Je půl sedmé ráno a jednadvacetiletá Adéla Baronová se v Žatci obléká do vojenské uniformy. Ještě loni před prázdninami ve stejnou denní dobu vítala děti v mateřské škole.

V létě se ale vydala na měsíční dobrovolný vojenský výcvik. „Získala jsem spoustu nových zkušeností a skvělých zážitků, třeba hod granátem,“ vzpomíná na cvičení čerstvá vojákyně Baronová.

Po výcviku se rozhodla, že do armády vstoupí jako profesionální vojákyně. K jednotce v Žatci se přidala na začátku března jako řidička. Zkoušky na vyšší řidičské oprávnění ji ještě čekají.

„Chodíme na myčky, dotankujeme auta, čeká nás teď přezouvání, výměna oleje…“ vypočítává své současné pracovní úkoly vojákyně Baronová.

Bezpečnostní rizika

V armádě teď slouží zhruba 24 tisíc lidí. Kolik vojáků a techniky bude do budoucna potřeba, ovlivňují také obranné plány Severoatlantické aliance. Ty jsou pochopitelně neveřejné. Například česká Bezpečnostní informační služba ale za největší hrozbu opakovaně označuje snahu Ruska přepsat geopolitickou mapu světa.

Agresivní chování Ruska považují za riziko i bezpečnostní experti z vysokých škol, které jsme oslovili. Ozbrojený konflikt mezi Ruskem a některým ze států NATO podle bezpečnostního analytika Vojtěcha Bahenského z Univerzity Karlovy není sice nutně pravděpodobný, vyloučit ho ale nelze.

„Myslím, že je nepravděpodobné, že bychom ruské vojáky viděli na našich hranicích,“ uklidňuje Vojtěch Bahenský z Institutu mezinárodních studií FSV UK. „Nicméně část naší armády by směřovala na východ, aby se podílela na realizaci obranných plánů NATO.“

Podle Bahenského by případně přímo ohrožené státy byly země v Pobaltí nebo Polsko. „Zároveň my bychom se stali hostitelskou zemí, přes kterou by proudila vojenská síla i další logistika,“ dodává Bahenský.

V případě napadení Česka nebo některého státu NATO by se podle exkluzivního únorového průzkumu agentury Median armádě dobrovolně přihlásil každý pátý člověk v Česku.

V souvislosti se Severoatlantickou aliancí bezpečnostní analytici upozorňují na možné oslabování vazby mezi evropským pilířem NATO a USA. S tím podle nich souvisí i silnější potřeba evropské autonomie, odolnosti a krizového řízení.

Rizikem je taky vývoj konfliktů mimo Evropu. „Zejména pokračující krize v Pásmu Gazy, eskalace napětí mezi Izraelem a Íránem, nestabilita v Sýrii, ale také konflikty v méně zmiňovaných oblastech jako Súdán nebo Demokratická republika Kongo, které povedou k vysídlení místního obyvatelstva,“ podotýká Šárka Kolmašová z Centra bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha.

„Kromě toho se mohou prohlubovat hrozby spojené s klimatickými změnami, jako jsou extrémní počasí či sucho, což může ovlivnit hospodářskou stabilitu,“ dodává bezpečnostní expertka Iveta Hlouchová z University of New York in Prague.

Víc obranných peněz

Současná vláda koalice Spolu (ODS, TOP 09, KDU-ČSL) a hnutí STAN na bezpečnostní situaci ve světě ani ne před měsícem zareagovala usnesením o postupném navyšování obranných výdajů o 0,2 procentního bodu HDP ročně až do roku 2030. Za pět let by tedy obranné výdaje v Česku tvořily tři procenta HDP.

Podle exkluzivního průzkumu agentury Median pro Radiožurnál a Český rozhlas Plus si zvyšování výdajů na obranu nad dvě procenta v polovině února přála třetina lidí. Téměř polovina z tisícovky dotazovaných považovala současná dvě procenta za dostatečná. A naopak snížit obranné výdaje chtěla asi čtvrtina lidí.

