Selhat je přirozené. Další minutu nebo den má člověk novou příležitost to udělat jinak, radí psycholog
Snaha napodobit „vzorové“ duševní zdraví rádců z internetu může být ve skutečnosti proces na desítky psychoterapeutických sezení. „Co my se lidi snažíme naučit, je uvědomit si, že když jeden den selžu, tak je to přirozená součást lidského života, ale že v každé minutě anebo v každém následujícím dni mám zase příležitost to udělat nějak jinak,“ vysvětluje psycholog Miroslav Světlák.
Jak těžké je říci si o pomoc, když s naším duševním zdravím není všechno v pořádku?
Je to velmi těžké, zejména v kontextu, kdy pořád věříme, že opravdové nemoci jsou nemoci těla a psychické trápení je něco, o čem si říkáme: „To je jenom v hlavě, to je od nervů, to se musí nějak zvládnout“. V tomto kontextu je těžké si říkat o pomoc, když většinová společnost pořád nevěří, že i psychické trápení má obrovský dopad na náš život.
Duševní zdraví není trvalá věc, ale práce. Když už pomoc hledáme, tak co nejrychlejší, upozorňuje psycholog Miroslav Světlák
Opravdu tomu pořád nevěříme, když už se o tom posledních deset let tolik mluví? Bavíme se o psychosomatice, bavíme se o spoustě jiných věcí. Pořád je to stigma?
Myslím, že se to významně změnilo, že mluvit o tom už není stigma. Říct, že to mám, už není stigma, ale medicínský systém pořád ještě jede ve starém způsobu uvažování.
Takže je tu takový rozkol – všichni o tom víme, všichni o tom mluvíme, ale když přijdete k praktickému lékaři a máte něco, co by šlo nazvat psychosomatikou, tak si stejně odnesete léky a větu: „Nestresujte se, sportujte a omezte alkohol“. A to je celé.
Vy jste mě na náš rozhovor, když jsme si ho domlouvali, vybavil několika užitečnými stránkami. Například na první z nich se člověk přes rozcestník může o své zdraví nějakým způsobem postarat sám. Překvapilo mě, že když mám náhlé potíže a potřebuji rychlou pomoc, tak je k mání. Většinou se v médiích mluví o tom, že psychologové a psychiatři jsou všichni přetížení, nikam se člověk nedostane. Dětská psychiatrie bude asi výjimka, ale tady jsem koukala, že se to dá.
To je projekt, na který jsme teď velmi hrdí a je to náš příspěvek k tomu, jak trochu systematizovat a zdostupnit péči v České republice. A opravdu, pokud se nám děje něco akutního a závažného, tak český zdravotnický systém je skvělý a dovede reagovat a dovede pomoci.
Je pravda, že je lepší obrátit se na Národní zdravotnický informační portál nebo na nějaké garantované služby než na pomoc pseudoodborníků?
Jednoznačně. Já myslím, že tento portál je naprosto geniální projekt, jen ještě nemá vybudovanou pověst u veřejnosti.
„Obvykle se nám změna v životě nepodaří ve chvíli, kdy se chceme změnit a tlačíme na sebe, protože se někde v duchu rozdělíme na dvě části.“
Miroslav Světlák
Lidé samozřejmě hledají na internetu a kdekoliv, protože to je studnice tvořivosti a je tam spousta odborníků, kteří nabízejí svoje služby, nebo youtuberů, kteří mluví o duševním zdraví.
Ale my chceme vytvořit portál, kde budou mít lidé garantováno, že informace pro ně někdo roztřídil, četl je někdo, kdo je odborník a garantuje, že o to, co si tam lidi přečtou, se dá opravdu opřít.
A vy sám narážíte na produkty pomoci nebo záchrany některých pseudoodborníků v praxi?
Ano. Stačí se podívat na YouTube a na téma podpora duševního zdraví, v angličtině samozřejmě budete mít nejvíc odkazů. Zjistíte, že to je téma, kterým se zabývá celá škála lidí a spousta lidí samozřejmě hledá ty nejrychlejší, instantní cesty – a v tom je to riziko.
Vy si pak poslechnete nějaké video a s tím, co ten člověk říká, samozřejmě souhlasíte, je to pravda. Akorát jako odborník z praxe víte, že než se k tomu člověk dostane, tak to může být třeba padesát sezení v individuální psychoterapii.
Vlídným vnitřním dialogem
Jak těžké je pro nás přijmout, že jsme tou nejlepší verzí sebe samých i v tuto chvíli?
To je jedna z nejtěžších věcí, kterou v dospělém životě potřebujeme udělat. Hlavní problém nastává už ve chvíli, kdy věříme iluzi, že to je stav, kterého když jednou dosáhneme, tak už ho máme. My se k tomu chováme skoro jako k věci.
Ve skutečnosti je to každodenní proces, kdy ráno vstanu a potřebuji se na sebe s vlídností podívat i ve všech selháních, která se mi daří, a říci si: Vždyť já to dělám tak, jak nejlíp to v tuto chvíli dovedu – jak je nastavený můj imunitní systém, nervový systém, jaké mám zdroje.
Toto je vlastně práce, v každé minutě bychom to mohli dělat, točit to a připomínat si.
Rádi bychom sami pro sebe dosáhli nějakého svého ideálního obrazu. Chceme být třeba silnější, pracovitější, vysportovanější, nebo se chceme zbavit strachu a nějaké úzkosti, anebo třeba chceme, aby nás měli všichni rádi. A když to nejde, přichází takové to: „Tak jsi dneska zase necvičil a sežral dva větrníky“. Jak s tímto zacházet, aby si toho člověk nenaložil moc?
No právě. Jednak si toho nenaložit moc, jednak to, co už jsem říkal předtím, nezacházet s tím jako s výsledkem. Když se mi totiž jeden den nepodaří cvičit a sním dva větrníky, tak někdy mají lidé tendenci propadnout trudomyslnosti a říct si, že to je už celé ztracené.
Proč je v Česku málo psychologů? Může za to netransparentní atestační zkouška, míní odbornice
Číst článek
To, co my se lidi snažíme naučit, je uvědomit si, že když jeden den selžu, tak to je přirozená součást lidského života, ale že v každé minutě anebo v každém následujícím dni mám zase příležitost to udělat nějak jinak. A počítá se ten průměr. Takže když třikrát týdně vyběhnu a třikrát ne, tak to je pořád hodně dobré.
Co je to paradoxní teorie změny?
Paradoxní teorie změny je velmi zajímavý koncept, který vychází z gestalt psychoterapie, jednoho velmi vlivného směru v psychoterapii – ale našli bychom to potom v buddhismu, jako všechno.
Říká, že obvykle se nám změna v životě nepodaří ve chvíli, kdy se chceme změnit a tlačíme na sebe, protože se někde v duchu rozdělíme na dvě části: na jednu, která se měnit nechce a vzdoruje, a ta druhá tu první nenávidí a chce ji změnit.
3:21
U dětí a mladých jsou časté psychické problémy. Kromě psychoterapie odborníci dávají i antidepresiva
Číst článek
Paradoxní teorie změny říká, že změna nastane, až když se zastavíme, uvědomíme si, co všechno je ve hře, že tam jsou nějaké dvě nebo tři části, a vznikne mezi nimi vnitřní dialog. Ony se skamarádí, začnou si mezi sebou povídat a až v tu chvíli, kdy sami sebe přijmeme, se můžeme změnit a proměnit.
Lenka píše: „Jeden z řad vašich odborníků kdysi v rozhovoru řekl, že lidem především chybí láska“. Musím se přiznat, že to je pro mě, ač mám pouze bakalářské vzdělání z psychologie, poznání nade všechny terapie.
Ano, to zní velmi romanticky a krásně. Když ale tohle řeknete lidem, kteří trpí, tak je většinou jenom naštvete, protože dostat se ke stavu, kdy toto pochopím a dovedu integrovat do svého života, je opravdu na desítky těch sezení, ať už je to sebeláska, sebesoucit nebo soucit k druhým.
Takže je to princip, který funguje, ale cesta k němu je někdy trnitá a dlouhá. Zvláště když jsme vyrůstali v rodině, kde nás neměli rádi, ubližovali nám, rodiče se rozváděli a pili alkohol, tam se k lásce dostává opravdu složitě.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
