Kandidatura Rohanové je špatně, zákon o volbě prezidenta musí být jasnější, soudí komentátor

V úvodu ode mě padlo devět jmen potvrzených kandidátů na prezidenta. Je to potřetí devět jmen v první kole přímé volby prezidenta republiky. Pojďme si nejprve říct, že žádný z favoritů, o kterých se poslední týdny měsíce mluví, tam nechybí.

Žádný z favoritů tam nechybí. To, co je na těch kandidátech pro mě možná nejzajímavější, je, že žádný z nich nemá velkou veřejnou stopu. Oni za sebou samozřejmě mají nějakou profesní kariéru, ať je to pan generál Pavel, paní rektorka Nerudová, pan senátor Fischer, ale celá řada z nich, a z té trojice kandidátů s nejvyššími šancemi hned dva nemají kromě profesní kariéry výraznou veřejnou stopu tím, že by komentovali, vstupovali, navrhovali nějaké věci do společenské debaty v předchozích letech.

Mimo expremiéra Andreje Babiše.

Přesně, ano.

Na druhou stranu musíme také zmínit, že tu jsou jména, zejména asi jméno Denisy Rohanové, šéfky České asociace povinných, která nejsou tak úplně veřejnosti známá a spousta voličů bude možná překvapena, že se tam dostala. Také se teď řeší, zdali se vůbec někteří kandidáti měli na ten seznam dostat. Když budu konkrétní, tak právě paní Rohanová prošla přes síto ministerstva vnitra s podpisy poslanců, kteří už nejsou v parlamentu republiky. 

Jak je to možné?

Je to možné tak, že ministerstvo vnitra vykládá zákon o volbě prezidenta republiky jinak než Nejvyšší správní soud a než možná všichni ústavní právníci, které máme. To znamená, že ministerstvu je jedno, jestli jsou to stávající poslanci nebo stávající senátoři, ale přijímá kandidaturu, protože byli poslanci, měli mandát ve chvíli podání té kandidatury.

Takže když Denisa Rohanová podala přihlášku už někdy 21. října loňského roku, v poslední den platného mandátu poslanců za KSČM, ČSSD, ale byly tam i poslanci za SPD a z dalších stran, kteří tu kandidátní listinu podepsali, tak je to v tuto chvíli zákoně správně?

Z hlediska ministerstva vnitra ano, z hlediska Nejvyššího správního soudu ne. Já si myslím, že rozhodnutí, jestli paní Rohanová bude vůbec kandidátkou, protože bych to neměl ještě za stoprocentně jisté, bude záviset na tom, jestli některý z registrovaných kandidátů anebo některý z kandidátů, který se bude ucházet o to, aby se ještě kandidátem stal z důvodu přepočtu hlasů navrhujících občanů, nominaci nebo schválení nominace, schválení kandidatury paní Rohanové napadne.

Pokud je to podle ministerstva vnitra správně, podle Nejvyššího správního soudu to správně není, tak podle Patrika Eichlera je to jak?

Podle mě to také správně není, protože máme nějaké náležitosti kandidátní listiny. Mezi ně patří, že potřebujete podporu padesáti tisíc občanů, dvaceti poslanců, deseti senátorů a máte také celou řadu termínů, které se odvíjejí od okamžiku vyhlášení prezidentské volby. Přijímat kandidaturu do voleb, které nejsou vypsány, o kterých nevíme, kdy se budou konat, nevíme, jestli se budou konat, protože třeba zrušíme úřad prezidenta, je něco, co není logické a není to ani v logice zákona, který kromě jiného uvádí, že v případě, že kandidujete s peticí občanů, musíte uvést v rámci podání své kandidatury i informaci o tom, od kdy bylo možné tu petici podepisovat. To znamená, že kdybyste uvedl, že poslanci vám mohou petici podepisovat od roku 1920, můžete si nasbírat nějaké podpisy prvorepublikových poslanců pod svou kandidátskou petici. Ono to zní samozřejmě vtipně a je to v tomto případě hyperbola, ale nezapomeňte, že pokud navrhující občan zemřel před tím, než bylo možné petiční listinu podepsat, tak je to důvod k jeho vyškrtnutí z té petiční listiny v případě, že kandidujete s podporou občanů.

Máte informaci, že by kandidaturu Denisy Rohanové teď měl řešit Nejvyšší správní soud?

Nemám takovou informaci. Předpokládám, že Nejvyšší správní soud bude informovat o tom, jaké podněty mu přišly k vyřízení.

Pak je tu ještě jeden problém a ten se týká kandidátů, kteří naopak sítem ministerstva vnitra neprošli. Registrace nebyla potvrzena u kandidátů Tomáše Březiny, Karla Diviše, Karla Janečka a dalších. Nenasbírali dostatečný počet podpisů, to znamená, že neměli těch padeát tisíc občanů reálně podepsaných, chápu to správně?

Chápete to správně. Ministerstvo vnitra ve chvíli, kdy mu přijde kandidátní listina, která má dostatek podpisů, tedy opticky, to znamená, že má šedesát, sedmdesát, osmdesát tisíc vyplněných řádků na petici, tak provede dvojí kontrolu toho vzorku. Nabere nejprve osm a půl tisíc podpisů, řádků, zjistí, jestli tam chybí nějaké údaje, ať už je to podpis, datum narození, jméno nebo nějaký jiný údaj na tom daném řádku, který je vyplněný. Když je to méně než tři procenta, tak řekne - v pořádku, jste kandidát. Když je to více než tři procenta, a u části těch zmiňovaných kandidátů to bylo třeba i třicet procent, tak ministerstvo provede druhou stejnou kontrolu. Když zase zjistí vyšší chybovost, například znovu kolem třiceti procent, tak ta čísla zprůměruje a ten počet podpisů odečte od petice. A takto se oni dostali pod těch padesát tisíc, někteří velmi těsně.

Takže tam není reálné ruční sčítání podpis po podpisu?

Ne, to dělá počítač, ale ono by to v podstatě ani nešlo. Představte si, kolik lidí na ministerstvu vnitra se bude věnovat agendě, která může přinést na čtrnáct dní práci ruční kontroly milionu podpisů v registru obyvatel. To je něco, co by nebylo zvládnutelné.

Těch osm a půl tísíc podpisů, náhodně vybraný vzorek, ten pak také sčítá nebo kontroluje počítač, nebo si skutečně už lidé sednou s tužkou, papírem a kontrolují jméno, podpis, zda to je správně, nebo není?

Kontroluje se úplnost záznamů a kontroluje se existence té osoby.

Jako smolař z toho vyšel Karel Diviš, chybělo mu 116 podpisů. Neměla by existovat nějaká tolerance okolo těch padesáti tisíc, řekněme plus mínus sto, dvě stě podpisů?

Myslím si, že všichni kandidáti vědí, že musejí nasbírat více podpisů. Říká se, že takových osmdesát tisíc je jistota. A teď si představte, že by byla tolerance sto, dvě stě podpisů a panu Divišovi by jich pořád padesát chybělo. A není to zase nespravedlivé, že tam je tolerance a chybí mu jenom padesát podpisů? To znamená, řešil bych to jiným způsobem. Samozřejmě máme několik různých inspirací třeba z různých zahraničních zemí a může to být také otázka naší představivosti. V Rakousku, když chcete nominovat prezidenta, vám stačí šest tisíc podpisů, tedy když chcete být kandidátem na prezidenta. Ale musíte přijít na obecní úřad v místě svého trvalého bydliště a podepsat tu nominaci osobně. Je to cesta a vyhneme se tak kontrole chybovosti podpisů, protože tam bude úřední razítko Úřad městské části Praha 1, 2 nebo třeba Městský úřad v Trutnově. Můžeme se podívat do Francie, kde mohou nominovat jenom volení funkcionáři, to znamená starostové typicky. Potřebujete pět set takových podpisů, řekněme z jedné třetiny regionů ve Francii. Zase, mohl byste říct ano, máme nějaký počet obcí, tak dvě stě starostů obcí nejméně z poloviny krajů v České republice může nominovat kandidáta. Vytváříte tím, řekněme filtr, který vám kandidáty, kteří nemají širší společenskou podporu, do volby nepustí.

Omezit kadidaturu s peticí občanů

U té Francie to asi chápu, ale v Rakousku mě napadá otázka, zda skutečně všichni budou chtít vážit tu cestu někam pro razítko?

Dobře, nebudou vážit, tak nebudou mít svého prezidentského kandidáta. Pokud by šlo o mě, tak já bych kandidaturu s peticí občanů možná ještě ztížil nebo vyloučil, protože v této chvíli máme prezidentskou volbu, do které se v podstatě nehlásí politické strany. Viděli jsme vládní koalici, která řekla - my nikoho nemáme, ale tady tři kandidáty, paní Nerudovou, pana Fischera, pana Pavla, jsme připraveni podpořit. Naši voliči by to měli vědět, ale my sami nebudeme nikoho kandidovat. Pak vám politický systém eroduje hned ze dvou stran, protože na komunální úrovni říkáme, že to není levicový nebo pravicový chodník, tam se všichni dohodneme, protože Anička zná Pepíka, František zná Aničku, a tím pádem můžeme spolu vládnout, i když v parlamentu na sebe štěkáme a dáváme najevo, jak se nesnášíme a jak ten druhý škodí zemi. A pak máme prezidenta, který také není z politické strany, protože politické strany si dobře spočítaly, že nemají šanci se svým kandidátem prorazit. Ale náš politický systém je založený na reprezentaci zájmů skrze politické strany a oslabovat ho i tím, že máme takto konstruovanou prezidentskou volbu, je prostě nešťastné.

Slovensko nemůže být inspirací?

Slovensko má nižší počet podpisů, ale v podstatě funguje stejně jako Česká republika, takže si myslím, že tam inspirace není. Za mě by to byla cesta v uvozovkách úředního sběru podpisů anebo ověření toho podpisu ve chvíli, kdy jdu nějakého kandidáta podpořit. Souvisí s tím ještě jedna věc: když se před pěti lety Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, jestli poslanec, senátor může podpořit jednoho kandidáta, více kandidátů, jak to je…

...tak řekl, že od sametové revoluce byla podána celá řada návrhů, které se týkaly změny zákona přímé volby prezidenta a všechny počítaly s tím, že jeden člověk může podpořit právě jednoho kandidáta bez ohledu na to, jestli je to občan, poslanec nebo senátor. Kdybychom podepisovali na Czech POINTu, České poště nebo obecním úřadě, tak by ten systém mohl zjistit, ano, Patrik Eichler už podpořil prezidentského kandidáta XY, a tím pádem už nemůže podepsat petici prezidentskému kandidátovi Z.

Rozumím tomu. Takže podle Patrika Eichlera není ta cesta snížení nutných podpisů pro kandidaturu jako na Slovensku, kde jich je tuším patnáct tisíc, ale měly by být širší změny. K tomu se možná ještě dostaneme, já jsem se chtěl ještě dotknout toho, že pokud nevíme, zda v tuto chvíli bude Nejvyšší správní soud řešit problém Denisy Rohanové a její kandidaturu, tak naopak už asi víme, že bude řešit to, že nemají potvrzenou kandidaturu Karel Diviš, Pavel Zítko, Karel Janeček, Tomáš Březina právě z toho důvodu, že neprošli sítem ministerstva vnitra. Dá se s tím ještě něco udělat? Může Nejvyšší správní soud rozhodnout - přepočteme hlasy, asi jsme to udělali špatně, respektive ministerstvo vnitra to udělalo špatně, a kandidovat 13. ledna můžete?

To se může stát. Soud může nařídit kontrolu podpisů a bude k tomu mít přinejmenším tabulku z ministerstva vnitra, kde máte označené řádky a máte na každém řádku napsáno, proč ten podpis nebyl přijatý, že tam například chybí nějaký údaj, anebo byl třeba vyřazen sám tím kandidátem, což v rozhodnutích o zamítnutí nominace je také uvedeno. 

Ministr vnitra Vít Rakušan z hnutí STAN už oznámil, že chce volební pravidla řešit. Chce je řešit až po volbách, to znamená, že se to netýká volby v lednu 2023. Rakušan se chce sejít se svými podřízenými a probrat případné změny ve volebním zákoně. 

Myslíte si, že varianty, o kterých jsme tady společně mluvili, budou na stole, anebo že Česko nebude tak odvážné a třeba jenom tak lehce poupraví stávající pravidla a budou dál platit?

Pro mě by bylo zajímavé, kdyby Nejvyšší správní soud o kandidatuře paní Rohanové rozhodoval a odmítl ji, protože on už tak jednou rozhodl, a tím pádem není důvod, a vlastně nerozumím příliš tomu, proč ministerstvo vnitra neakceptovalo výklad Nejvyššího správního soudu. Kdyby on ho potvrdil a paní Rohanovou vyřadil z kandidatury, tak by to bylo, řekněme do budoucna vyřízené. Jinak bych si myslel, že se spíše půjde cestou nějakých drobných změn. Ale ve chvíli, pokud se pan Rakušan chce bavit o prezidentské volbě za pět let, za pět a půl roku, tak ta debata ještě bude dlouhá. Ale podle mě není potřeba měnit zákon o volbě prezidenta, je potřeba ho vykládat takovým způsobem, aby byl jeho výkald předvídatelný a srozumitelný. Nominace od poslanců, kteří nejsou poslanci, nominace podaná v době, kdy žádné volby nebyly vyhlášeny, prostě nesplňuje podmínku předvídatelnosti a srozumitelnosti politického konání.

Myslíte si, že některé změny by mohly být připravené už do roku 2028? 

Můžete schválit dvakrát novou Ústavu, takže určitě můžete schválit novelu zákona o volbě prezidenta republiky. Je otázka, jakým směrem se budeme chtít ubírat, jestli to bude třeba rakouský směr, to znamená, řekneme nějaký počet občanů, ale budete muset dojít na Czech POINT, aby podpis byl ověřený, jestli by se volilo třeba přes ty starosty, může se znovu vrátit debata o zrušení přímé volby prezidenta.

Ale já bych se zabýval možná ještě některými jinými věcmi, jako je třeba úprava financování prezidentské kampaně, protože prezidentská kampaň je kampaň, do které vy musíte vložit značné prostředky. Řekněme ve volbách 2018 hlavní kandidáti deklarovali sumy mezi pět a dvaceti až čtyřiceti miliony korun. Ty prostředky musíte někde získat, od drobných dárců je v České republice nezískáte. To znamená, že máme prezidentskou volbu a prezidentské kandidáty vesměs v uvozovkách kontaminované soukromými penězi, protože nezapomínejme, že za soukromými penězi je vždycky nějaký soukromý zájem. Peníze, které jsou čisté ve společnosti, jsou vydávány v dobré víře, to jsou veřejné prostředky, protože za nimi je zájem veřejný. Otázka je, jestli nemáme víc propojit veřejné prostředky s volbou prezidenta republiky, ať už tedy tím, že by se nějakým způsobem restriktivně postavila legislativa vůči financování ze soukromých zdrojů, ale třeba také tím, že by stát do kampaně přímo vstoupil a třeba posílal volební materiály všem občanům na své náklady anebo zajišťoval inzerci v největších denících, médiích obecně pro kandidáty. Nejenom v podobě spotů v Českém rozhlase a České televiti, ale přišli byste na stánek, koupili byste si své oblíbené noviny jako vždy a měli byste tam desetkrát před volbami šestistránkovou přílohu o tom, kdo kandiduje, s jakým programem. Protože vy potřebujete srovnávat šance.

(Ne)Smysl přímé volby

Vrátí se, myslíte, znovu do diskuse to, zda máme mít přímou volbu prezidenta? Už jste to nakousl...

Pravděpodobně se to vrátí, ale nepředpokládám, že by byla politická vůle se tím směrem vydat. Český politický systém, ten demokratický, který máme, je založen na tom, že o budoucí podobě společnosti rozhodují politické strany zastoupené v Parlamentu, primárně řekněme v Poslanecké sněmovně. Ve chvíli, kdy na komunální úrovni říkáme, že ten se zná s tím a ten druhý se zná s někým jiným, a to znamená, že můžeme spolupracovat i tam, kde by třeba centrální vládní spolupráce byla nemožná, tak je to nějaké oslabování toho, že ve společnosti existují různé zájmy a ty jsou zastupovány právě politickými stranami v politickém střetu v Parlamentu. Když totéž začnu dělat z druhé strany, to znamená od prezidenta, budu říkat, že je to taková ceremoniální hlava státu, která toho mnoho nemůže a může na ni kandidovat každý, není vlastně potřeba, aby byl spojen s nějakou politickou stranou, politickým postojem, tak zase ten politický systém oslabuji z druhé strany a může se mi snadno stát, že za nějaké období, za nějakou řádku let tady budu mít v Parlamentu politické strany, ale už vlastně nebudu vědět, proč je tam mám.

Já jsem se ptal i z toho důvodu, že podporu přímá volba stále má. Lidé si podle nejnovějších průzkumů myslí, že je obhajitelné, že jsme ji zavedli a že dává smysl ji stále mít. Nicméně podpora klesá.

My víme, že celá řada lidí, a teď řekněme, že se to týká spíš lidí, kteří prohráli v hospodářské transformaci 90. let, jak se to říká, jsou lidé, kteří mají dva protichůdné postoje. Jeden postoj je, že chtějí referendum, protože chtějí, aby jejich hlas byl ve společnosti více slyšet a chtějí sé pozice prosadit přímou volbou, anebo chtějí, aby byl silný politik, silný představitel, který prosadí jejich politické názory. Oba dva postoje jsou nesené tím, že velká řada lidí ve společnosti má pocit, že jejich zájmy nejsou zastupovány. Jeden z důvodů je, že máme velmi slabé politické strany, které ty zájmy nereprezentují.

Souvisí s tím jedna věc, která se týká prezidentských kandidátů a debat, které probíhají. Zatím o kandidátech víme z větší části možná jejich rodinnou historii, jejich profesní kariéru, ale prostě politik je někdo, kdo musí být schopen všeobecně rozhodovat o celé řadě politických otázek. Takže my potřebujeme vědět, co si Josef Středula myslí o zemědělské politice, Danuš Nerudová o zahraniční a kulturní politice, Andrej Babiš o obranné politice a sociálních věcech, Pavel Fischer o podobně vybraných tématech. Prezident je nejvíce generalistický politik v zemi a musí mít jasné názory v podstatě na veškeré politické agendy na politické a programové rovině, pochopitelně ne v konkrétním detailu.