Demokracie bývala extrém. Musíte o ni pečovat jako o vztah, radí politolog

Praha 1. listopadu 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V čem je demokracie extrémní? 
To je poměrně hezká otázka. Demokracii samozřejmě primárně chápeme jako protipól politického extremismu a takhle je vnímaná i v teoriích, které se extremismem zabývají. Celou dobu se bavíme o tom, co je špatně nebo jak to nemá být. Z mého pohledu tedy dává smysl o ní mluvit právě proto, abychom ukázali i to, co je v pořádku. Zároveň je dobré si uvědomit, že v celé řadě historických období byla demokracie chápaná jako extrém a jako něco, co je naprosto nepřirozené, nelogické a úplně proti přírodním nebo božím zákonům. 

Antičtí filozofové

Kdyby tady seděl Aristoteles, tak by vám řekl, že to je vláda lůzy. 
To je pravda. Pak by ale asi doplnil, že ve skutečnosti je současně základem z jeho pohledu ideálního zřízení, kterým je politeiá, tedy kombinace demokracie a oligarchie jako dvou špatných. Proč mluvíme o Aristotelovi – Aristoteles v antickém Řecku představil základní kategorizaci politických režimů, kterou učíme studenty doteď a která do značné míry platí, tedy že politické režimy, ústavy, dělíme podle toho, kolik lidí v nich může vládnout – jeden, skupina, většina – a podle toho, jestli vládnou ve svůj prospěch, nebo ve prospěch celé obce. Máme tedy tři dobré režimy a tři špatné režimy a demokracii Aristoteles klade právě mezi ty špatné. Primárně je to podle něj vláda chudých a pro chudé – to je z jeho pohledu špatně – ale pokud se dobře vyvažuje s oligarchií, tak vytváří politeiu, kterou pokládal za ideální. 

Kdybychom sem posadili i Platóna, tak vám namítne, že demokracie vede jen k tyranii. 
To je taky pravda. Tady je ale rozdíl v tom, že Platón – Aristotelův učitel – demokracii neměl vůbec rád. Nepokládal ji sice za nejhorší možný režim, ale měl ji za druhý nejhorší. Za nejhorší, a v tom se většina antických autorů shodovala, obecně pokládali tyranii, vládu bez zákonů, pouze ve prospěch vládnoucího. Právě Platón byl ale prvním, koho my známe, který mluvil o tom, že klíčovým problémem demokracie je důraz na rovnost. Byl přesvědčen, že si lidé nejsou rovni a ani si být rovni nemají. Představa společnosti, která je vybudovaná kolem rovnosti, podle něj nutně skončí chaosem, rozkladem, anarchií a tak dále, ze kterých pak vyroste tyranie. Ve stavu chaosu lidé radši sáhnou po tyranii, než aby dál trpěli tímto stavem. Když se bavíme o demokracii, tak říkáme, že její kořeny jsou v antice. Primárně mluvíme o Řecku, protože v případě Říma je to trochu složitější. Pak ale demokracie na dlouhou dobu zmizí z evropského prostoru a vrací se až v průběhu 18. století. Takže z pohledu dějin Evropy jsme po většinu času měli různé varianty autokracií. 

Je demokracie spjatá s tím trojúhelníkem, o kterém jsme se bavili v minulých dílech, nebo přichází tak nějak mimo? A kdy se stává antipólem k tomu špatnému, aby se stala tím dobrým? 
Celá naše série má ukazovat některé věci, kterým nerozumíme úplně správně. Pokud tedy mluvím o návratu demokracie v průběhu raného novověku, tak ve skutečnosti bych měl říct, že většina myslitelů, o kterých bychom se bavili, pojem demokracie odmítá a mluví o republice. Tím bychom se vrátili zase do antiky a museli bychom si ukázat rozdíl mezi demokracií a republikou, protože demokracie z tohoto pohledu je ten systém, který existoval primárně v Aténách – systém, který stojí na vůli lidu. Takže všichni občané, kteří jsou svobodní, si jsou rovni, a tím pádem mají právo vystoupit na agoře a mluvit do politiky. Není možné jim v tom zabránit, protože je tu právě ta svoboda a rovnost.

