V Česku si loni podle Českého statistického úřadu vzalo život 1253 lidí. Průměrný počet sebevražd na den je tak 3,4. Nejvyšší čísla připadají na Prahu (162), Jihomoravský (161) a Středočeský kraj (147). Výrazně častěji si dlouhodobě berou život muži než ženy. V seriálu Radiožurnálu Volání o pomoc například zaznívá, že není pravda, že kdo o sebevraždě mluví, nespáchá ji.

Volání o pomoc Praha 8:00 10. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Ano, měl jsem konkrétní plány. Ta deprese se v průběhu let vracela. Ty myšlenky a plány na to vzít si život mně vlastně krátkodobě ulevovaly,“ vzpomíná na období před deseti lety dnes osmadvacetiletý Martin Mikula, který se stal psychologem a ví, jak případně postupovat.

„Když bych opět začal nad něčím takovým přemýšlet, tak už to spadá do rizika. A to z důvodu, že se plán stává nějakou možností a to se musí neprodleně řešit,“ vysvětluje a doporučuje například Linku bezpečí, která má číslo 116 111.

V rámci práce nemocničního psychologa mluvil Mikula se stovkami lidí, kteří na sebevraždu mysleli nebo už měli v hlavě plán, jak, kdy a kde ji spáchat.

„Je to bohužel častá věc, která se objevuje u velké části klientů, u veškerých diagnóz. Není to jenom deprese, ale u čehokoliv, co řešíme v rámci duševního zdraví a někdy i v životní krizi,“ říká psycholog. Naráží na nenadálé životní situace.

Počet sebevražd v ČR od roku 2013

Rok	Muži	Ženy	Celkem
2013	1294	283	1577
2014	1196	293	1489
2015	1133	254	1387
2016	1060	258	1318
2017	1108	289	1397
2018	1102	250	1352
2019	949	242	1191
2020	1009	215	1244
2021	966	255	1221
2022	1031	271	1302
2023	1019	234	1253

Zdroj: Český statistický úřad

Nechce jen pozornost

Mikula vysvětluje, že existuje mýtus, že kdo o sebevraždě mluví, nespáchá ji. „To opravdu není pravda, jsou na to studie. To, že člověk ventiluje ty myšlenky, tak je to jasný varovný signál. Není to tak, že by volal o pozornost, že by chtěl být zajímavý.“

Signálem, že člověk myslí nebo plánuje sebevraždu, tak můžou být věty o tom, že už život nemá smysl, že by se dotyčný raději nenarodil nebo že by klidně vážně onemocněl. „Ti lidé začnou říkat věci typu, že už dál nemůžou nebo že by byli rádi, kdyby se jim stala nějaká nehoda nebo by se u nich objevila vážná nemoc,“ popisuje Mikula, podle kterého je to volání o pomoc. Zároveň tito lidé dávají najevo důvěru osobám, se kterými téma řeší.

„Není pravda, že když se někoho zeptáme na to, jestli myslí na sebevraždu, tak mu vkládáme tu myšlenku do hlavy. Pokud na konec života opravdu myslí, tak už to v hlavě má a my mu můžeme naopak pomoct zájmem. Právě ten zájem a aktivita je to hlavní, co můžeme nabídnout člověku, který se trápí,“ vysvětluje psycholog.

Signálem může být izolace

Dalším varovným signálem může být dlouhodobá izolace od okolí. „Ta izolace a samota je jedním z rizikových faktorů, kdy si pak člověk ani neřekne o pomoc a zůstane na to sám a tím se ta nemoc ještě zhorší,“ zmiňuje Mikula. Někteří lidé řeší dědictví, splacení dluhů, zabezpečení rodiny nebo rozdávají zásadní věci, které pro ně měly velký význam.

Mikula v rámci práce nemocničního psychologa mluvil i s těmi, kteří se o sebevraždu pokusili a přežili. „Když jsme se o tom zpětně bavili, co se dělo v té době před tím pokusem, tak zmiňovali stud i vinu, že nikoho nechtěli zatěžovat. A pro to okolí, co bylo viditelné, tak byla často buď ta izolace, nebo nějaká větší tenze, dlouhodobě pokleslejší nálada,“ říká Mikula.

Žádné plány do budoucna

Dalším ze signálů je rušení plánů do budoucna. „To, že člověk přestane najednou mluvit o tom, že se na něco těší, že už neplánuje na další měsíc nějaké aktivity, pracovní mítink nebo ho nezajímá budoucnost vztahů, tak to může být další ze signálů, že se něco děje. Je dobré se na to zeptat, bavit se o tom,“ zmiňuje Mikula, který si sám prošel depresemi a myšlenky na ukončení života sám zažil.

O sebevraždu se pokusila například 39letá Jana z Olomouckého kraje. Tehdy jí bylo 17 let a chodila na střední zdravotnickou školu. Matka alkoholička ji roky surově bila a nakonec Janu vyhodila na ulici.

„K sebevraždě mě dovedlo dlouhodobé týrání od mámy. Šlo o vyústění problémů. Byla jsem psychicky vyčerpaná a měla jsem pocit, že mě nikdo nemá rád a že jsem zbytečná. Člověk nevěděl, jak dál,“ popisuje Jana, která v roce 2002 spolykala prášky. Na fotbalovém hřišti ji našli kamarádi. Jana se pak probudila v nemocnici.

‚Dnes už mě nic nerozhodí‘  

„Postavilo mě to zpátky na nohy. Teď by se mně mohly dít tisícovky věcí a nepomyslím na to,“ říká Jana, která se jako studentka od matky přestěhovala k tetě. Dnes pracuje v sociálních službách jako aktivizační pracovnice, má šestnáctiletou dceru a je psychicky silná a nic ji nerozhodí.

Jana z Olomouckého kraje si dodnes pamatuje datum, kdy spolykala prášky. Šlo o 13. červen 2002. Právě červen je podle analýzy Českého statistického úřadu měsíc s dlouhodobě nejvyšším počtem sebevražd. Nejčastějším dnem v týdnu je pondělí. Dlouhodobě si berou život výrazně víc muži než ženy. Podle Českého statistického úřadu za období 2014 až 2023 spáchali sebevraždu muži v 81 procentech. Nejčastěji jim je mezi 40 a 49 lety.

Třetí díl seriálu Volání o pomoc bude o signálech fyzického týrání.

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít