Jachtař Konkolski si první loď postavil ve sklepě paneláku. Za komunismu emigroval do USA
Zeměkouli obeplul hned třikrát, na svém kontě má množství mezinárodních rekordů a ocenění, a to i od dvou prezidentů: Ronalda Reagana a Miloše Zemana. Přesto v Česku jméno Richarda Konkolského moc známé není. Aby neskončil v socialistickém vězení, musel emigrovat.
„Je to velký paradox, protože uznání od prezidenta Reagana jsem dostal jako Čech a emigrant, stříbrnou medaili Senátu a vyznamenání od prezidenta Zemana ještě jako americký občan,“ říká Richard Konkolski.
Emigroval i s rodinou do Spojených států v červnu 1982. S žádostí o občanství ale váhal. „Já byl vždy vlastenec a chtěl jsem, aby všechny mé rekordy byly zaznamenány jako československé, ne americké. Ale doplatili jsme na to všichni,“ vysvětluje.
Pořád na moři
Na moře se totiž chtěl vrátit i po emigraci do Newportu, ale nenašel sponzory, které by tehdy 43letý Čechoslovák zajímal. A to ani s 12 světovými rekordy na kontě nebo s úspěchy, se kterými by se tady jinak rázem stal mistrem sportu.
„O občanství jsem požádal, až když jsem sportovní kariéru skončil. Musel jsem se nějak uživit. Proces získání občanství je ale v USA sedmiletý a skončil v roce 1992. Až když jsem si chtěl prodloužit český pas, tak jsem zjistil, že už Čech nejsem,“ vypráví.
S tím, že přišli o veškerý majetek, dům, chatu nebo honoráře, prý s rodinou tak trochu počítali. „Ale že nám nový systém po roce 1989 ještě k tomu vezme občanství? To byl podraz. Já tehdy psal i Václavu Klausovi, ale něco s tím udělali až v roce 2014, kdy nám občanství bylo vráceno. Takže dneska mám dvojí,“ popisuje úřední peripetie.
Na mořích a oceánech sportovní jachtař, který si svou jachtu Niké stavěl sám ve sklepě bohumínského paneláku, strávil dohromady pět let. „Manželka to jakžtakž zvládala, ale synovi chyběl táta. I když jsem mu posílal nahrávky, které jsem namlouval na magnetofon. Sice pak se mnou Atlantik přeplul, ale protože jsem byl furt někde pryč, tak skončil jako ajťák a ne jako jachtař. Rodina to nakonec vždy odnese nejhůř,“ přiznává otevřeně.
Žalář nebo emigrace
Když rodina Konkolských emigrovala, tak se o tom v Československu skoro nikdo nedozvěděl, tedy kromě přátel, kteří celý případ sledovali, posílali dopisy a „drželi štangle“. „To nás dost drželo nad vodou,“ vzpomíná jachtař. Proč vlastně emigroval?
Někdy kolem roku 1980 se jachtaři dohodli na uspořádání sólo závodu kolem světa. „Já slíbil účast a taky trofej. Tehdy jsem ladil Niké II. zakotvenou v Polsku. Jenže Poláci za premiéra generála Wojciecha Jaruzelského vyhlásili stanné právo a já zrovna odjel na nějakou opravu. Ztvrdnul jsem tam tři měsíce a nemohl jsem tam ani zpět. Když to trochu šlo, tak místo cca 7hodinové cesty jsem tam jel dva dny, protože kontroly byly před i za každým městem. Veškeré jídlo a benzín jste museli mít s sebou, protože tam nešlo nic koupit. Byla to taková doba,“ líčí Konkolski problematické cestování.
Poláci vyhlásili výjimečný stav kvůli rostoucímu vlivu opozičního hnutí Solidarita, které mnohem později přispělo k pádu komunismu. Zhruba ve stejné době se Československý svaz jachtingu podle Konkolského rozhodl, že už mu žádnou plavbu na moři nepovolí.
„Takže vy dva roky doslova dřete, dáte do toho veškeré finance a oni takto… Řekl jsem si, že to nějak přejde, a na ten závod jsem stejně odjel. Jenže tady proběhl soud. Tehdy jsem byl deset měsíců na moři, takže k soudům chodila manželka. Nakonec jsem dostal 11 let natvrdo. Takže pokud jsem nechtěl skončit za mřížemi, nezbylo než emigrovat,“ shrnuje hlavní důvod odchodu za hranice.
‚Odpočívat neumím‘
Newport je podle Konkolského mekka amerického jachtingu, a tak ho v rámci své aktivní sportovní kariéry navštívil hned několikrát. „Já plánoval založit jachtařskou školu, ale to nešlo, protože bych musel mít občanství. Tak jsem nakonec znovu šel do stavařiny, kde jsem měl docela úspěšnou kariéru. Když jsme se trochu zmohli a měli zase dům, tak jsem si založil vlastní nahrávací studio a dělal multimediální věci,“ popisuje.
Nezahálí ani dnes, protože napsal už 19 knih, a než by prý komukoli cokoli vysvětloval, tak si pořídil raději i vlastní nakladatelství. „Nechci všechny materiály, co jsem po světě posbíral, jen tak dát do sběru, tak to dávám do knih,“ dodává lehce ironicky Richard Konkolski.
Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Českého rozhlasu Plus Hovory.