V tento moment vzniká velmi specifická varianta toho, čemu bychom dnes říkali přímá demokracie – všichni občané mají přístup do rozhodovacího procesu, mohou se ho účastnit, mohou být vybráni. Nikoli volení, protože demokracie v Athénách stála na představě výběru losem. Volba by jim už příliš problematizovala rozhodování, protože tím druhým základním principem, kvůli kterému věřili tomu, že demokracie je ideálním zřízením, byl strach z toho, že by se moc mohla koncentrovat do jedněch rukou. A to je věc, která v demokracii zůstává dlouhodobě přítomna. 

Strach z tyranie, kterou předpovídá Platón. 
Tenhle systém měl ve skutečnosti některé limitující faktory, které byli schopni vytvořit – ostrakismus a podobně – které by z dnešního pohledu fungovaly velmi zvláštně. Přesto systém vydržel poměrně dlouho a inspiroval celou řadu okolních států, v první řadě Řím. A když se Řím stal významným státem, tak studoval řeckou zkušenost a říkal, že varianta, že si jsou všichni svobodní občané rovni, je zcela zásadní. Souhlasili, že to je základ, na kterém stojí celý Řím. Ale na druhé straně, když se to Athéňané pokusili zavést do praxe, tak to nefungovalo úplně ideálně. Athénská demokracie byla nepředvídatelná. Čas od času museli někoho poslat do vyhnanství, někdy se pro něj zase velmi rychle vraceli, když zjistili, že ho potřebují. V Římě tedy potřebovali vymyslet variantu, která by tohle blokovala. Vzali si k ruce Aristotela, který mluví o ideálních formách vlády – monarchie, aristokracie a politeiá – a chtěli tedy Řím vybudovat podle této představy. Struktura, která v římské republice vznikne, tento charakter má – máte monarchickou část i aristokratickou část, kterou představuje nevolený senát vycházející z nejbohatší vrstvy, který ale zároveň nemá zákonodárnou moc. Je spíš orgánem, který kontroluje. Pak tam máte lidové shromáždění, kde se shromažďují všichni občané, kteří mají naopak právo navrhovat zákony a tak dál.

Když o tomhle mluvím ze studenty, tak říkám, že v athénské demokracii je klíčovým momentem vůle lidu. A co je klíčovým momentem v Římě? Je tam vůle lidu? Je, ale vypadá jinak než v Řecku. Proč? Pak o tom diskutujeme a ve finále dojdeme k tomu, že pro Řím je klíčový systém vzájemně se vyvažujících institucí. A Řím se pak do budoucna stane obrovským vzorem pro evropské politické myšlení. Naprostá většina politických myslitelů se učí od Říma. Učí se na římských dějinách, má velmi dobrou představu o tom, jak Řím fungoval, patrně mnohem lepší, než je naše současná představa. 

Jestli to tedy chápu správně, tak republika je vývojovým stádiem demokracie, z níž si berou inspiraci evropští myslitelé 18. století?
Tak to řekneme dnes. Z pohledu samotného Říma by republika byla jinou verzí, než je demokracie. Je to jiný způsob uspořádání společnosti, který se demokracií nechává inspirovat. Zároveň ale vytváří mnohem pevnější korigující systém, který má zabránit tomu, aby čistá vůle lidu neutíkala někam, kde ji stát nechce mít nebo kde to společnosti bude ubližovat. 

Od demokracie k republice

Takže demokracie v tomto pojetí je kontrola…?
Demokracie je vůle lidu a republika je kontrolou. Když se budeme bavit o evropských myslitelích v historii, tak nakonec uvidíme, že všichni říkají, že demokracie je zajímavá myšlenka, ale může existovat jenom v prostředí malého městského státu. Tak, jak jsme to viděli v Řecku. Zatímco to, co jim přijde velmi zajímavé, je republika v Římě. Říkají, že právě republika je základ. Velká většina těchto myslitelů samozřejmě nežije v žádné demokracii, většinou ani v republice, žijí ve formách autokracie. Z jejich pohledu je tím klíčovým problémem právě koncentrace moci do jedněch rukou. Takže říkají, že žijí ve společnosti, kde neexistuje rovnost ani svoboda, ale naopak zde existuje moc v oněch jedněch rukou. Republika je odpovědí na všechny tyto záležitosti, to znamená svoboda a rovnost na jedné straně a kontrola moci na straně druhé.

Kdybychom se podívali na vývojovou linii, tak zjistíme, že klesá poměrně hluboko. Mohli bychom jít dokonce až k Machiavellimu, který jako jeden z prvních zpochybňuje představu o tom, že základem politiky je otázka spasení, tedy otázka teologická. Politika je podle něj praktickou a pragmatickou záležitostí. Mohli bychom mluvit samozřejmě o Hugo Grotiovi a jeho představě o tom, že společnost vzniká na základě smlouvy mezi racionálně uvažujícími jedinci. Ale primárně se bavíme o této situaci až tehdy, kdy vzniká ucelená teorie společenské smlouvy. Z ní je pro nás primárně důležité vytáhnout myšlenky Johna Locka, zakladatele liberalismu – čímž se dostáváme zpátky k politickému trojúhelníku, ideologiím a tak dále – který tvrdí, že pokud chceme mít stát, který bude spravedlivý, tak je zapotřebí dosáhnout toho, o čem jsem mluvil. Na jedné straně jsou jeho základem občané, kteří jsou svobodní a rovní. Svoboda a rovnost jsou tedy podle Locka základem pro fungování spravedlivého státu. Na straně druhé je zapotřebí dosáhnout toho, aby se moc nemohla koncentrovat do jedněch rukou. Toho dosahuje dvěma způsoby. Zaprvé tím, že stanovuje rozdělení moci jako nutnou podmínku pro fungování státu. To, co my pokládáme za automatické a běžné – že existuje exekutiva a legislativa. 

Principy zastupitelské parlamentní demokracie…?
K tomu se dostane až později. Pro něj je na prvním místě otázka rozdělení moci. Tam bychom se mohli dostat k tomu, čemu říkáme demokracie – Locke to taky nepoužívá – protože říká, že klíčová je legislativa. Do té doby totiž naprostá většina lidí předpokládá, že pro fungování státu je klíčový král, tedy exekutiva. Podle Locka je to však legislativa, která vykolíkuje prostor, a která říká, jak fungují zákony, ústava a podobně. Exekutiva se pak musí pohybovat v rámci ústavy. Říká tedy, že k tomu, aby nedošlo ke koncentraci moci do jedněch rukou, je zapotřebí moc rozdělit. Zároveň je ale zapotřebí vytvořit vládu práva. V systému tak musí být na prvním místě neosobní právo – jednak v podobě ústavy, jednak v podobě soustavy zákonů, která platí pro všechny stejně, včetně těch, kteří moc drží. Základ právního státu není v tom, že existují zákony. Ty existovaly i v komunismu, v nacismu…

Otázka kdo je dodržoval…
Ano, jak je dodržoval, jak vypadaly a tak dále. Základem právního státu je tedy představa, že zákon platí pro všechny stejně, včetně držitelů moci, to znamená svoboda a rovnost na jedné straně a striktní kontrola moci na straně druhé. To je naprostým základem pro to, z čeho demokracie vyroste. 

Z extrému samozřejmostí

Liberální demokracie v tomto pojetí se tedy stává už třeba v 18. století ideologií a antitezí těch ostrých vrcholů ideologického trojúhelníku, o kterých jsme mluvili v předchozích dílech? 
V průběhu 18. století je to, s čím John Locke přijde, naprosto revoluční myšlenka. Nám dnes přijde zcela normální a běžná, možná se spousta studentů i nudí u toho, když se tyhle věci učí. Ale tehdy to bylo něco absolutně nepředstavitelného, v naprostém rozporu s veškerou vizí toho, jak má společnost vypadat. Takže v době, kdy s tím přišel, to byl naopak extrém. Zároveň to ale byl moment, který ve společnosti velmi silně rezonoval a postupně se stal jedním z momentů, na kterých moderní demokracie vyrostla. 

Politolog Francis Fukuyama říká, že ji bereme jako samozřejmost. 
Samozřejmě, protože jsme v ní vyrostli, a tím pádem si neuvědomujeme to obrovské množství práce, která je za tím, než se demokracie vůbec mohla prosadit. Protože právě kontrola moci, ta klíčová stránka kontroly moci je jedním z momentů, které demokracii definují. Tím druhým je potom všeobecné volební právo. To je věc, jejíž kořeny bychom mohli najít u Jeana Jacquese Rousseaua. Přichází s představou všech, kteří se podílí – všeobecná vůle a podobně – ale naopak nesouhlasí s představou kontroly. Protože pokud John Locke říká, že neví, co bychom měli dělat, ale ví přesně, co bychom dělat neměli, protože ví, že to vede ke špatným věcem, tak Rousseau říká opak – potřebujeme vědět, co máme dělat. A v momentě, kdy budeme vědět, co máme dělat – a to nám řekne obecná vůle – tak nepotřebujeme žádné limity moci. Proto se u Rousseaua inspiruje celá řada myslitelů, kteří jsou ve špičkách trojúhelníku. Ať už jsou to fašisté nebo komunisté, velmi často najdeme odkazy k Rousseauovi, právě proto, že tam chybí ten rozměr kontroly. To je podle mě hodně důležité, přitom to v současné debatě úplně zaniká. Když se dnes používá termín liberální demokracie – což zní velmi často a je to velmi často kritizováno – tak zaznívá, že nechtějí liberální demokracii, ale demokracii bez přívlastku. Demokracie bez přívlastku ale neexistuje. 

Všechno to, čemu říkáme reálná demokracie, je ve skutečnosti tou liberální demokracií. Liberální demokracie neznamená, že to je demokracie pro liberály nebo demokracie, která prosazuje liberální hodnoty, tak jak liberální hodnoty chápeme dnes. Je to ve skutečnosti pouze takový systém, ve kterém na jedné straně existuje možnost projevení vůle lidu pomocí všeobecných voleb, na straně druhé ale existuje možnost kontroly moci. Pokud tedy někdo říká, že chce neliberální demokracii, tak říká, že chce škrtnout mocenskou kontrolu. Říká, že chce volby jenom jako plebiscit. 

Proč je demokracie dobrá?

Je demokracie skutečně tím nejlepším možným? Není slabá, když třeba Václav Havel mluví o tom, že přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše?
To je jeden z vnitřních problémů, které demokracie má. Tady je podle mého názoru důležité si uvědomit, proč mluvíme o tom, že je demokracie dobrým systémem a proč o ni usilujeme. Podle mě jsou za tím primárně dvě věci. Zaprvé to, že dává všem členům obce možnost, aby se podíleli na její správě. Nestanovuje jak. Může to být přímé, nepřímé, to je celkem jedno. Ale dává logiku, že když žijete v nějakém systému, tak máte právo se vyjádřit tomu, jak bude vypadat. To si myslím, že je věc, která nám přijde přirozená a srozumitelná. 

Je to fér. 
Ano. Druhý moment, který hraje roli – to není o tom, že je demokracie nejlepší, protože nejrychleji dosahuje řešení. Autokracie jsou rychlejší. Nemusí to nutně být ani v tom, že dosahuje těch nejlepších, nejkvalitnějších řešení. Různé, ne nutně totalitní, ale třeba autoritativní státy si vytváří různé rady, které jim pomáhají a které dokážou docela dobře identifikovat některé problémy. Je ale je otázka, jak dlouho to vydrží. Máme zkušenost, že právě autokracie jakéhokoliv druhu velmi rychle degenerují, protože – jak praví klasická politologická poučka – moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Zatímco demokracie v tomto směru nemá tu výhodu, že by měla stejné možnosti najít ideální řešení. Má ale možnost kontroly, což ty ostatní režimy nemají.

Kombinace těchto dvou věcí z mého pohledu vytváří velmi unikátní systém. A já souhlasím s tím, že si jeho výhodu moc neuvědomujeme, protože v něm prostě žijeme. Patrně bychom si ji velmi dobře uvědomili v momentě, kdybychom o ni přišli. Generace, která si ještě pamatuje komunismus – byť v jeho úpadkové podobě v 80. letech, kdy jde spíš o autoritativní režim než totalitní, ale pořád jako režim velmi nepříjemný – může upozornit na to, že neexistence těchto dvou momentů je ve skutečnosti nesmírně nepříjemná. Ostatně, i když vidíte současné kritiky demokracie, tak to často navlékají na to, že nemáme demokracii, ale totalitu. 

To je slovo, které je v posledních letech velmi často zmiňované v různých konotacích. 
Přesně tak. Velmi jednoduchou odpovědí je, že kdybychom měli totalitu, tak to, co říkají, nikdo neuslyší. Budou to říkat ve vězení, v lepším případě. 

Jsou pro demokracii nakonec největším rizikem sami demokraté? 
Je to podobné, jako když řešíte vztah. Není to tak, že vztah získáte, a pak se můžete na všechno vykašlat a ono to bude nějak fungovat. Pak se najednou rozvádíte a vůbec nevíte, jak se to stalo. Demokracie je věc, o kterou musíte neustále pečovat, kterou musíte neustále zkvalitňovat a která bude vždycky vystavovaná problémům. Mám pocit, že v politice, specificky v Čechách, lidé velmi často věří tomu, že zvolí nějakou stranu a všechny problémy zmizí. Nebo že teď přijmeme tenhle zákon a všechny problémy se tím vyřeší. Tak to není, nikdy to tak nebylo a patrně ani nebude. Takže ano, mohlo by se stát, že když si zvolíme stranu, která přijde s totalitou, tak se tím vyřeší problémy. To je pravda. Nebudete muset nic řešit, nebudete mít možnost nic řešit, nebudete moct do ničeho zasahovat, nebudete si moct na nic stěžovat. To jsme už zažili a víme, že to nekončí dobře. 

Takže konec demokracie může přijít jenom volbou samotných lidí? 
To se samozřejmě může stát. Můžeme si zvolit svá vlastní omezení. Ostatně, komunismus v Československu se dostal k moci víceméně legální cestou, respektive otevřel si k tomu cestu skrz volby. Hitler se k moci v Německu dostal opět víceméně legální cestou skrze volby. Jak říkám, z mého pohledu jde o to, abychom rozuměli tomu, co je základem demokracie – na jedné straně svoboda a rovnost, na druhé straně omezení moci, a o tohle vždycky usilovali. 

Vikingská demokracie

Demokracie je ale taky velká zodpovědnost. 
To je nepochybně pravda. Když se podíváme na vývoj mimo Evropu, tak s překvapením zjistíme, že velká část i těch nejjednodušších společenství, kde je důležitá zodpovědnost, protože na ní závisí vaše přežití, se řídí principy, které velmi výrazně připomínají demokracii. I jednoduché společnosti sahají po rovnosti a svobodě. Všichni mají právo se zúčastnit, protože víc hlav víc ví, a tím pádem je větší šance, že přežijete. Když se bavím se studenty, tak mají představu, že tu je to staré Řecko, kde demokracie fungovala. Říkám jim, že to je nepochybně pravda, ale ať se podívají třeba na to, co dělají moji oblíbení Vikingové. Spousta lidí sleduje Ragnara, stříhají si podle něj vlasy, pěstují si fousy… A najednou s překvapením – kromě toho, že nenosí rohy na helmách – zjistí, že vikingská společnost je ve skutečnosti řízená způsobem, který velmi výrazně připomíná řeckou demokracii. Mají systém thingů, na který mají přístup všichni svobodní sedláci, a král je vázaný tím, co thingy rozhodnou. První parlament, tak jak ho chápeme dnes, vzniká v roce 1000 na Islandu. A teprve, když do společnosti začnou vstupovat monoteizmy, najednou vznikne představa, že rozhodovat může jenom úzká skupina, která velmi často začne vytvářet ideologické konstrukty, proč je dobře, že jenom oni vládnou. Ale v momentě, kdy se společnost rozvine a začne se v ní rozšiřovat vzdělanost – což jsme přesně v době před francouzskou revolucí – tak tu najednou máme širokou vrstvu obyvatel, která může do politiky vstupovat. V ten moment si začne vynucovat návrat k „přirozené“ demokracii. 

Takže fungujeme v kruzích a k demokracii se vždycky vrátíme? Dá se to takhle sumarizovat? 
Takhle bychom to rádi chápali, protože chceme dávat dějinám smysl. Jestli to tak je, toť otázka. Studentům většinou říkám, že když se podívají na dějiny lidstva, tak je to oscilování mezi pólem demokracie a pólem autokracie. Můžeme tedy přeskakovat z jedné strany na druhou. A bez toho, že se nebudeme o demokracii snažit, spadneme k autokracii.