Občas ‚dám‘ při mši pár minut ticha. Děti se pak ptají, jestli jsem neusnul, líčí bosý karmelitán Pola
Řád bosých karmelitánů založili mystici a také se na mystiku odvolávají. „Sice tam slovo mystérium zaznívá jako to tajemství nebo záhada, ale pro mě to má mnohem prozaičtější význam. Mystiku vnímám jako kontakt s realitou,“ popisuje Pavel Pola, převor chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně, kde střeží i vzácnou sošku Pražského Jezulátka.
„Je to, alespoň pro mě, forma modlitby,“ doplňuje s tím, že něco odříkat, říct nějaká slova je snadné.
„Ale nějak mi dává čím dál tím větší význam tento způsob modlitby, která vypadá jako nečinnost – možná nečinnost je –, možná to je jen opak aktivity. Opak způsobu našeho běžného života, kdy máme pocit, že vše máme pod kontrolou.“
„Zároveň je dobře vyvažovat tím, že člověk ,jen je‘. Meditace nám z křesťanského pohledu vlastně nabízí jakousi neděli, kterou si ale můžeme udělat kdykoliv. Jako Den spočinutí, kdy si užíváme života a nemusíme nic dělat.“
Podle převora ani nejde o to udělat si svátek v tom smyslu, že něco jako tu neděli „užíváme“. „Pro život je důležitý nádech nebo výdech. Něco, co životu dává kvalitu.“
Poutní místo?
Do Kostela Panny Marie Vítězné chodí i mnoho turistů, protože jde o poutní místo. „Přicházejí lidé s očekáváním anebo s nějakou žízní. My tomu říkáme duchovní oáza, respektive se snažíme, aby to tak bylo. Aby to byl nejen turistický ale i poutní kostel v tom povrchním slova smyslu, ale aby se u nás mohli lidé dotknout něčeho důležitého. Takzvaná barokní zbožnost je na jednu stranu problematická, na druhou, když se kultivuje a směřuje, tak i tato historie svůj význam má,“ uvažuje.
Jak bosý karmelitán Pola vypozoroval, poutníci u nich hledají klid – v jinak válcující době plné starosti a uspěchanosti.
47:30
Sametová revoluce musí proběhnout v našem svědomí, říká kněz na Velehradě
Číst článek
„Hledají klid, spočinutí. Možná někdo řekne, že hledá ticho – a když pak najednou to ticho přijde, může to být i obtížné a překvapivé.“
„Klidně bych řekl, že lidé hledají Boha, ale možná to tak ani sami nenazývají. Já tomu věřím, proto mi dává smysl tady být, působit, být k dispozici.“
Co dělá s člověkem ticho? „Vzpomínám si na krásný okamžik, kdy u nás před lety přednášel zakladatel světového společenství pro křesťanskou meditaci benediktýn Laurence Freeman. Kostel byl tehdy plný a on pak dal asi 20minutovou meditaci. Byl už večer, návštěvní ruch opadl a ten kostel ztichl. Až jsem pak musel otevřít oči a podívat se, jestli lidé neodešli – a byli tam,“ vzpomíná.
„Občas se při mši také snažím ,dát‘ pár minut ticha. Reakce jsou na to dobré, ale občas cítím, že to někoho zneklidní. Pak slyším vyprávění, podle kterých děti říkaly: Co se to děje, on usnul? Nebo zapomněl, co se má dělat? Vlastně je ticho něco krásného, ale je nám nepřirozené,“ dodává.
„Ticho dokonce neznamená nula decibelů. Může být i uprostřed ruchu ulice nebo města. Ticho, o kterém hovořím, je vnitřní fenomén. Samozřejmě, že je krásné jít do přírody, najít místo, kde je ticho nebo kde šumí voda. Ale ticho je možné najít vlastně skoro kdekoliv,“ uzavírá.
Celé Hovory Petra Viziny najdete v audiozáznamu.
