Pod asertivní slupkou mladé generace může sídlit křehkost. Sebepoškozováním se s psychickým přetlakem vyrovnávají spíš dívky než chlapci, kteří mívají tendence k obsedantnímu chování. „Můj základní cíl, když pracuji s mladými lidmi a s dětmi, je pomoct jim, aby si uvědomili, co je to, co jim dělá dobrý pocit ze sebe samotných,“ nastiňuje psycholog Daniel Krejcar z centra Nákel v rozhovoru pro Radiožurnál.

Host Lucie Výborné Praha 10:53 2. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Pojďme být konkrétní. Rodič nebo prarodič má v rodině dítě a zjistí, že se sebepoškozuje. A když je všechno dobře nastaveno, tak se s tím dítě svěří, ale zároveň řekne větu: ale ty vůbec nevíš, jak mi je. Co s takovou situací, aby to člověk vlastně v tu chvíli nepokazil?
To je situace, která může potkat opravdu každého z nás – a může potkat i nás, co si myslíme, že nás to potkat nemá.

Myslím, že nejlepší věci jsou ty nejjednodušší. Já bych u té mé holky zůstal sedět. Zůstal bych sedět a nic moc bych neříkal. Vzal bych ji za ruku a tím bych jí dal najevo, že můj prostor pro ni je neomezený, ale tlak z mé strany není velký.

Takže spíš fyzická přítomnost než reálná odpověď?
Myslím, že slova jsou v tu chvíli dost těžká, že děti mají právě přes slova pocit, že jim často nerozumíme: že se snažíme vysvětlit naše jednání, ale tím to pokazíme ještě víc. Myslím si, že žijeme v době slov, že se hodně přeceňuje a tlačí na to, aby se člověk vyjádřil, aby popsal, jestli nemá úzkost nebo depresi.

Myslím si, že když doma najdete pořezanou 15letou holku, která se vám svěří s tím, že ji už nějakou dobu nebaví život a že se dívá na videa na YouTube, která jí říkají, jak se má řezat – a že není ve třídě sama – tak si myslím, že nemá cenu v tu chvíli říkat nic velkého, jenom takového obyčejného: třeba, že ji mám rád a že s tím něco určitě uděláme, až bude potřebovat.

Prostě vyjádřit, že tam jsem s ní, ale zároveň jí nenaložit tlakem na to, že s tím musíme jít něco dělat, protože to je přece na ni další nárok – a ona se řeže proto, že ten život nezvládá.

Já myslím, že jsem to zažila tak v patnácti, šestnácti, ale neměla jsem to s kým řešit a vlastně jsem to ani neuměla pojmenovat.
Myslím, že vy holky jste byly citlivější a v tom věku daleko před námi. Myslím, že dnes to děti mají tak, že to opravdu víc znají, respektive je normálnější s tím být. Na jednu stranu je fajn, že žijí ve svobodné době, kde se nemusí stydět za úzkost, za menstruaci nebo za věci, které u našich rodičů ještě nepřipadaly v úvahu. Ale zároveň v tom zůstávají.

30:55

Pro ty, kdo odmalička čelí násilí, se zlo stává normou, říká neuropsycholožka

Číst článek

Je to prostor, kde se na tématech potkávají i se spolužačkami a spolužáky, opravdu se o tom mezi sebou baví a ono to ne vždy pomáhá. To je potíž.

Myslím, že základní prevence je bavit se se svými dětmi, nepodceňovat čas, který potřebují, abychom s nimi byli, i když se nic moc neděje. Není potřeba pořád jezdit na super výlety na kolo nebo dovolenou k moři. Myslím, že je hrozně důležité s dětmi trávit úplně obyčejně čas a že tím, jak už málokdo z nás má zahrady s česnekem a s bramborami, toho času, kdy jen tak jsme na zahradě a hrabe se listí, jako se u babiček hrabávalo, je prostě míň.

Teď mluvím samozřejmě hlavně k městským lidem, ale myslím, že to, že já jsem nemohl na tenis dřív, než jsem dopoledne dvě hodiny pomohl venku, byl sice hrozný opruz, ale byl jsem s rodiči a ono to někde vzadu něco dělá: že je cítím, že jsou se mnou, že nejsem sám, že se na mě zlobí. I rozzlobení znamená, že mají zájem.

Najít, co potřebuji

Já se ještě vrátím k té babiččině zahrádce nebo k tomu, co jsme dělali jako naše generace. Já myslím, že za nás svět nebyl takto přehlcen informacemi, nejevil se být tak složitý. Jakým způsobem dětem pomoci se v tom orientovat? Jaké rady jim dáváte, když z Nákelu odcházejí, aby se mohly vpravit do normálního fungování, aby se dostaly blíž k realitě a dál od elektronických kouzel?
Já rady moc neumím, vždy zapomínám, co jsem vymyslel. Teď mě napadl takový obraz, který jsem už někdy použil.

47:02

Výzkumnice: Svoje děti milují, ale už s nimi nevydrží ani minutu. Syndrom vyhoření se týká i rodičů

Číst článek

Je to jako když jdete do obrovského supermarketu, kde je strašně moc věcí, potravin, deset druhů oříšků. Co přirozeně uděláme? Najdeme si cestičky k věcem, které chceme koupit, protože je máme rádi, a proběhneme to co nejdřív, abychom to měli z krku, abychom se v tom množství nabídek neztratili. Myslím, že toto je obraz, který se děje i ve virtuálním světě informačních technologií a informací, které přicházejí.

Myslím, že je hrozně potřebné pomoci mladým lidem naučit se najít regál s jejich oblíbeným zbožím, které opravdu potřebují a o ostatní se moc nezajímat. Jenže to pak vypadá, že jim něco uteče a že budou hloupější než ostatní.

Jakým způsobem vysvětlujete dětem, které mají FOMO neboli fear of missing out – pocit, že u něčeho budou chybět – jak s tím zacházet?
To se nedá moc vysvětlit. Myslím, že jediné, co se dá dělat, je nabízet cestu. Můj základní postoj nebo základní cíl, když pracuji s mladými lidmi a s dětmi, je pomoct jim, aby si uvědomili, co je to, co jim dělá dobrý pocit ze sebe samotných. Většinou to není bytí na sociálních sítích ani desáté tričko stejného střihu do skříně – to jsou věci, které vydrží chviličku.

Ale potkání se se sebou... Když mi někdo řekne: když jdu z tréninku nebo když se ve škole normálně zadaří nebo když si s holkami normálně pokecáme o tom, že máme hlad, to jsou věci, u kterých se cítím docela dobře.

U lovení, aby mi nic neuteklo, u toho běhání po supermarketu zprava doleva, se nikdy dobře necítím.

Jakou pomoc mladým od 12 do 26 let psychologické centrum Nákel poskytuje? A jak se na psychickém zdraví podepsala pandemie covidu-19 a související izolace? Poslechněte si celý rozhovor výše.

Lucie Výborná, jkh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít