Informační kampaň ve školách pomůže proti kyberšikaně
V těchto dnech putuje do českých škol 750 000 letáků, které mají pomoci v boji proti kyberšikaně, tedy obtěžujcím esemskám, zprávám na webu i Facebooku, jejichž cílem je obtěžovat, zesměšnit nebo ublížit. Mezi českými dětmi je tenhle způsob teroru stále častější, zažil ho každý desátý školák.
Občanské sdružení Aisis chce proto v novém školním roce prostřednictvím informačních plakátků dětem poradit, jak se kyberšikaně bránit. A rodičům a učitelům dá návod, jak jí nejlépe odhalit a zastavit.
Ačkoli se o problému kyberšikany mluví už několik let, jednoduchý návod, jak se s ní vypořádat, dosud chyběl. To se má ale teď změnit. Děti, jejich rodiče a učitelé dostanou letáky s receptem, jak na šikanu po internetu a esemeskách vyzrát, a to hned 1. září.
Na začátku školního roku se vztahy ve třídě znovu formují
„Začátek roku je velmi důležitý pro vztahy ve třídě, kde se začínají znova formovat, děti přijdou po prázdninách, přijdou s jinou energií, jsou zvyklé na úplně jiný režim, září je to pro ně náročné, vztahy se začínají formovat, děti se znova začínají oťukávat,“ vysvětluje proč kampaň startuje právě s prvním školním dnem Markéta Bajerová, která učitele v boji proti kyberšikaně školí. A boj je to těžký.
Mobil, kterým je možné posílat terorizující esemesky nebo vyfotit poníženého spolužáka a Facebook, kam je možné foto vystavit, má totiž skoro každý. Obrázek pak může na webu vidět mnohonásobně víc lidí a i ponížení je proto větší.
Moderní technologie pomáhají odhalit pachatele
Podle Ivany Šatrové z Nadace O2, která se tímto problémem zabývá, má ale kyberšikana i jednu výhodu: dovoluje snáze vypátrat agresora:
„S příchodem komunikačních technologií se objevují důkazy. Najednou je esemeska, kterou si oběť může schovat, jako důkazní materiál, je webová stránka, kde se dá odhalit autorství. Kyberšikana má takovou „výhodu“, že lze snadněji dopátrat pachatele.“
Kdo je agresor?
Kdo pachatelem kyberagrese nejčastěji je? I zde, jak říká Markéta Bajerová, panuje jako u běžné šikany stereotyp, že to je zlobivé dítě, často z neúplné rodiny:
„V literatuře si můžete najít, že agresor je takový, takový a takový a my jsme zjistili, že agresor může být kdokoliv, stejně tak jako oběť může být kdokoliv. Velmi záleží na prostředí a na charakteristice žáka, že vždycky to bude někdo, kdo má sám se sebou problémy a potřebuje si je komepenzovat.“
Mýtus "agresora-grázla" odmítá i Ivana Šatrová z Nadace O2. Právě ti, u kterých bychom to nejméně čekali, oblíbené, na první pohled bezproblémové děti, mohou mít podle ní ve skutečnosti velké potíže.
A z těch také pramení jejich touha ovládat a šikanovat jiné, manipulovat jimi:
„Velmi častý byl mýtus, že agresor musí být jenom například grázlík ze sociálně znevýhodněného prostředí, ale tento mýtus už dávno padl, šikanovat může v podstatě kdokoliv. Velmi často to může být předseda třídy, nejoblíbenější žák, který ale dokáže velmi dobře manipulovat, anebo hezká dívenka, kterou všichni mají tak rádi, ale která dokáže velmi dobře manipulovat se vztahy ve třídě.“
Kdo je oběť?
Kdo se stává obětí takovýchto kyberagresorů? Jak tvrdí Jan Udatná, která je manažerkou projektu Minimalizace šikany, je to dítě, které se vymyká průměru:
„Je to vždycky dítě, které je nějakým způsobem odlišné, ať už komunikačními schopnostmi, inteligencí, sociálním zařazením. Je to prostě dítě, které se liší a vypadává z většinové společnosti.“
Nebezpečí kyberšikany zvyšuje fakt, že děti nevědí, jaké nebezpečí jim na internetu hrozí. Pronikají do virtuálního prostoru - někdy až příliš bezstarostně.
Kyberšikanu má za sebou každý 10. školák
Kyberšikanu podle průzkumu z loňského podzimu zažil každý desátý školák. Varující je, že děti se s obtěžujícími esmeskami či emaily jen málokdy svěří, a jak tvrdí odbornice Jana Udatná, už vůbec s ním nejdou do kabinetu:
„Nejčastěji, a to vyplynulo z našeho výzkumu, který jsme dělali na konci roku 2009, se svěřují svým vrstevníkům. Méně často rodičům a nejméně často učitelům. My děláme hodně seminářů pro učitele a jednou z věcí, kterou považujeme za velmi důležitou, je nastavení bezpečného klimatu ve třídách a učíme učitele, jak vůbec s dětmi hovořit o citlivých otázkách, protože není jednoduché, aby učitel přišel mezi osmáky a řekl: Tak teď si budeme povídat o šikaně. Tam musí předcházet budování vztahů a my učíme učitele, jak ten vztah postupně budovat, protože důvěra se skládá z mnoha malých stavebních kostiček.“
Udatná upozorňuje na to, že ačkoli se učitelé o problém kyberšikany většinou zajímají, jsou i takoví, kteří před ním stále zavírají oči:
„Jsou i takoví učitelé, kteří problém nechtějí řešit, nepřipouštějí si ho. Já jsem přesvědčená, že to hlavně pramení z toho, že sami nevědí, jak by tu věc řešili, tak radši dělají, že ji nevidí.“
Je kyberšikana všude?
Jenže Ivana Šatrová z Nadace O2 varuje, že kyberšikana může kvést prakticky na každé škole. A pokud ředitel tvrdí, že u nich určitě ne, pak je to podle ní jenom znamení, že se bude snažit takovou záležitost zamést pod koberec:
„Učitelé, kteří se s tím setkali, tak po řešení volají, ale pak je řada škol, která má pocit, že je to nafouklá bublina a mnoho z nich si to nechce ani připustit, protože pokud by přiznali, že šikana se na jejich půdě děje, pak to vnímají jako své ohrožení, že zřejmě jejich škola je špatná.“
Důležitý spojenec
Jenže první, co by měl učitel při setkání s kyberšikanou udělat, je ji oznámit, nejprve kolegům. Markéta Bajerová má pro něj jednoduchou radu:
„Nejdřív se pořádně nadechněte, jestliže nejde o život nebo o zdraví žáka. Někdy se stane, že učitel chce udělat co nejlépe a co nejrychleji, aby tomu dítěti pomohl, ale může udělat takové kroky, které nejdou vzít zpátky, a třeba se stane, že ani nevypátrájí agresora.“
A Jana Udatná má zase radu pro žáky, pokud je někdo ve škole trápí, měli by si ve třídě najít spojence:
„Nejdřív mezi spolužáky nebo mezi dospělými: rodiči, učiteli. Určitě vyhledat někoho, komu se odváží svěřit a řekneme, že se necítí v té skupině dobře, že se mu děje to a to, někoho, o koho se bude moct opřít.“
Začátek prevence je ale samozřejmě v rodině. Pokud se rodič nezajímá o to, co jeho dítě na internetu dělá, škola zmůže jen málo.
