Sedláček: Boj na Ukrajině je projevem duchovního rozkolu. Pravda musí vždy nakonec vyhrát
„Dostali jsme facku jak zleva, tak zprava. Dostali jsme jednu facku z Ruska – takovou opravdu odpornou, válečnou. A druhou facku, verbální, teď dostáváme ze strany Ameriky. Jako by obě facky měly posloužit k tomu, abychom se probrali,“ zamýšlí se ekonom a nový ředitel Knihovny Václava Havla Tomáš Sedláček v rozhovoru pro Radiožurnál.
Jak to udělat, aby se z Knihovny Václava Havla stala skutečně světová platforma, a ne další zbytečný think-tank pro bývalé vrcholné politiky, kteří se nechtějí pustit?
To je právě to, čeho se obával i Václav Havel. Vzpomínám si velice dobře, že při jedné debatě přesně toto konstatoval. Říkal: „No, snad tady nebude nějaký můj pohřební hlas, který bude jakýmsi způsobem recyklovat mé myšlenky.“ Takže mně toto leží na srdci.
Našel jsem takový ostrov pokladů. Vyměnil jsem večírky za ranírky a mám denně tři čtyři hodiny času, kdy mohu být sám ve tmě a nespěchat, číst si, psát si poznámky, přemýšlet. To jsem koneckonců dělal poslední rok, pochvaluje si Tomáš Sedláček
A proč právě Václav Havel? Václav Havel vždycky bral Evropu jako úkol a tato myšlenka teď zní mnohem urgentněji než v předchozích dvaceti letech, kdy jsme Evropu brali jako něco, v čem se, řekněme, vozíme.
Někdy jsme se dokonce vozili, obrazně řečeno, na zadním sedadle. A kverulovali jsme a říkali si, co se nám všechno líbí a nelíbí. A teď jsme tak trošku dostali facku jak zleva, tak zprava. Dostali jsme jednu facku z Ruska – takovou opravdu odpornou, válečnou. A druhou facku, verbální, teď dostáváme ze strany Ameriky.
Jako by obě facky měly posloužit k tomu, abychom se probrali, abychom si uvědomili, že Evropa vedla myšlenkově tento svět, třebaže v jistých částech svých dějin kontroverzně, ale poučili jsme se z toho. Poučili jsme se i v tom, že tady nechceme mít žádného jediného lídra, který nás bude všechny zastupovat.
„Myšlenka Evropy spočívá v mnohosti názorů, v diskusi, v otevřenosti, v hledání smyslu“
Myšlenka Evropské unie, myšlenka Evropy spočívá v mnohosti názorů, v diskusi, v otevřenosti, v hledání smyslu. Je to tak trošku vědecký přístup, kdy se snažíme vyslechnout i ty nejmladší i ty nejzkušenější hlasy, jak bylo třeba vidět u Grety Thunberg, v naději, že v té kritice najdeme aspoň střípek něčeho, co nás bude schopno inspirovat a vést dál.
Tomáši, já jsem se neptala proč, ale ptala jsem se, jak to udělat, aby se z Knihovny Václava Havla stala světová platforma. O tom, co jste řekl, není pochyb.
Ten duch je zřejmý. A teď ještě k tomu duchu musíme dodat instituce, musíme mu dodat jakousi duši. Za prvé tady máme myšlenku, máme tady jméno, to je ta obsahová stránka.
A teď jak to udělat. Už jsem telefonoval jak s americkými přáteli, tak i špičkovými univerzitami v České republice. A k té stávající funkčnosti Knihovny, která funguje jako jakýsi memoriál Václava Havla, chceme přibudovat novou mezinárodní zastřešující instituci, která bude s ostatními think-tanky spolupracovat.
Naším cílem je vymyslet skrze debaty i obsah jakéhosi středu, ke kterému může vzhlížet jak evropský, tak ale i americký kontinent – ta část, která je též rozrušená z velkého kotrmelce, který teď Donald Trump udělal jak směrem k Evropě, tak i Americe. Na to nesmíme zapomínat, že i pro Ameriku je to velké sousto k polknutí, takový velký obrat.
Mladí Češi si 90. léta spojují s Havlem a diskotékami. Chtějí je ve školních osnovách, vyplývá z výzkumu
Číst článek
Tady na to instituci máme, máme dobré linky jak na evropské univerzity, tak na evropské think-tanky, které mají mnoho myšlenek, ale ty myšlenky je potřeba jakýmsi způsobem zpřevodovat do praktického, reálného života a potom třeba inspirovat politiku a dávat jí myšlenky.
To je role nás intelektuálů, lidí, kteří si často vzdělání nechávají sami pro sebe. A já vždycky říkám, že vzdělání v České republice je bezplatné a že nepatří těm, kteří ho absolvovali. To vzdělání musíme vrátit právě tam, kde by mohlo sloužit jako jakési myšlenkové vedení světa do mírové a prosperující budoucnosti.
Síla a slabost
Jakou máme teď šanci, když z východu přichází to, co tam platilo vždycky – tedy pravidlo síly, které vítězí nad slabostí, potažmo slušností –, a na západě se začíná ozývat velmi podobná rétorika?
To jste vystihla hrozně hezky, protože si myslím, že myšlenkový rozdíl mezi východem a západem je, že na východě je síla sílou a slabost slabostí.
Kdežto my jsme se dostali za posledních 70 let tak neuvěřitelně daleko právě aplikaci jakési křesťansko-židovské myšlenky, že síla je naopak ve slabosti, v jemné argumentaci a když to trošku přeženu, tak v tom tichém hlasu, který nás vede uvnitř. Ne v těch hlasitých výkřicích reklam a líbivých plastických heslech.
Před 35 lety začal odjezd sovětských vojáků. Prodávali zbraně a nechali za sebou ekologické škody
Číst článek
Toto je věc, která stejně časem zvítězí, ale je často přehlušována výkřiky, pěnou dní, kdy člověk i v osobním životě často zapomene na to, co je nejdůležitější, a někdy roky nebo i desítky let tráví řešením hluků, které pak zpětně vidí jako tak nahaté, jak vždycky byly, ale bohužel přeřvaly ten tišší hlas rozumu a jakési naděje, že lidstvo se posouvá dopředu nikoliv dravostí, ale laskavostí.
To je krásně vyjádřená věc, ale ono to pravidlo síly, které vítězí nad slabostí a které z východu přichází, je opravdu enormní. A možná nemáme moc času.
Právě proto je urgentní se spojit a táhnout za jeden provaz. A ten boj, který zažívá Evropa na Ukrajině, není jenom fyzický. Fyzický boj je bohužel projevem jakéhosi intelektuálního, možná až duchovního rozkolu. Do jisté míry i uvnitř křesťanství jako takového, protože všechny ty entity, ať už je to Rusko, Evropa nebo Amerika, jsou ve svém jádru pokračovatelem křesťanské myšlenky.
Když se podíváte na historii, tak i když se to zdá na první pohled strašidelné, tak to v dlouhém období vyhrává spíš ta tichá spolupráce. V ekonomii na to máme takový hrozně hezký model, kde modelově simulujeme chování hrdliček a jestřábů.
Když se jestřábi potkají u potravy, tak se poperou a jeden z nich zemře. A ty holubičky se o to podělí. A když potká holubička jestřába, tak ten jestřáb vyhraje. A když tuto hru budete simulovat s jakýmkoliv výchozím počátečním bodem, tak vždycky to dopadne tak, že majoritně vyhraje populace holubiček, byť se to nezdá.
Jak ‚rozleptat‘ EU a NATO? Putin k tomu má řadu nástrojů, třeba Vrbětice, přibližuje expert
Číst článek
Vidíte, a já jsem právě byla přesvědčená, že vyhrají jestřábové, neboť z toho, co sleduji nějakých 56 let života, se mi zdá, že to není tak, jak říkáte.
Pravda musí nakonec vždycky vyhrát, protože lež je sebedestruktivní. A když si to vezmete i trošku metafyzicky nebo ontologicky, tak dobro a zlo nejsou na stejné úrovni. Dobro je výš než zlo.
Kdyby zlo existovalo v dominantní podobě, tak zničí nejdřív veškerá dobra, ale pak začne ničit i sebe sama, protože i zlá existence je pořád existence, něco lepšího než neexistence. Takže z tohoto dlouhodobého, tisíc let trvajícího filozofického pohledu nakonec to, co je skutečné, vyhrává.
A koneckonců aby to neznělo úplně abstraktně, když se podíváme na vývoj vesmíru, který před nějakými čtrnácti miliardami let začal, tak to byl chudý vesmír, kde nebyly žádné hvězdy, nebyly tam žádné planety. A tento vesmír se jakýmsi působením neviditelných gravitačních a elektromagnetických a jiných sil spontánně vyvinul do naší planety, která má největší bohatství ze všech známých oblastí vesmíru, které jsme kdy viděli.
Tady se vyskytují všechny prvky periodické tabulky prvků a najednou tady vznikl život. A jakmile vznikl život, tak se rozrůstal do bohatších a bohatších forem. A pak se zjevil člověk.
Jak se mění přístup mladých lidí k práci? V čem spočívá duch Evropy? A proč bychom se podle Tomáše Sedláčka neměli bát AI? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
