Jsme zvláštní národ. Všechno máme, ale jsme profesionálně naštvaní, říká písničkář Jan Burian
Písničkář Jan Burian se živí hraním už několik dekád, vedle toho spolupracuje s Českou televizí, dělá průvodce a píše knihy a fejetony. Ve všech těchto rolích je vstřícný a přátelský, ale nebojí se kritizovat českou společnost. „Jsme zamračený národ,“ říká v pořadu Osobnost Plus.
„Když se na někoho člověk usměje, usměje se někdo zase na něj. Jen u nás to není moc zvykem. V cizině, když provázím turisty, to vidím. Teď jsem byl v Chile a trhovec, u kterého jsem si nakonec nic nekoupil, se na mě usmál. To se u nás nestane,“ vysvětluje.
„Jsme zvláštní národ, který má předpoklady k tomu, aby byl spokojený. Vše tu vyroste a není tu žádný přírodní tlak. Všechno máme, všechno je na nás, ale jsme profesionálně naštvaní,“ zamýšlí se.
Nezájem a neangažovanost
Svůj kritický postoj k Česku písničkář a publicista komentuje přímočaře: „Je to normální lidský postoj k věcem. Ta hrůza, že jsme divně neangažovaný národ. Mnoho lidí z mladé generace říká: ‚Nezajímá mě, co se děje‘. Pokud je to nezajímá, budou žít v průšvihu.“
Kriticky pohlíží také na současnou hudební produkci. „Doba je v pořádku, doba naopak inspiruje. Ale tady se vysílají písničky, které jsou vycpávkou mezi zprávami a reklamou. Něco, co se může kdykoli ufiknout, protože to je jedno, když nikdo neposlouchá texty. A dělá se to v rámci demagogie, ...lidé to přeci chtějí,“ říká.
„Ale chtějí proto, že neznají nic jiného. Není zájem o výchovu posluchačů. Je to rezignace pro kšeft. Důležité je, kolik lidí to poslouchá, nikoli jakou to má kvalitu a co to těm lidem dává. Neměří se intenzita myšlenky a poezie, ale měří se prachy a kolik se prodá na reklamě,“ kritizuje.
Omezující čeština
Burian dává nahlédnout do své takzvané básnické kuchyně. „V roce 1990 jsem napsal poslední text, a pak jsem se dalších osm let přestal psaním písní úplně zabývat. Zhudebňoval jsem básničky, hrál jsem koncerty, ale psát mi nešlo. Hledal jsem jiný způsob psaní a ten jsem kupodivu našel,“ říká.
„Čeština je omezena rýmy a má jiný rytmus než angličtina. Češi však potřebují přesné rýmy a přesné rytmy. A to mě dostalo do pasti. Říkal jsem si, že taková forma už člověka omezuje v tom, co chce napsat. Tak jsem to celé zboural a začal jsem se učit psát a zhudebňovat volným veršem,“ uzavírá.
