírně důležité. A že radši dva fyzioterapeuti než pád.
Také tam musíme dělat preventivní opatření, aby nespadl. Pak přichází část fyzioterapie, kdy zkoušíme různé věci od házení míčků, tancování, aby člověk vypnul část mozku, strach a aby vnímal a začal používat protézu jako část těla.
Co je to fantomová bolest? A jak moc člověka limituje? Poslechněte si celý rozhovor.
