Pražské jaro bylo příležitostí pro mnoho občanů cítit se ve vlastní zemi svobodněji, říká historik Tomek
Konec 60. let a zejména samotné jaro roku 1968 přineslo mimo jiné významné uvolnění cenzury. Začalo vycházet i několik nových periodik. Okupace a následná normalizace znamenala prakticky konec svobodné žurnalistiky. Co mohou tehdejší časopisy vypovědět o tom, co si vlastně lidé slibovali od obrodného procesu?
„Pražské jaro někdy chápeme jako střet dvou skupin v KSČ, že to byl reformní pokus, který nebyl dobře promyšlen, někteří reformisté možná ani nevěděli, co chtějí, ale pro velkou část občanů to byla příležitost se nadechnout a začít se cítit zase svobodněji ve své zemi,“ popisuje historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
Jedním z nejradikálnějších časopisů konce 60. let byl Student. Ten byl určený, jak už název napovídá, pro mladé a otevíral mnohá tabu. Psal o židovské otázce, zakázaných spisovatelích, církvi i 50. letech.
„Překvapilo mě, že měl časopis takovou svobodnou atmosféru, jako mají média dnes. Neuvažují o nějaké cenzuře nebo autocenzuře, maximálně asi z hlediska morálních hodnot. Časopis byl úplně svobodný,“ popisuje Tomek.
Z týdeníku SSM radikálním časopisem
Zajímavostí je, že Student vznikl původně jako týdeník Socialistického svazu mládeže. Podle historika byl zpočátku financován velmi skromně a novináři neměli ani vlastní psací stoly. Témata byla spíše nepolitická, ale ukázky umělecké tvorby byly často angažované – například báseň zakázaného autora Jana Zahradníčka.
S některými tématy ale podle Tomka narazili. Student například otiskl rozhovor s kardinálem Beranem, který už byl v té době v exilu v Římě, a obecně otevřel téma exilu a exulantů.
„V létě 1968 novináři ze Studentu odjeli do Mnichova, kde několik dní mluvili s exulanty, třeba s bývalým ředitelem Svobodné Evropy Juliem Firtem, jedním z protagonistů předúnorové politiky. První část rozhovorů byla v létě 1968 otištěna, na to se zvedla velká vlna kritiky – a to nejen v Rudém právu, ale i v Literárních novinách. Byla to kritika přímo od jejich přátel a kolegů,“ říká Prokop Tomek a dodává, že kritika byla v té době měkčí, protože v době předtím i potom by takové texty nevyšly.
Cestování na západ v roce 1968: Vojáci na hranicích zůstali, dostat se ven bylo ale jednodušší
Číst článek
Dobrovolný konec
Poslední legální číslo Studentu vyšlo paradoxně s datem 21. srpna 1968 a přineslo ještě výbušnější materiál než výše zmíněné rozhovory. Šlo o ukázky z knih Pavla Tigrida a rozhovor s ním. Tigrid byl už v roce 1967 jako americký občas v nepřítomnosti odsouzen za špionáž a podvracení republiky ke 14 letům vězení.
Časopis Student nebyl zakázán, ale ukončit činnost se rozhodli samotní redaktoři. „Impulsem byl Moskevský protokol. Po 26. srpnu 1968, kdy naše politická reprezentace v Moskvě kapitulovala, to vyhodnotili tak, že už nebude možné vydávat svobodný časopis, a když nebude svobodný, tak se na tom nebudou podílet,“ vysvětluje historik Prokop Tomek.