Česká republika podle předběžných údajů Severoatlantické aliance loni navýšila výdaje na obranu těsně nad dvě procenta hrubého domácího produktu. V aliančním žebříčku jsme tak zhruba uprostřed. Za loňský rok ho vede Polsko s pěti procenty, za ním je Estonsko a Spojené státy americké. Na druhém konci je Španělsko.

Podle údajů ministerstva obrany Česko dvě procenta HDP na obranu vydávalo ještě v roce 2005. Pak ale začal podíl klesat. Nejnižší – okolo jednoho procenta – byl mezi lety 2014 až 2017 – tedy za vlády tehdejší ČSSD, ANO a KDU-ČSL.

Následující vláda ANO a tehdejší ČSSD postupně zvýšila obranné výdaje na bezmála 1,4 procenta HDP. A tento podíl pak také nejdřív držela současná vláda – dnes složená z koalice Spolu a hnutí STAN. Ta zároveň v roce 2023 prosadila zákon o financování obrany, který tedy zavedl jako minimální hranici právě dnes platná dvě procenta.

Ve Sněmovně pro zákon kromě poslanců koaličních stran – tedy ODS, TOP 09, KDU-ČSL, hnutí STAN a tehdy i Pirátů (Piráti z vlády odešli v září 2024) – hlasovali také poslanci opozičního hnutí ANO. Naopak většina přítomných poslanců opozičního SPD zákon nepodpořila.

Profesionální armáda

Armáda by si s více penězi mohla sáhnout nejen na další techniku, ale také na lepší platy, které by do uniformy přilákaly víc lidí. Podle dlouhodobých plánů by do roku 2030 chtěla mít armáda 30 tisíc vojáků z povolání.

Do těchto záměrů nicméně vstupují tzv. nové cíle výstavby schopností Severoatlantické aliance. Ty podle náčelníka generálního štábu Karla Řehky ukazují, že aby Česko zvládlo dostatečně přispět, potřebovalo by až 37 500 vojáků.

Počet vojáků v armádě v posledních letech sice roste, ale tempo se zpomaluje. Vojsko za loňský rok eviduje asi 4600 zájemců. Přitom před pěti lety se do armády hlásilo přes sedm tisíc lidí.

Zdaleka ne všichni zájemci se k vojsku dostanou. Loni nastoupila méně než polovina z nich. V poslední době se pro některé pozice snížily zdravotní nároky, a roste tak počet lidí, kteří jsou přijati do služebního poměru se zdravotním omezením.

Podle dat, která nám armáda poskytla loni, odešlo 1467 vojáků. Polovina z nich odmítla dál prodloužit svůj závazek a třetina podala žádost o propuštění. Někteří lidé z armády také odchází ještě ve zkušební době. Celkově v posledních letech odchodů z armády přibylo.

Při započítání odchodů se tak za loňský rok armáda rozrostla jen o 176 vojáků. Adéla Baronová se zařadí do letošních statistik.

„Chtěla jsem sama sobě i svému okolí dokázat, že i žena má své uplatnění v armádě,“ vysvětluje vojákyně, která by se jednou chtěla dostat k psovodům, svoji motivaci. Žen je mezi vojáky z povolání bezmála 15 procent – to je nad průměrem států NATO. A podíl v posledních letech roste.

Vzrůstá ale také věk vojáků. Data, která jsme získali na základě žádosti o svobodném přístupu k informacím, ukazují, že průměrný věk českých vojáků a vojákyň je 38 let.

Třetině příslušníků ozbrojených složek je mezi 40 až 49 lety. Armáda tak potřebuje vyřešit, jak nalákat víc lidí, kteří jsou ochotní stát se profesionálními vojáky, nebo jak získat potřebný počet aktivních vojáků jinak.

Dobrovolně do záloh

Před dvaceti lety odešli v Česku do civilu poslední branci. Od té doby má republika profesionální armádu. Změny tehdy přinesly i úpravy branné povinnosti. Ta se teď vztahuje na všechny české občany od 18 do 60 let, muže i ženy. Vyžadována bude ale pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.

V době, kdy není vyhlášený stav ohrožení státu nebo válečný stav, se lidé můžou zhostit své branné povinnosti dobrovolně. Za prvé se můžou stát vojáky z povolání podobně jako třeba Adéla Baronová. Nebo naopak zůstat ve svém civilním zaměstnání, ale zároveň být vojákem v záloze. V tomto případě mají tři možnosti.

Můžou vstoupit do aktivních záloh, projít stejným výcvikem jako profesionálové a několik týdnů v roce jezdit na vojenská cvičení. Případně se lidé můžou jednorázově zúčastnit takzvaného dobrovolného vojenského cvičení nebo se přihlásit k takzvanému dobrovolnému předurčení.

V praxi to znamená nechat se zapsat na seznam dobrovolníků, kteří výcvik podstoupí jen tehdy, bude-li to nutné kvůli zhoršené bezpečnostní situaci.

Dobrovolné předurčení jako novinka zavedená po ruské invazi na Ukrajinu ale zatím příliš zájemců nenalákala. A chybí i vojáci v aktivních zálohách. Těch je v současnosti asi 4500, do roku 2030 se jejich počet má přitom navýšit na 10 tisíc.

Znovu vojna?

Jednou z možností, jak rozšířit aktuální počet lidí v uniformě, je povinná vojenská služba. Se znovuzavedením povinného výcviku by podle průzkumu agentury Median souhlasila víc než polovina lidí v Česku. Někteří by na něj povolávali kromě mužů i ženy.

Jaká forma vojny by byla nejvhodnější, by podle politického geografa z Univerzity Karlovy Jana Kofroně záleželo hlavně na tom, kolik aktivních vojáků bychom díky tomu chtěli získat. „Pokud bychom se bavili o situaci, kdy nám stačí lehce přes 30 tisíc lidí, tak by nám opravdu stačil dánský model, kdy existuje vojenská služba, ale reálně je vykonávána hlavně dobrovolníky,“ popisuje Kofroň.

Dánsko a podobně i Lotyšsko mají sice povinnou službu, ale do výcviku nenastupují všichni muži. Ze zdravotně způsobilých odvedenců se vždy vybírá jen určitý počet a primárně armáda přijímá dobrovolníky, až poté je doplňuje případným losováním z odvedenců. 

Kdyby ale Česko opravdu směřovalo k 35 tisícům aktivních vojáků, tak by podle Kofroně potřebovalo spíše podobnou službu jako třeba ve Švédsku. Všichni osmnáctiletí tam povinně vyplňují dotazník. Podle něj se pak vyberou ti, kteří absolvují odvody – zdravotní vyšetření, testy a pohovory. Na devíti až patnáctiměsíční vojnu nakonec odchází jen menší část mužů i žen v každém ročníku.

„A v situaci, kdybychom se blížili třeba 40 tisícům vojáků, tak ta potřeba se zvýší a budeme se bavit o něčem, co by se týkalo třeba 25 procent mladé populace. A přibližovali bychom se estonskému systému,“ dodává politický geograf Jan Kofroň.

V Estonsku je vojenská služba sice povinná pro všechny zdravé muže. Kvůli kapacitám ale armáda přijme asi jen třetinu v každém ročníku. Oproti tomu ve Finsku s podobným systémem ale většími možnostmi odejdou na vojnu dvě třetiny mužů.

Formálně má povinnou vojnu v Evropské unii devět z 27 členských zemí. A z 32 členů NATO ji má také devět států – kromě těch unijních třeba Norsko nebo Turecko.

V rámci seriálu Česko 2025 o obraně jsme se ptali vybraných odborníků a odbornic na dvě konkrétní otázky. Jejich odpovědi v plném znění najdete po kliknutí na červenou šipku níže.

1. Jaké největší bezpečnostní výzvy se podle Vás budou v následujících pěti letech dotýkat Česka?

2. Na jaké hybridní hrozby by se Česko mělo připravit?

Martin Laryš
zástupce ředitele výzkumu Ústavu mezinárodních vztahů

1. Zcela jednoznačně bude hlavní bezpečnostní výzvou agresivní chování Ruska a možnost velké konvenční války na evropském kontinentě, rozpoutané právě Ruskem, jakmile dozbrojí a doplní ztráty způsobené válkou proti Ukrajině. Klíčové bude, jak tato válka skončí, avšak spoléhat na to, že se Putin sám od sebe zastaví, je nebezpečné a naivní – zvláště pokud by na Ukrajině dosáhl vítězství. Nejvíce nepravděpodobný scénář je ten, že by se Putin po vítězství na Ukrajině jednoduše zastavil. Ukrajina poskytla Evropě čas na přípravu na další ruské vojenské agrese, ale záleží na Evropě, včetně Česka, jak tuto příležitost využijí.

2. Hlavními hrozbami bude nepřátelská činnost autoritářských režimů, jako je Rusko nebo Čína. Dezinformace a informační válka jsou nebezpečné zvláště za situace, kdy se Evropa dlouhodobě omezuje pouze na obranu namísto aktivního protiútoku a převzetí iniciativy. Vyvracení dezinformací a obranný postoj vyžaduje mnohem více úsilí, než jaké vynakládá útočník. V případě Ruska navíc půjde nejen o klasické dezinformace s cílem ovlivňovat volby a politické nálady, ale také o kybernetické útoky, sabotážní operace a cílené atentáty na klíčové osobnosti – od politických lídrů po šéfy zbrojních firem a další významné postavy stavící se proti agresivní politice Putinova režimu.

Richard Stojar
Centrum bezpečnostních a vojenskostrategických studií, Univerzita obrany

1. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika není izolovanou entitou, se ČR budou dotýkat fakticky všechny bezpečnostní výzvy týkající se EU a NATO, resp. jejich širšího bezpečnostního prostředí. Hlavní výzvou tak patrně bude trend jisté eroze dosavadního mezinárodního řádu doprovázený oslabováním transatlantické vazby mezi evropským pilířem NATO a USA a z toho plynoucí nutností posilování evropských obranných schopností. Bezpečnostní výzvou nepochybně budou i konflikty v nestabilních regionech v geografické blízkosti evropského kontinentu a jejich přímé či nepřímé dopady na státy EU.

2. Vzhledem ke flexibilní povaze a nejasné hranici hybridních hrozeb je v jejich případě velmi obtížné predikovat možné ohrožení či jejich efektivitu. Pokud bude Česká republika objektem hybridního působení ze strany jiných aktérů, tak zde lze očekávat zejména využití informačních operací a kybernetických útoků. V obou těchto případech lze vzhledem k technologickému vývoji nově očekávat i široké využití umělé inteligence, což může zásadním způsobem zvýšit efektivitu realizovaných hostilních aktivit. A sekundárně by se i na teritoriu ČR mohla v budoucnu možná s omezenými dopady projevit tzv. weaponizace migrace, tj. řízené využití migračních vln z konfliktních regionů k záměrné destabilizaci cílových či tranzitních států.

Iveta Hlouchová
University of New York in Prague

1. Česko bude čelit rostoucímu vlivu dezinformací, kybernetickým útokům na kritickou infrastrukturu a geopolitickým tlakům, zejména v kontextu ruské agrese a destabilizace Evropy. Významnými výzvami budou také energetická bezpečnost, migrace a vnitřní polarizace společnosti. Kromě toho se mohou prohlubovat hrozby spojené s klimatickými změnami, jako jsou extrémní počasí či sucho, což může ovlivnit hospodářskou stabilitu. Aktuálně rovněž vnímám reálnou hrozbu zablokování funkčnosti Severoatlantické aliance, neboť všechny členské státy musí souhlasit s přijetím rozhodnutí na úrovni NATO. Některé členské státy (např. Maďarsko, teď už také USA) však otevřeně a aktivně podkopávají kohezi a solidaritu této politicko-vojenské organizace. Sílí obavy spojené s možným rozkladem NATO a zejména tím, že v případě ozbrojeného útoku na východní členské státy nebude aktivován článek 5 Washingtonské smlouvy o kolektivní obraně (který pokrývá i útoky v kyberprostoru), což by zásadně narušilo obranyschopnost Česka.

2. Hybridní hrozby zahrnují kombinaci kybernetických útoků, dezinformačních kampaní, ekonomických nátlakových strategií a skrytých operací zahraničních aktérů. Česko by se mělo připravit na sofistikovanější kybernetické útoky cílící na státní správu, zdravotnictví či energetiku. Rostoucí hrozbou jsou také dezinformace zaměřené na podkopání důvěry ve stát a jeho instituce, například v souvislosti s volbami, krizovým řízením, ale i členstvím Česka v NATO a EU. Cílem těchto operací je oslabit soudržnost euroatlantických struktur a vyvolat nejistotu ohledně jejich fungování a přínosů. Dalším rizikem je strategické ovlivňování pomocí investic do klíčových sektorů či infiltrace akademického prostředí. Zásadní bude posílení odolnosti společnosti a schopnosti odhalovat a neutralizovat tyto hrozby. Jak ukazují nedávné případy pokusů o sabotáž ze strany příslušníků vojenské rozvědky Ruské federace, například v Německu, nelze bohužel vyloučit ani sabotážní činnost na strategicky významných objektech v ČR, jako jsou elektrárny či vojenské základny. Dovedu si představit i menší útoky na civilní cíle, jejichž cílem by bylo další prohloubení destabilizace a polarizace společnosti. Ochrana kritické infrastruktury a posílení schopnosti včasného odhalení těchto hrozeb bude klíčové pro bezpečnost Česka v následujících letech.

Šárka Kolmašová
Centrum bezpečnostních studií, Metropolitní univerzita Praha

1. Česká republika se bude muset vypořádat se třemi zásadními bezpečnostními výzvami. První z nich představuje upevnění geopolitického postavení Ruska ve východní Evropě, zvláště pokud konflikt na Ukrajině vyústí v příměří umožňující Moskvě konsolidovat svůj vliv a obnovit vojenské kapacity. Druhou výzvou bude situace v širším okolí Evropy, zejména pokračující krize v pásmu Gazy, eskalace napětí mezi Izraelem a Íránem, nestabilita v Sýrii, ale také konflikty v méně zmiňovaných oblastech jako Súdán nebo Demokratická republika Kongo, které povedou k vysídlení místního obyvatelstva. Třetí významnou výzvou bude schopnost Česka přizpůsobit se změnám globálního uspořádání, zejména v souvislosti s nejistými bezpečnostními zárukami ze strany USA a sílící potřebou evropské strategické autonomie, odolnosti a krizového řízení.

2. Česko se musí připravit zejména na koordinované dezinformační kampaně, jejichž cílem je podněcovat polarizaci, radikalizaci a růst domácího extremismu a populismu. Řada státních i nestátních aktérů (nejen z Ruska a Číny) využívá digitální platformy a napojení na místní skupiny či jednotlivce k cílenému šíření dezinformací, aby podkopali důvěru české společnosti v demokratické instituce. Další významnou hrozbou jsou kyberútoky na kritickou infrastrukturu včetně energetických, zdravotnických či satelitních systémů, jejichž zabezpečení je zásadní pro fungování navigace, komunikace nebo obrany. Bude klíčové systematicky posílit strategickou komunikaci, mediální gramotnost a kritické myšlení obyvatel, stejně jako budovat robustní kybernetickou obranu a aktivně se zapojovat do evropské spolupráce v této oblasti.

Jana Karasová, fil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít