• Lidem z domácností, které výrazně zasáhla inflace, se zhoršuje duševní zdraví. Vypovídají o tom data z průzkumu projektu Českého rozhlasu Život k nezaplacení. Příznaky depresí a úzkostí narůstají například mezi lidmi, kterým po zaplacení nejnutnějších výdajů zbývá méně než 100 korun na den nebo jsou v příjmové chudobě.
• Průzkum společnosti PAQ Research mezi lidmi z 1500 domácností ukazuje, že celkový počet lidí se symptomy jako nespavost, ztráta chuti k jídlu nebo podrážděnost v březnu meziročně narostl ze 13 na 16 procent.
• Podle vedoucího psychologa z Národního ústavu duševního zdraví Marka Preisse to ale neznamená, že všichni potřebují odbornou péči. Ekonomické problémy lidé v jeho ambulanci řeší spíše výjimečně.

Rozhovor Praha 11:06 1. května 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Za tři roky, kdy společnosti PAQ Research data o duševním zdraví sbírá, se vždy ukazuje jarní nebo pozdně zimní zhoršení duševního zdraví dotazovaných. Čím může být způsobeno, že uvádí více příznaků depresí nebo úzkostí právě v únoru a březnu, tedy na přelomu zimy a jara?
Sociolog by možná dal jiná vysvětlení. Já si ale myslím, že je to jednak dané tím, že není tolik slunce, protože víme, že deprese mohou souviset se slunečním svitem. Možná to může souviset i se socioekonomickými proměnnými. Třeba že některým lidem končí pracovní smlouva na konci roku a ty první měsíce toho dalšího roku jsou těžké. Může to také souviset s Vánoci, kdy se někteří lidé nebo některé domácnosti mohou finančně vyčerpat.

Inflace bere Čechům úspory. V listopadu 2021 mohli ušetřit tři tisíce měsíčně, teď jsou 900 korun v minusu

Číst článek

A pozorujete i v ordinacích, že se lidé právě v tomto období častěji obrací na odbornou pomoc?
To se velmi špatně posuzuje, protože v ordinacích pracujeme s relativně malým omezeným souborem lidí, kteří navíc často dochází opakovaně. Kdyby to byla nějaká razantní vlna, tak bychom to pravděpodobně zaregistrovali. Ale když to jsou drobné posuny jednoho, dvou, tří procent, tak to většinou nedokážeme posoudit.

Já bych třeba sám za svou ambulanci neřekl, že to takto je. Spíše mi připadá, že někdy lidé přichází v zimě nebo po Vánocích kvůli tomu, že si to dali jako předsevzetí, nebo že je ta zátěž ke konci roku přinutila, psychické potíže řešit. Neřekl bych, že to nutně souvisí s lednem, s únorem a březnem, ale že to souvisí s těmi předchozími měsíci. Prostě na přelomu roku si lidé často řeknou, že už by se na to měli podívat.

A jak to podle vás ovlivňuje současná ekonomická situace? Ceny energií sice začaly klesat, v zimě byla ale situace nejistá. Bývá to důvodem, proč si lidé říkají o pomoc odborníků, nebo pokud už jsou v péči, tak vznáší toto téma jako další stresor?
Na prvním místě, proč lidi chodí k psychologům, jsou vztahové otázky. A myslím si, že to tak vždycky bylo a že to vždycky bude. Ekonomické otázky příliš u své klientely nevidím. Občas to ale probleskne, spíš jako epizodní téma nebo jako téma neurčitých obav, co bude v budoucnosti. Ale není to primární.

V jakých kontextech tedy lidé ekonomickou situaci zmiňují?
Moje zkušenost je, že ji zmiňují třeba v souvislosti s dlouhodobým vývojem jejich profese nebo nedostatkem kvalifikace. Případně lidé, kteří nemají trvalý příjem, žijí třeba z dědictví, tak si všímají pochopitelně toho, že potraviny a různé komodity jsou dražší. A proto mají obavy, že jejich finanční polštář, který si vybudovali, se příliš rychle zužuje.

‚Bezvýchodnost situace‘

Symptomy úzkostí a depresí podle průzkumu z projektu Život k nezaplacení narůstají výrazně více u lidí, kterým po zaplacení nezbytných nákladů zbývá méně peněz. Mají celkově nižší příjmy a taky velmi malé úspory. Dostávají se vůbec tito lidé do ordinací anebo se k péči vůbec nedostanou? Jak byste v Česku celkově zhodnotil dostupnost psychologické péče právě pro lidi s nízkými příjmy?
Řekl bych, že dostupnost je relativně dobrá především ve velkých městech. Kliničtí psychologové a další psychologové, u kterých si klient nebo pacient nemusí péči hradit, jsou všude po České republice.

Na druhou stranu kdybych byl v situaci konkrétního člověka, který žije v regionu a shání tuto pomoc, tak bych pravděpodobně mluvil jinak, protože ordinace klinických psychologů jsou plné. Najít kvalifikovaného psychologa, který nebude pracovat za přímou úhradu, úplně jednoduché není.

Psychologů by mohlo být mnohem víc a stále by měli co dělat. Je to vidět i v Praze nebo v jiných regionech. Když psychologové otvírají psychoterapeutickou ambulanci, mají velmi rychle hodně práce.

Když se lidé dostanou do finančních potíží a třeba ví, že jim po zaplacení bydlení a potravin zbývá méně než stokoruna na osobu na den – co mohou v tu chvíli prožívat?
Přiznám se, že se s lidmi s takto nízkými příjmy setkávám minimálně. Ale když bych si to představil, tak chápu, že mohou prožívat bezvýchodnost situace. Že mohou mít obavu, že nezaplatí nájem nebo že nebudou mít na ty úplně nejzákladnější položky. Umím si představit, že mohou víc vyhledávat sociální pomoc – nejprve, předpokládám, u svých blízkých a potom třeba i u nějakých organizací. Umím si představit, že příznaky úzkosti a deprese u takového člověka narůstají.

A jak to může ovlivňovat jejich další rozhodování?
Nejobecnější reakce je ta, kterou všichni známe. Útok nebo útěk. Útěk by v tomto případě znamenal třeba útěk do nemoci, vzdání se a hledání nějaké opory třeba ve zdravotnickém systému. A útok by znamenal nějakou mobilizaci sil nebo tendenci situaci razantně řešit – třeba tím, že požádá zaměstnavatele o vyšší příjem.

Zlost, ale i motivace

Jakou roli může hrát v žádosti o pomoc stud?
Myslím, že je to velmi nepříjemné. Vnímáte, že máte výrazně nižší příjem oproti většině jiných lidí. Může to být spojené se studem, s bezradností, se zlostí, protože si nemůžete pořídit to, co byste si třeba přála.

Největší část příjmů dávají za bydlení a potraviny lidé z chudších regionů, průměrně přes 50 procent

Číst článek

Častěji příznaky depresí nebo úzkostí vykazují ženy, které jsou hlavními nositelkami příjmů v domácnosti – ať už jde o samostatně žijící seniorky nebo matky samoživitelky. Jsou ženy více náchylné k duševní nepohodě nebo je to způsobené jejich složitější situací ve společnosti?
Jsou tu dvě proměnné, které to ovlivňují. Za prvé – ženy obecně skórují v dotaznících zaměřených na úzkost a depresi výše. A za druhé – vy jste mluvila o ženách, které vedou domácnost nebo které jsou v domácnosti samy, téměř samy nebo s malými dětmi bez partnera. V tomto případě se může na depresích podílet i rozdíl v příjmech mezi muži a ženami. Už třeba jenom to, když si žena uvědomí, že její příjem je nižší, přestože pracuje ve stejném zaměstnání a na podobné pozici, jako její partner. To je asi něco, co nevyvolává příliš příjemných pocitů.

K čemu to může vést?
Třeba k hněvu, pocitu nespravedlnosti, nebo to naopak může být aktivizující a motivační – dobře, jsem nějak znevýhodněna, tak se budu více snažit, abych tu nespravedlnost třeba překonala. Ale musím říct, že se nesetkávám s případy, že by někdo ostře vnímal nějakou nespravedlnost. Spíše to bývá v souvislosti s nějakými neshodami v práci, než že by šlo o globální pocit, že moje mzda je nižší, protože jsem žena.

Lidé se velmi liší v tom, s jakými příjmy jsou spokojeni. Jedna věc je objektivní příjem a druhá věc je spokojenost nebo nespokojenost s tímto příjmem. A tam jsou velké rozdíly. Jsou lidé, kteří jsou v zásadě spokojení s příjmy, které by pro jiné byly velmi nízké a obráceně. Vysoké příjmy nutně nemusí znamenat spokojenost. Z psychologie víme, že do určité výše příjmů spokojenost a pocit štěstí stoupá, ale potom už stagnuje nebo je to jen velmi málo se navyšující křivka.

Co s depresí?

Pokud si někdo udělá test na příznaky deprese nebo úzkostí a jeho výsledek, některé symptomy potvrzuje, co by měl dělat?
To, že se v dotazníku objeví symptomy úzkosti nebo deprese, ještě vůbec nemusí znamenat klinickou diagnózu a klinicky významné potíže. Lidé často mají příznaky úzkosti a deprese, ale zároveň mají dobré zvládací mechanismy, takže péči vlastně nepotřebují. Ale když jsou hodnoty vysoké, když by třeba někdo měl nejvyšší možné skóre a zároveň by i pociťoval, že to je něco, s čím si neví rady a potřebuje pomoc, tak bych navrhoval navštívit odborníka, který se specializuje na psychické potíže.

Psychiatra, klinického psychologa, adiktologa v případě, že by šlo o problémy se závislostí nebo v kombinaci se závislostí. Případně psychologa v nějakém jiném zařízení, jako je pedagogicko-psychologická nebo manželská poradna. U klinických psychologů je potřeba poukaz na ošetření. Ten může potvrdit jakýkoliv lékař, ne jenom praktický.

Pozorujete, že lidé za vámi přicházejí s tématy, která se dříve tak často neobjevovala?
Děje se to. Myslím si, že to souvisí s trendem destigmatizace psychiatrie – tedy, že lidé se méně stydí za své potíže. Zvlášť mladí lidé, pozoruji, že je pro ně zcela standardní navštívit psychologa, když mají nějakou potíž, a nebývá to spojeno se studem.

Přicházejí třeba s otázkami, které se týkají genderu a sexuality. U mladých lidí se objevují i otázky týkající se identity, nejenom té pohlavní. Nečekají tolik, neodkládají to až na dobu, kdy jim bude hodně špatně, ale začínají brzo. A myslím si, že je to pozitivní.

Zároveň to ale může působit, že stoupá počet lidí, kteří mají psychické potíže. Já si myslím, že to tak není, že psychické potíže – zvlášť ty závažné - zůstávají víceméně na stejných hodnotách. Ale stoupá ochota se radit, docházet na psychoterapii, případně se nechat se medikovat nebo léčit různými způsoby.

Kdy k psychiatrovi?

Kdy lidi musíte odkázat i na psychiatra a kolik lidí potřebuje medikaci?
Pracuji v zařízení, o kterém bych řekl, že je přátelské vůči pacientům. Lidé nám důvěřují. Možná jsem trošku ovlivněn tím, že celkový postoj pacientů vůči našemu zařízení je dobrý. Takže je pro mě mnohem snazší – když mám dojem, že by pacient potřeboval také psychiatrickou péči – tak ho do psychiatrické ambulance předat.

Domácnostem v lednu nevzrostly výdaje. Třetina lidí ale z příjmu stále nic neušetří, ukazuje průzkum

Číst článek

Další věc je, že vše máme v jednom domě, takže spolupráce a výměna informací je mnohem snazší, než kdyby to bylo nějak „na distanc“.

Ptala jste se, jakých potíží se to týká. Řekl bych, že nejčastěji posílám pacienta k psychiatrovi, když jde o depresivní potíže a domnívám se, že medikace by mohla být přínosná i pro psychoterapeutickou práci. Dělám to i v případech, kdy už ten pacient psychiatra v minulosti měl, ale z nějakého důvodu od něho odešel a jeho péči nevyužívá. Někdy také v případě specifických a nárazových obtíží, jako jsou třeba poruchy spánku, kdy se mi zdá, že psychologickými prostředky to nejsem schopen zvládnout.

Pokud se člověk cítí v psychické nepohodě, co může být první pomoc, kterou si každý dokáže poskytnout sám?
Myslím si, že dobrá první pomoc je poradit se s někým, komu důvěřuji. A vůbec to nemusí být psycholog nebo psychiatr. Třeba s rodiči nebo s kamarádem, s kamarádkou, s blízkým člověkem, který je ochoten mi naslouchat a má na to nějaký názor. To si myslím, že bývá taková první záchranná sociální síť a významný zdroj sociální opory.

Když toto nefunguje a když člověk cítí, že doporučení, která dostává, mu nepomáhají, tak bych doporučoval uvažovat o telefonátu na linku důvěry. To může být mezistupeň, než se objednáme do nějakého zařízení na konzultaci s psychologem.

Pomoci si sám

Zmínil jste zvládací mechanismy – jaké jsou dobré strategie, jak náročné situace zvládat?
Většinou mají lidé implicitně nějaké své zvládací mechanismy, se kterými se částečně narodí a které se částečně naučí v průběhu života. Může to být snaha strukturovat současnou situaci, stanovit si priority. Udělat si nějakou hierarchii v potřebách, které člověk má, a začít s tím, co je nejnaléhavější.

Jsou to věci, které by asi většinu z nás napadly, ale potom, když jsme ve stresu, tak je to trošku těžší aplikovat. A právě s tím může u některých lidí specialista pomoct. Zaměří se na to, co je opravdu důležité, a potlačí to, co příliš důležité není, ale co ten člověk není v danou chvíli schopen odfiltrovat.

A na co se dá zaměřit preventivně, pokud vím, že mne čeká nějaká zkouška – třeba teď maturita - nebo vím, že se mi sníží příjmy nebo naopak zvýší výdaje a pro mne to zřejmě bude znamenat i nějakou psychickou zátěž?
Já bych přemýšlel o tom, že bych si dal dohromady svoje zdroje. Mám nějaké peníze, které můžu použít, nebo je někdo v mé blízkosti, kdo mi nějaké peníze může půjčit, než si je vydělám nějakou prací. Myslím, že potom lidé hledají způsoby, jak si teda peníze vydělat. Takže já si myslím, že je to většinou o racionalizaci chování a hledání zdrojů.

U zkoušky bych asi navrhoval zamyslet se nad způsoby, které mi v minulosti už v podobných situacích pomohli. Někomu pomůže, když dýchá pomaleji a více zhluboka. Někomu pomůže, když sní před zkouškou něco sladkého. Někomu pomůže, když je doprovázený někým, s kým se cítí dobře.

Jana Karasová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít