Naše země, Česko i Slovensko, mají společné dějiny a máme toho opravdu hodně společného. Cítíte se u nás jako doma?
Ano, musím říct, že ano. Já sem vždycky velmi ráda jezdím. Pravidelně jsem sem jezdila na dovolené ještě před výkonem funkce. Teď mám toho času samozřejmě daleko méně. Ale já jsem se narodila v Československu. Velmi dobře si pamatuji to období rozcházení, naštěstí ukázkového, vzorového, sametového a něžného. Můžeme tomu dávat jakékoliv přízvisko, ve smyslu toho vzácného. Takže ano, když tu jsem, tak se cítím velmi dobře a jsem také vděčná za velmi milé přijetí. Když sem přijedu, tak je to vždy velmi příjemné, povzbudivé.

Příběh operace Anthropoid, o kterém si chceme povídat, se v minulosti vyprávěl možná někdy s větším, někdy s menším důrazem. Dokonce byly doby, kdy se minulý režim snažil ten význam i zlehčovat. Jak se na ten výklad pamatujete z doby, kdy jste byla malá holka, učila jste se o tom ve škole?
Pamatuju si, že jsme se o tom učili, ale nepamatuju si už úplné detaily toho, jakým způsobem anebo případně či k tomu byly nějaké přidané narativy. Pamatuju si, že to byla historická událost. A samozřejmě já jsem studovala na základní a střední škole ještě v časech totality. Takže jestli k tomu byla přidávaná nějaká přibarvení, tak to si už nepamatuju.

V každém případě osoba Jozefa Gabčíka je na Slovensku vážená, je zařazen mezi důležitými historickými osobnostmi. To je fakt a je fakt, že po něm máme pojmenovaná města, ulice, náměstí ale i třeba speciální jednotku našich ozbrojených sil. I to svědčí o tom, že to je považované za velmi důležitou historickou událost a důležitou historickou osobnost.

My ta jména známe z dějepisu, ale za tím vším jsou lidské životy. Byli to tátové, byly to mámy, byly to děti. Asi tušíme, jak je 80 let daleko pro ty současné dnešní děti. Jak bychom jim měli vyprávět o takové události?
No možná právě v kontextu aktuální situace, které čelíme, protože za našimi hranicemi na Slovensku je vojenský konflikt. Je tam protiprávní ruská agrese a invaze. A vím, že v České republice dozvuky a dopady války na Ukrajině samozřejmě cítíte, protože zde je mnoho lidí, kteří odešli z Ukrajiny.

A možná právě v tomto kontextu se dá dětem a mladým lidem ještě lépe vysvětlovat, jak nesamozřejmý je mír. Jak nesamozřejmá je demokracie, státní suverenita a územní celistvost. Možná ani naše generace si tak neuvědomuje tu nesamozřejmost. A právě ta ruská agrese nás všechny v tomto smyslu šokovala, že v dnešní době je něco vůbec možné.

Já sama mám děti ve věku středo a vysokoškolačky. To je generace, která vyrůstala v tom, že vždyť vy se máte dobře. Všichni ostatní to měli před vámi těžké nebo zažili totalitu, válku a nevím co všechno. Ale najednou jsou oni ta generace, která stojí před otázkami, jako když se mě moje dcera zeptala mami, a to teď můj přítel bude muset nastoupit do války, kdyby to přišlo i k nám? Najednou oni jsou vystaveni potenciální krizi. Toto jsou věci, které se jim právě na té aktuální situaci dají možná ještě lépe a srozumitelněji vysvětlit, ty dějiny, události z minulosti.

Co jste jí řekla?
Že doufám, že ne. Že jsme součástí, chvála bohu, širšího bezpečnostního seskupení a věřím a předpokládám, že v konfliktu neskončíme. Všechny signály nasvědčují tomu, že my bychom součástí toho vojenského konfliktu být neměli.

Proč ty krutosti války opakují? Umíte si to vysvětlit? Proč se něco takového děje znovu? Proč se lidstvo prostě jednou provždy neumí poučit?
Je to skvělá a důležitá otázka. Velmi by mě zajímaly názory a odborné pohledy sociologů a psychologů. Ale pravděpodobně příčinou je jednoduše možná lidská povaha, a pokud ta povaha a ta pevnost, včetně duševního zdraví, se nesetká s výškou pozice a rozsahem pravomocí, tak může nastat obrovský problém. Někdo se může stát obětí vlastní propagandy, vlastní izolace a vlastního strachu. A pak, pokud disponuje obrovskou mocí, tak to může mít velmi devastující účinky.

Hanka Shánělová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít