Česko na koberečku. Proč pořád diskriminujeme romské děti a co s tím

Praha 15. března 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Česko muselo zástupcům států Rady Evropy v minulých dnech vysvětlovat, jak se za poslední roky neposunulo v řešení segregace Romů a Romek na školách. Znamená to, že si zástupce z ministerstva školství pozvali do Štrasburku na kobereček? 
Jana Karasová: Dalo by se to tak říct. Na pomyslný štrasburský kobereček ale zástupci České republiky jezdí víceméně pravidelně, protože Evropský soud pro lidská práva rozhodl už v roce 2007, že Česko diskriminuje romské děti ve vzdělávání. Od té doby Rada Evropy monitoruje, jak se Česko posouvá. V současnosti je rozsudek v nejpřísnějším stupni dohledu.

Anna Košlerová: Segregace se děje skrz několik mechanismů. Ten první je, že děti v rámci základních škol odchází do speciálních tříd. Další je, že odcházejí do speciálních škol. A ten třetí je, že jim je přidělená diagnóza takzvaného lehkého mentálního postižení. Zastoupení romských dětí mezi žáky základních škol jsou 3 procenta, ve speciálních školách pak tvoří 22 procent všech dětí. Romské dítě má v tuhle chvíli mnohonásobně větší pravděpodobnost, že dostane diagnózu lehkého mentálního postižení než dítě z majority. Odborníci se přitom shodují, že v mnoha případech opravdu nejde o to, že to romské dítě má nějaké poškození mozku, ale že diagnózu zkrátka dostane, protože pochází ze sociálně znevýhodněného prostředí. Nebo má jazykový handicap – čeština není jeho nebo její první jazyk, protože se doma mluví romsky.

Vzpomínám si, že někdy před skoro 17 lety Evropský soud pro lidská práva vytkl Česku to, že diskriminujeme romské žáky a žačky v přístupu ke vzdělání. Chápu správně, že to stále platí? 
JK: Výtka Evropského soudu pro lidská práva je právě ten důvod, proč se stále na štrasburský kobereček vracíme a proč stále vysvětlujeme, jestli jsme se posunuli, co jsou důvody toho, že se segregace v českých školách dál děje a co s tím plánujeme udělat. Ano, čísla z posledních let ukazují, že se situace moc nezlepšuje – počet segregovaných škol, kolik procent romských dětí se vzdělává mimo hlavní proud. To je i ten důvod, proč když jsme vysvětlovali posun posledně, zástupci Rady Evropy také chtěli, abychom to lépe analyzovali. Teď bychom pro to tedy měli i něco udělat. 

Evropský soud pro lidská práva v roce 2007 rozhodl v případě 18 romských žáků, kteří jsou naši vrstevníci, je jim teď okolo 30 až 38 let, že tím, že byli přeřazení do zvláštní školy nebo tam už začali školní docházku, byla porušena jejich práva. Když ministerstvo začalo sbírat data o tom, kolik segregovaných škol v Česku je a kolik dětí se vzdělává mimo hlavní vzdělávací proud, tak po dobu – tedy od roku 2015 až zhruba 2022 – čísla zůstávají v podstatě velmi podobná. 

Nicméně je ještě dobré říct, že jakási větší snaha tu byla už v roce 2016, kdy začala platit takzvaná inkluzivní novela. Čísla ale opět ukazují, že společné vzdělávání romským žákům zas až tak výrazně nepomohlo, a že by do proudu hlavního vzdělávání byli nějak výrazně začleněni. Máme ale i příklady škol, kde inkluzivní novela zafungovala.

Počty se nezměnily

Už loni jsme v jednom z dílů Vinohradské 12 uváděli, že existuje 130 segregovaných škol, kde Romové a Romky tvoří minimálně třetinu žactva. Co nám tohle číslo ukazuje?
AK: Ukazuje nám, že počet škol, kde k segregaci dochází, tu ministerstvo školství definuje. Segregovaná škola je tedy ta, která má více než třetinu romských žáků. Takže počet škol, kde k segregaci dochází, zůstává v posledních letech stejný. Když jsme se bavili s různými lidmi – odborníky, lidmi z neziskového sektoru, z ministerstva školství, zástupci vedení škol, rodiči romských žáků –, panuje shoda na tom, že segregace je špatně, a že s tím chtějí něco dělat. 

Jeden z důvodů je samozřejmě ten lidskoprávní. Každé dítě by mělo mít právo na rovný přístup ke vzdělávání, ale kromě lidskoprávního hlediska má segregace také socioekonomické dopady. Řešili jsme to s Karlem Gargulákem z agentury PAQ Research, která se desegregací dlouhodobě zabývá. Ten nám řekl, že každé dítě, které nevystuduje gymnázium nebo střední školu, stojí stát zhruba 2,5 milionu korun. Jinými slovy, na každém dítěti, které by mohlo dosáhnout na střední vzdělání, ale není mu umožněné, stát úplně zbytečně ztratí 2,5 milionu korun. Do této částky je započítaný ušlý zisk ze zaměstnání, peníze, které by odváděl na daních, náklady na sociální dávky, které v důsledku svého nevzdělání posléze pobírá.

JK: K počtu škol bych ještě doplnila, že v Česku je asi 4 200 základních škol, a 130 z nich ministerstvo nějakým způsobem zařazuje do kolonky segregované. Romští žáci však chodí skoro na polovinu těch základních škol v mnohem menším množství, než je v segregovaných školách. Segregované školy jsou taky školy různého typu. Můžou to být školy, které jsou speciální, a to právě kvůli tomu, že romští žáci dostávají zmiňovanou diagnózu a jsou zařazováni mimo hlavní proud buď do speciálních škol, nebo do speciálních tříd. Ale někde jsou to i školy ve městě, kde je takových škol spousta. Buď je tam nějaká vyloučená lokalita – několik ulic nebo čtvrť, kde žije více Romů a potom chodí do té jedné školy –, nebo jsou to naopak města, jež mají třeba jen jednu školu, která má větší počet romských žáků. Potom záleží na tom, jak přistupovat k tomu, když tu školu chceme desegregovat, a na to odborníci kladou velký důraz – lokální kontext je taky důležitý.

Ptaly jste se i rodičů, ředitelů, učitelů, kde jsou ty zásadní problémy a zda když rodiče chtějí dostat i své dítě do školy hlavního proudu naráží na systém…?
JK: To se podle toho, co nám rodiče, ale třeba i sociální pracovníci vyprávěli, opravdu děje. Když jsem mluvila o lokálním kontextu, tak to zase hodně záleží na tom, kde konkrétně je a co může být ta „výmluva“, kterou rodiče slýchají. Někde je to tak, že přijdou na nespádovou školu a jsou odmítnuti z toho důvodu, že už je plno a že mají povinnost brát spádové děti. Někdy ale i u spádových škol rodiče popisují to, že jim je naznačováno, že by škola pro jejich děti byla moc náročná, že je to elitní škola, tak ať radši zkusí jinou školu. Často je to ta škola, která je segregovaná – o které se říká, že má všechna podpůrná opatření, díky kterým žákům „bude líp“. Ale na druhou stranu je tu ta zkušenost romských rodičů, kteří si třeba některé ty segregované školy vzájemně doporučují, protože opravdu mají zkušenost, že učitelé k dětem přistupují lépe. Nebo třeba mají zkušenost z jiné školy, kde byly jejich děti šikanované, tak chtějí vyhledat nějaké bezpečné prostředí. O situaci jsme mluvili i s vládní zmocněnkyní pro záležitosti romské menšiny Lucií Fukovou. Ta říkala, že i ona tohle slýchá a vidí v terénu, ale že s tím nemůže souhlasit, protože potom i samotní rodiče svým dětem uzavírají dveře k lepšímu vzdělání a k možnosti vytvořit si sociální kapitál – aby se mohly setkávat i s lidmi, kteří jsou třeba z jiných sociálních a ekonomických tříd. Není to totiž tak, že každý Rom je zároveň sociálně znevýhodněný. Víc romských dětí ale opravdu pochází ze sociálně znevýhodněného prostředí.

Ministerstvo má plán

Do Štrasburku jsme jeli vysvětlovat to, jak bychom chtěli segregaci změnit. Plán ministerstva školství je teď jaký?
AK: Jde o první konkrétní plán, jak s desegregací naložit. Týká se například poraden, které jsou v tuto chvíli decentralizované, a ministerstvo školství nad nimi nemá jakoukoliv moc. To jsou právě ty poradny, jejichž zástupci objíždí školy, a které udělují diagnózy lehkého mentálního postižení.

Problém je, že se diagnózy udělují podle starých diagnostických nástrojů, což je právě další věc, kterou ministerstvo chce řešit, vylepšením diagnostických manuálů na lehké mentální postižení. Ministerstvo chce také řešit spádovost škol, protože jeden z problémů, které ministerstvo identifikovalo, je, že v řadě případů do jedné školy spadá vyloučená lokalita a zároveň do ní spadají děti, které mají oficiálně zapsané bydliště na radnici. Tím pádem se škola automaticky stává segregovanou, zatímco o 300 metrů dál je další škola, kam spadají děti z více bohatých lokalit, takže tam chodí děti spíše z majority. To je něco, co ministerstvo školství chce řešit. Dokonce zmiňovalo i radikálnější řešení, že v případě, že by se situace nezlepšila, může desegregaci po školách vynucovat. V úplně nejkrajnějších případech mohou také přistoupit na to, že by se některé školy prostě zavřely. 

JK: Zároveň si školy samy úplně nemůžou říct, že se chtějí desegregovat, protože vždycky závisí na zřizovateli. Ministerstvo školství tedy plánuje, že bude jednat s jednotlivými zřizovateli – což jsou většinou obce – o tom, jaká v jejich specifickém prostředí udělat opatření, která by k tomu vedla. Například v Brně minulý týden odhlasovali, že se budou účastnit desegregačního plánu. Ten by měl vést k tomu, že tři současné základní školy, ve kterých je většina žáků romských, budou pracovat na tom, aby odpovědnost tak trochu převzaly i ostatní školy. Ředitelé a zástupci ředitelů škol nám říkali, že by nechtěli být segregovanou školou. Samozřejmě třeba přijmou žáky, kteří jsou ze spádové oblasti, ale vlastně by jim pomohlo už jenom to, kdyby jim ostatní školy „poslaly“ žáky odjinud. 

O plánu jsem mluvila i s poslankyní Janou Berkovcovou (ANO), stínovou ministryní školství. Ta je právě ke komunikaci mezi zástupci zřizovatelů a plánem, jak jednotlivé školy desegregovat, nejvíc kritická. Naopak další opatření – větší centralizace poradenského systému, zavedení pozice sociálního pedagoga – spíš podporuje. 

Ministerstvo školství, jak nám popisoval náměstek Jiří Nantl, taky ale zároveň počítá s tím, že školy, které budou ochotné vzdělávat děti se sociálně znevýhodněného prostředí – nemusí to být jenom romské děti – budou finančně zvýhodněné, aby vyrovnaly tu startovní čáru na začátku vzdělávání.

Sociální pedagog

Můžete dovysvětlit zmíněnou pozici sociálního pedagoga?
JK: Často to bývají ženy, učitelky. Je to pozice, která už teď na některých školách funguje v pilotním režimu. Po domluvě třeba s rodinou můžou docházet k nim domů. Všímají si sociální situace rodiny, pomáhají žákovi s přípravou do školy, třeba s domácími úkoly, když mají nějaký kurz nebo když má třeba přecházet na jiný stupeň. Mohou pomáhat i s kariérním poradenstvím. Nejsou to ale sociální pracovníci, protože český systém propojování rolí moc nepodporuje. 

Právě to je jedna z kritik, která se k plánu váže – že se zaměřuje jenom na školství a nechává opomenuté další důležité směry, které by třeba mohl řešit sociální pracovník. Bez širší podpory třeba ani to, jestli si dítě dokáže udělat domácí úkoly, dokáže se vyspat do školy nebo jestli třeba nepřijde do školy s bolavým zubem, protože nemá svého zubaře. Tam už sociální pedagog nemůže zasáhnout a nemůže tu pomoc dát. 

AK: To je hrozně důležité. Z toho, jak jsme objížděly školy, jsme viděly, že to opravdu nefunguje. Je tam totiž i velká nedůvěra ze strany romských rodin, které třeba mají špatnou zkušenost se systémem a třeba i se školou, kde bylo jejich dítě šikanované… Nebo třeba oni, kteří v té lokalitě také vyrůstali, tam byli šikanováni. Takže je potřeba budovat důvěru, a to nejenom skrz školský systém, ale obecně.

Kromě toho, že budou děti potřebovat pomoc se školními věcmi, jako jsou právě třeba domácí úkoly, se kterými jim pomůže sociální pedagog, tak i rodiny potřebují podpořit – například v tom, když si hledají nové bydlení, když nemají na jídlo a potřebují zajistit, aby děti měly svačinu do školy, nebo když potřebují najít lékaře. Celý problém desegregace je potřeba řešit odspoda a komplexně. Nejde jenom o školní docházku, ale i o ostatní aspekty jejich životů. 

Co když se desegregace nebude dařit? Budeme do Štrasburku jezdit do nekonečna? Pokud vím, česká laxnost v řešení problému znepokojuje už i Evropskou komisi.
JK: Ano, může se stát, že do Štrasburku budeme jezdit do nekonečna. Rada Evropy nemá moc jiných možností, než o tom neustále mluvit, jak rozsudek vymáhat. Pak tu ale máme také Evropskou komisi a EU, tu situace taky zajímá. Už v roce 2014 proti Česku zahájila takzvané řízení o porušení unijního práva, a teď se o to zajímá znovu, protože se to moc neposouvá. A jak by to mohlo skončit? Krajní případ je to, že to nakonec půjde k unijnímu soudu do Lucemburku a pokud by ani to nepomohlo, tak by mohly přijít finanční sankce. Většinou se to tak daleko nedostane, nicméně třeba v případě Slovenska kvůli stejné věci Evropská komise minulý rok případ k lucemburskému soudu poslala. 

V podcastu byly využity zvuky z Českého rozhlasu.

Edit 18/3: U vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny byla mylně uvedena stranická příslušnost ANO. Za chybu se omlouváme.