Uprchlík je jako výsadkář, musí jít nalehko, říká ukrajinská psycholožka Tavanceva o útěku do Česka

Psycholožka Svitlana Tavanceva se do Česka dostala z bombardovaného Charkova. Spolu se svou matkou a dvěma dětmi. Cesta jim trvala tři dny.

Kritický byl okamžik, kdy nás ostřelovali. Z letadel na nás shazovali termobarické bomby. Měli jsme opravdu velký strach. Sice jsem už leccos věděla, slyšela jsem, jak to prožívali jiní lidé a v zásadě jsem na to byla připravená. Ale když jsem uslyšela tu ránu, pochopila jsem, že ve skutečnosti jsem nevěděla nic. Ve chvíli té rány se v člověku probudí živočišné instinkty a začneš myslet jen na to, jak zachránit rodinu.

Ještě 23. února večer jsme přemýšleli, jestli odjedeme, nebo ne. Nechtěla jsem odjíždět, protože mám ráda svou práci a celkově jsem si nemohla na nic stěžovat. Nikdo na nás nevyvíjel žádný tlak. Všechno bylo skvělé, cítila jsem se dobře. Za této situace jsme 23. února večer probírali, jestli pojedeme nebo nepojedeme. Já jsem říkala, že střílejí 20 kilometrů od nás, k nám to nejspíš nedolétne. Nebudeme si přece vymýšlet a propadat panice. A za dvě hodiny, když jsem ukládala dítě a upravovala mu peřinu, práskla – BUM – první rána. V tu chvíli bylo jasné, že jedeme. Hlavní bylo, aby přestalo ostřelování.

Ostřelovali pokojné obyvatelstvo, například sousední vesnici, pět kilometrů od nás. To jsme si už mysleli, že střílí přímo na náš dům. Rozstříleli celou pokojnou vesnici, kde nebylo nic, žádné strategické objekty. Jen obyčejné babičky, obyčejné chudé rodiny. Všechno to rozstříleli. Bere mě hrůza, když pomyslím na ty osamělé babičky. My, lidé v produktivním věku, se staráme o své rodiny, ale co musí prožívat taková stará paní, která je v domě sama. To je prostě teror.

My jsme jely vlakem, cesta trvá 21 hodin, pokud vlak nemá zpoždění. Nám to trvalo 30 hodin a s sebou jsme měli jen tři sýry, nic víc jsme si na cestu vzít nestihli. Prostě jsem vyběhla, popadla tři  sýry a sedla na vlak. Neměli jsme vodu ani nic. Amálie mě prosila, abych jí dala něco k jídlu, tak jsem jí dala sýr a zavtipkovala jsem: tady máš sýr, to je tvoje snídaně, oběd i večeře. Všichni se rozesmáli, v kupé jelo deset lidí, ale já jsem si říkala, že na tom nic k smíchu není, protože to to pro ni opravdu byla snídaně, oběd i večeře. Všichni utíkají nalehko, snaží se nemít s sebou moc velkou zátěž, protože nemají tušení, jak budou překračovat hranici nebo jak se jim podaří dostat se do vlaku.

Uprchlík je vlastně něco jako výsadkář. Musí utíkat, zachraňovat se, pořád někam leze. To všechno s sebou nese neustálé rvačky, lidé jsou v panice, selhávají jim nervy, prostě je to dost obtížné. Takže věci jako takové s sebou lidé neberou. Občas někdo jede s kufrem, to jsou lidé, kteří se opravdu dlouho chystali a rozhodovali, ale když je situace doopravdy vážná, člověk prostě popadne evakuační kufřík, kde má hlavně doklady, nějaké drobnosti, třeba klíče, cennosti, peníze. Já jsem si třeba všechno oblékla dvakrát, přišlo mi to lepší, než to táhnout. Vypadala jsem cestou jako… budu muset běhat, říkala jsem si, a stejně je zima.

První, co chci dělat, je vyspat se. To v každém případě, protože jsem zažila strašné vypětí, nemohla jsem spát. Zažila jsem deset dnů bombardování, při kterém jsem byla v neustálém napětí. Člověk pořád nevěděl, jestli něco nepřiletí, protože poplašné signály nefungují a nezbývalo, než neustále sledovat internet, jestli systém přece jen nezafunguje a nenapíšou, že máme jít do krytů. Poplašné signály nefungují. Deset dní jsme žili v takovém stavu. Spali jsme popořadě… Takže po cestě se chci hlavně vyspat. Za druhé bych chtěla zjistit, jestli bych tu mohla poskytovat psychologickou pomoc našim uprchlíkům, kteří sem přijíždějí, protože se v tom vyznám, mám opravdu velké zkušenosti. Pak bych se taky chtěla zamyslet, jestli je něco, co bych mohla pro Ukrajinu udělat odsud hned teď.

Mám navíc velice silnou odpovědnost za lidi, mám fond, který poskytuje pomoc ženám, jež se staly obětí násilí - teď u nás pracuje deset zaměstnankyň, z většiny to jsou ženy, které samy zažily násilí a zůstaly u nás v rámci peer-to-peer programu, aby mohly pomáhat dalším ženám. Taky to těžce nesou, stejně jako všichni ostatní koncekonců. Musela jsem je velmi silně morálně podporovat.

Ona třeba píše: „dostala jsem hysterický záchvat“; a já na to: „to je normální, nenormální je ta situace. Neblbni a běž se schovat, potřebuješ do bezpečí.“ Jedna klientka mi dokonce řekla: „Světlano, vy jste tak patologicky pozitivní“. Já říkám: „Ta střelba, to jsou raketomety Grad našich vojáků, brání nás, všechno je v pořádku.“ To je chvíle, kdy člověk musí ostatní podržet. Mám odpovědnost za svou rodinu, za svých deset zaměstnanců, kteří pochopitelně píšou nonstop, pak spolužáci, spousta známých, všichni telefonují, na telefonu mám ale od 25. února vypnutý zvuk. Nezvedám to, protože prostě nemůžu, nemůžu si s každým ještě i povídat. Píšou mi a já jim odpovídám, můžu jim i zavolat, telefon ale už nezvedám, protože to je moje hranice, kterou se snažím chránit. 

Válka je neustále v naší hlavě. Ať už jste pod palbou nebo úplně izolováni od světa, ve vaší hlavě celou dobu pokračuje válka. Na mou hlavu dopadá doslova, do vaší hlavy se dostává prostřednictvím vizualizace. A tady je potřeba vážně se zamyslet nad psychohygienou, nad tím, jak s tím bojovat. Mluvím teď o celé Evropě, protože Evropa tím také může utrpět, i tady se může rozvinout panika. A jsou tu takové situace, jak už jsme viděli na Ukrajině… Existují mechanismy, které určitým způsobem fungují, metodické postupy, kterými se řídí, a to všechno skvěle funguje. Proto je velmi důležité, aby podporu pociťovali i místní obyvatelé.

Když si vezmu lidi, kteří přijíždějí z Doněcka a Luhanska, oni už tak postižení traumaty nejsou. Jsou mezi nimi samozřejmě tací, kteří prožívají retraumatizaci, to je ještě horší, ale obecně jsou vůči stresu odolnější.  Prostě se střílí, to je válka, u nás je už osm let. Zatím mi na hlavu nic nespadlo. Strašné to bude, až mi to na tu hlavu spadne. Je nutné přesně vnímat hranice. Vy se teď třeba bojíte, že sem přijde válka. Opravdu, to se může stát kdekoliv, o tom samozřejmě nikdo nepochybuje. Je tu ale čas, který člověk může smysluplně využít. Běžte pomáhat, snažte se tomu nějak zabránit, současně je ale důležité, aby si všichni uchovali psychické zdraví. Protože jinak se všichni fakt zblázníme kvůli tomu, že na světě je jeden člověk, který nemá hlavu v pořádku.

Olena Gromska je úřednicí ukrajinského ministerstva školství. Pochází z Irpeni, kterou už obsadili ruští vojáci. Její manžel narukoval do armády. Se svou švagrovou a dětmi našla Olena útočiště ve středočeském Slaném.  

Jak jsme se dostaly? Nejdřív jsme vyrazily směrem do Polska, nevěděly jsme, kam jet. Přijely jsme do Polska a oni nás ubytovali v Chelmu. Přenocovaly jsme tam, a Světě pak zavolala známá, která jí řekla, že bychom mohly jet do Slaného, že tam prý poskytují bydlení. Z Polska jsme tedy odjely do Prahy, tam jsme dorazily v noci, vlakem. Protože byla noc, odvezli nás do Karlových Varů, abychom tam přenocovaly. Odtamtud jsme ráno zase přijely do Prahy, odkud jsme už po vlastní ose dorazily do Slaného. Přijely jsme ale pozdě a Červený kříž už nepracoval.

Vyrazily jsme z nádraží a prvního, koho jsme potkali, jsme se zeptaly, co máme dělat, kde máme přenocovat. Moc jim děkuju, protože zavolali na Červený kříž, Červený kříž zareagoval, i když už tam měli po pracovní době. Přijali nás tam, a přijela rodina Ivy, která nás odvezla sem a skvěle nás ubytovala. Moc nám pomáhají oni i sousedé. Nebýt českého národa, který nám poskytl takovou úžasnou podporu… Moc nám to pomáhá a povzbuzuje nás to, díky tomu se můžem soustředit na svou práci. Máme normální podmínky a můžeme pracovat, tedy já. A hlavně jsme v bezpečí, to je to nejdůležitější - jsme v bezpečí. Když jen zaslechneme letadlo, tak sebou hned škubneme.

Vím, že tady to nejsou vojenská letadla, ale vždyť u nás pořád létala. První noc jsme proseděly s dětmi ve sklepě. V Žytomyrské oblasti jsou pořád vzdušné poplachy. Moji rodiče se už ani neschovávají, prostě sedí dál… nejdou ani do sklepa, prostě sedí doma. Říkají: co bude, to bude. Nemůžeme každou hodinu chodit do sklepa. Tak prostě sedí.

Takže po tom, co jsme se čtyři dny všelijak protloukaly, jsme byly strašně unavené, děti byly vyčerpané. Ale to nic, konečně jsme dorazily, doufám, že to není na dlouho, že válka přece jen brzo skončí, protože tam zůstala naše rodina, zůstala tam. Díky majitelce tohoto domu, Ivě, které jsme moc vděční, protože nám všechno vysvětluje, každý jednotlivý krok, všechno, co máme udělat. Jsme přece jen v cizí zemi, nevíme, kam máme jít. Vysvětlila nám, kde je škola, zatelefonovala řediteli, zeptala se, a tak už třetí nebo čtvrtý den chodíme do školy. Funguje to od našeho třetího dne tady. Děti rozdělili do skupin na starší a mladší, učí se anglicky, česky, tvůrčím způsobem rozvíjejí jejich schopnosti. Ráno je odvedeme do školy, pak je vyzvedáváme. Takže děti jsou ve škole, děti jsou díky bohu ve škole.

My jsme z okolí Kyjeva, z Irpeni, možná jste to jméno už slyšel, je to městečko, které úplně rozbombardovali. V té části města, kde bydlíme, tam už lidé nezůstali, jen jedna rodina. Už šest dní tam není spojení, voda, elektřina… prostě nic. Ani plyn. Takže nevíme, jestli jsou naživu, ani to, jestli ještě stojí naše domy. V naší čtvrti stojí tanky. Víc nevíme. Jedna rodina zůstala přímo v naší čtvrti. Tam, kde bydlí švagrová Světa, která je tu se mnou, některé rodiny zůstaly, ale nikdo neví, jestli jsou ještě živí. Zkoušely jsme se s nimi spojit, ale tam to nejde. Irpiň zcela obsadili.

Můj manžel narukoval hned v prvních dnech. Můj bratr také nastoupil k armádě, teď se nachází u Žytomyru, v Žytomyrské oblasti. Díky bohu jsme ve spojení, píšeme jim každou hodinu, jestli jsou živí a zdraví. Když můžou, odpovídají, když nemůžou, neodpovídají. Zůstali tam moji rodiče i starší syn. Sestra také zůstala v Žitomyrské oblasti, dala mi svou holčičku, neteř přijela se mnou. Má totiž staršího syna, tomu je dvacet, a ona řekla, že v tom nemůže nechat jeho ani rodiče. 

Pracuju na ministerstvu školství Ukrajiny, přesněji v Ústavu modernizace vzdělávání. Zkoncentrovali jsme síly a děláme spoustu práce. Chystáme například informační válku proti agresorovi. Ano, pracujeme i teď, po internetu. Naše práce se netýká jenom školáků. Nehledě na těžké časy pokračujeme v práci. V první řadě se navzájem podporujeme, věříme v Ukrajinu a v mír. Řadu úkolů, kterým se věnují zaměstnanci institutu, doplnily další věci. Podílíme se na práci IT armády Ukrajiny.

Co to znamená: zapojujeme se do blokování internetových zdrojů agresora. Naše vedení nám poskytuje příslušný seznam. Pak také šíříme pravdivé informace o invazi a zločinech okupantů prostřednictvím internetových stránek, sítí, využíváme také poštu. Účastníme se i činnosti dobrovolnického hnutí podporujícího armádu a teritoriální obranu Ukrajiny přímo na místě. Informačně podporujeme přesídlence a osoby, které zůstaly bez dozoru a péče. Připravujeme také dopisy, tedy účastníme se přípravy dopisů a výzev ke světovým vědeckým a vzdělávacím organizacím. Píšeme jim, aby vyloučily agresora z vědecké komunity. 

Iryně Žihaljuk je 35 let, je filmařka, přijela do Brna z Kyjeva. V autě se svou kolegyní z práce, její matkou a třemi psy. Irynini rodiče zůstali na Ukrajine. Její otec se zbraní v ruce. Iryna utekla druhý den invaze.  

Myslím, že většina z nás se ten den vzbudila kolem 5. hodiny ráno. Slyšeli jsme exploze. Začala jsem se uklidňovat. Říkala jsem si, že to možná není to, co si myslím. Ale z nějakého důvodu, i když jste nikdy neslyšeli, jak výbuchy bomb znějí, tak v tu chvíli je poznáte.

Zvedla jsem se z postele v půl šesté. Zavolala jsem mámě. Myslela jsem si, že táta bude mít dost času pro mě zajet a vyzvednout mě. Ale pak se všechno během pár hodin změnilo, tušila jsem, že teď by to pro něj bylo příliš nebezpečné jet za mnou až do Kyjeva. Tak jsem ho poprosila, ať to nedělá. Prostě jsem začala panikařit. Kolem půl deváté jsem napsala Alese. Nabídla, že mě vyzvedne a že spolu někam odjedeme.

Jeli jsme já, Alesa, její máma a tři psi. Její máma má jednoho, Alesa má jednoho a já mám takovou středně velkou fenku – nikdy jsme si nemyslela, že s ní budu muset někam cestovat. Je to voříšek, zachránila jsem ji z útulku. Je to štístko, jmenuje se Strekoza. V češtině to znamená vážka. Je to takový menší německý ovčák, něco takového. Je poměrně velká, má kolem 22 kilo. Celou dobu jsem ji měla na klíně, byla jsem od hlíny a chlupů. Prostě neměla bych s ní cestovat, ale je v pořádku, je se mnou, takže je to všechno v pohodě.

Na Ukrajině jsou kontrolní stanoviště, checkpointy. Jakmile nás ale viděli, tři ženy a tři psy, tak nás nechali jet. Muži ze země odjet nemůžou, a to je taky jeden z největší důvodů, proč spousta rodin a zvlášť žen nechce Ukrajinu opustit. Nechtějí tam nechat své muže. Já jsem se ptala mámy, jestli by jela do Rumunska. Rumunsko je blíž jižním částem Ukrajiny. Ona by ale bez mého táty nikam nejela. Já ji chápu. Když odjedete, cítíte pocit viny. Viníte se za to, že jste teď na lepším místě než ti, kteří zůstali. Vinila jsem se za to, že jsem doma nechala rodinu a… je to prostě velká věc. Nikdy jsem si nemyslela, že válka - rovná se - pocit viny.

Trvalo nám asi 32 hodin, než jsme se sem dostali, než jsme přijeli do Brna. Za pár hodin jsme pak měli víza a dost informací o tom, co se vlastně děje. Jsou to jen dočasná víza na rok a jsem za ně hodně vděčná. Nechci být uprchlík. Ať už se stane cokoli, chci se vrátit domů.

Prvních devět dní jsme nebyli schopní odložit mobilní telefony. Nemůžete spát. Nejdřív to bylo fakt těžké usnout, protože jsem se bála, že kdykoli zavřu oči, uslyším znovu ty exploze. Telefon jsem nemohla dát z ruky. Prostě jsem měla pocit, že musím neustále kontrolovat, co je s lidmi, kteří zůstali doma. Anebo že musím sledovat zprávy, abych věděla, co se děje. Mobilní telefon je teď fakt důležitá věc. Jedna z největších obav, kterou mám, je, že přijdu o spojení s nejbližšími. Pořád píšu mámě. Táta je zapojený do teritoriální obrany. Tak tomu říkají. Má 24hodinové služby, kdy hlídá perimetr kolem mého rodného města. Toho, kde jsem se narodila, na jihu Ukrajiny. A já se vážně bojím, že by mohl zemřít. Jestli Rusové přijdou.

Vím o lidech doma na Ukrajině, kteří mají mnohem víc odpovědnosti než jiní. Já jsem měla štěstí, mám jen psa a mohla jsem utéct, ale někteří prostě uprchnout nemohli. Když máte starší rodiče, nemocné dítě, pak je pro lidi ohromně těžké prostě odejít. Někteří lidé si sebou nemohli vzít ani svá zvířata. Vím o tom, že na železničním nádraží v Kyjevě je záplava přepravek. Kočky, psi tam prostě leží na zemi. Jsou dobrovolníci a různé organizace, které se snaží je odtamtud dostat, ale umíte si představit to množství domácích mazlíčků, kteří přišli o své páníčky kvůli válce? Je obrovské.

Znám taky některé dobrovolníky, kteří jsou teď v obléhaném Kyjevě a snaží se každý den krmit pouliční psy. Nějak sehnali peníze a jídlo pro ty psy a teď se vystavují nebezpečí, aby je i v těchhle časech krmili. Kdykoli na to pomyslím, porovnávám ty zatracené ruské žoldáky, kteří přišli k nám domů, aby nás za 500 dolarů měsíčně zabíjeli, s ženami, které teď obětují krk, aby pomohly psům na ulici. Mezi nimi je propast. Žijí na stejné planetě. Ale jsou to úplně jiní lidé.