Reportér Smatana: Úsměvů ubývá, únava z pandemie a pocit bezvýchodnosti si mezi zdravotníky vybírají daň

Ľubomíre, české nemocnice hlásí hraniční stav v souvislosti s pandemií COVIDu. Mnohé tvrdí, že jsou na pokraji svých možností. Během uplynulých dnů jsi navštívil hned několik českých nemocnic v několika krajích. Kde všude jsi byl? Jak to tam vypadá? Můžeš nám to popsat?
Tak s těmi hraničními údaji – ono to dost lidí vždy rozzlobí, že se už několik týdnů, možná měsíců, mluví o tom, že jsou nemocnice na hraně svých kapacit – ale je třeba říct, že nemocní odcházejí, přicházejí, což prakticky znamená, že se tam pořád pohybují na nějaké hraně a nemají polštář, který by to mohl nějak zastavit.
Pro někoho to možná vypadá divně, že jsou pořád na hraně kapacit a působí to, jako by se vymlouvali a situaci dramatizovali. Ale pravda je taková, že je tam velký pohyb pacientů a nedá se tam nikde najít mezera. Byl jsem ve středních Čechách, v západních Čechách, v liberecké krajské nemocnici – celkem jsem teď objel čtyři nemocnice.

Jak to tam vypadalo? Je tam ta situace na hraně?
Myslím, že se dá úplně s klidným svědomím říct, že ti zdravotníci padají na ústa, mají toho plné zuby, protože nemají vůbec žádnou přestávku, žádný relax. Jedou pořád dokola. Mají neuvěřitelné množství služeb, nemohou si oddychnout. Když někdo vypadne, musí se volat někomu jinému, který měl tu chvíli volno, a ten se musí vrátit do práce. Vůbec nechápu, jak to může někdo ještě bagatelizovat, když se zkrátka podíváte na ta oddělení, vidíte vyřízené lidi, mají toho dost. A bude to ještě dlouho trvat a bude to pro ně čím dále tím únavnější. Vůbec si nedokážu představit, že bych byl na jejich místě.

Luboši, můžeme ještě dát pár souřadnic, jak to teď vypadá s čísly? Víme, kolik je hospitalizovaných a jaký je trend – kde je v tuto chvíli situace nejhorší, kde se to trochu začíná zlepšovat a jaký je výhled?
Podle údajů, které zveřejňuje ministerstvo zdravotnictví, je nejtmavší barvou vybarvený okres Cheb a potom východní Čechy kolem okresu Náchod. Čísla se vytrvale drží na 7000 hospitalizovaných. Ale asi klíčové a důležitější číslo je počet lidí na intenzivních lůžkách, těch je kolem 1100, a to dlouhodobě. Větší problém je to, že stav nemocných je podle lékařů horší, zdravotně jsou na tom pacienti hůře, než tomu bylo na podzim.

Máš úplně nejaktuálnější postřehy v z oddělení ARO v nemocnici v Liberci, jak jsi zmiňoval. K jak vytíženým nemocnicím patří právě toto zařízení? A jak vypadalo tamní ARO?
V Liberci jsem byl ve středu. Tam je zajímavá jedna věc, která odpovídá ale i jiným oddělením ARO. Dříve se sestry staraly třeba v sedmi o devět pacientů na celém oddělení, dnes na těch devět pacientů připadají pouze čtyři sestry.

To prakticky znamená, že péče, kterou sestry poskytovaly pacientům, je nižší, než byla dříve. Není tak kvalitní. Ony to přiznávají a nemohou s tím nic dělat. Dokonce i česká Společnost anesteziologie a intenzivní medicíny, která v pondělí vydala takový svůj důležitý dokument, tuto skutečnost přiznává a považuje ji za danou. Není z toho východisko. Takže ta péče je nižší. V Liberci jsem byl i před dvěma měsíci. Na sestrách a personálu je vidět, že jsou opravdu zničení. Teď ve středu dopoledne jedna sestra přímo odpadla na sále, musela jít domů a vrchní sestra musela okamžitě hledat náhradu.

Mimochodem, vrchní sestra Hana Šimonová to pěkně popisuje:

Z toho je patrné, že sestry nepochybně dělají, co mohou. Jdou na hranu svých možností a pak to dopadá takto. Mimochodem vrchní sestra mi říkala, že takový je trend. Když ty sestry onemocní a jsou doma, tak se nevrací okamžitě hned poté, co jim skončí karanténa nebo neschopenka, ale jsou doma déle. Totéž mi říkala vrchní sestra v nemocnici ve Stodu Drahoslava Letáková, že sestry odpadávají a jsou potom dlouhodobě nemocné. Čili je to takový trend, že ti lidé, jak jsou vyčerpaní, tak už pak nemají sílu se vrátit do práce. Je to pro ně psychicky i fyzicky obrovská nálož.

V posledních dnech se v médiích často objevují svědectví lékařů o tom, že kvůli vypjaté situaci a nedostatku míst si musí vybírat, koho z pacientů ještě mohou ošetřovat třeba právě na těch resuscitačních jednotkách, a koho ne. Ministr zdravotnictví Blatný ve středu takovou možnost na tiskové konferenci odmítl. Za poslední dny jsi mluvil s celou řadou lékařů, co ti v tomto směru říkají oni?
Chápu ministra Blatného, který nechce, aby se o tomto za jeho ministrování mluvilo, nebo aby si lidé mysleli, že to tak v českých nemocnicích je. Ale takto to na těch jednotkách ARO je, bylo a bude, protože o tom, v jakém stavu je pacient a jaká mu bude poskytnuta péče, rozhoduje lékař na řadě kritérií. A existují pacienti, u kterých lékaři prostě určí, že už není vhodný na ventilátor nebo na jiný způsob léčby.

Precizně to rozebírá primář ARO v Liberci Dušan Morman.

K tomuto přesně vydala Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny v pondělí důležitý dokument, kde je jasně popsán postup. V důležitém bodě čtyři se píše, že rozsah poskytované péče je plně v kompetenci ošetřujícího lékaře, a znamená to, že klinického prospěchu se dočkají pouze někteří pacienti a jen někteří dostanou plicní ventilátor nebo jinou přístrojovou podporu. To, co říkal primář z Chebu, je normální věc, dělalo se to podle primářů vždy a je to v medicíně úplně normální. A nepochybně i ministr Blatný jako onkolog musel v minulosti být u toho, že lékaři indikují onkologickým pacientům nějakou léčbu a některým pacientům ji neindikují, protože už třeba je na ni pozdě nebo není funkční. Ministr to tedy nepochybně ví.

Je to tedy proces, který probíhal a probíhá vždy, jen je v tuto vyhrocenou chvíli, kdy je pacientů ve velice vážném víc, mnohem intenzivnější?
Přesně tak. Je to vyhrocená situace a myslím si, že primář ARO v Liberci Dušan Morman to popisuje úplně perfektně.

Jak ten současný stav pandemie vidí zdravotnický personál? Mluvil jsi o zdravotních sestrách, třeba zrovna na ARO v Liberci – tam jsi zmínil případ, kdy sestra zkolabovala přímo na sále – co ti lékaři, sestry, další zdravotníci říkají? Z mnoha nemocnic zaznívají opravdu svědectví o naprostém vyčerpání, únavě, o přesluhování. Potvrzují to tvoje rozhovory se zdravotníky?
V každém případě. Na jednotkách ARO umírá obrovské množství lidí, až třeba polovina – to vesměs uvádějí primáři nebo zástupci nemocnic. To znamená, že sestry vidí každý týden člověka nebo více lidí, kteří zemřou. Ten stav trvá půl roku. Neexistuje žádný předpoklad, že by to v dohledných týdnech skončilo. Z toho, co jsem slyšel, jsou si sestry i lékaři vědomi toho, že to potrvá do léta. I když třeba v tom sehraje nějakou roli očkování, ale pacientů jen tak neubude. Takže oni neustále vidí pacienty, kteří z tohoto světa odcházejí. To se musí projevit na jejich psychice. Třeba vrchní sestra ve Stodu mi řekla hezkou větu: že úsměvů ubývá, už to nejsou ty veselé sestry, co ráno přijdou rozjásané do práce, že se baví na oddělení atd. Takové té normální je podstatně méně, protože není kde brát.

Takže si to vybírá vyloženě daň i na psychickém zdraví. Mají v tomto ohledu zdravotníci nějakou pomoc, asistenci – a můžou ji čerpat?
Jsou si vědomi toho, že jim nikdo nepomůže. To říkají všichni. Jediná pomoc je mezi sebou.

A potom, každý člověk je jiný a řeší to po svém. Primář mi říkal, že si s sebou vzal ve středu do práce lyže, a když mu vyjde čas, tak si prostě sjede nahoru na magistrálu do Jizerek a tam si na chvíli zalyžuje. Někdo to řeší tím, že si o tom doma povídá s rodinou, někdo se zavře do pokoje, pustí si muziku nebo prostě jen civí do zdi. Je to velice individuální, ale že by existovala nějaká psychologická podpora… Ono v těch nemocnicích samozřejmě tihle specialisté jsou, ale myslím si, že na to asi není čas a že se asi nedostane každému.

Narazili jsme ještě na jednu věc: jak velký problém představuje nemocný personál? Je na některých z těch míst, která jsi navštívil, realitou to, že by zdravotníci kvůli kritickému nedostatku personálu museli chodit do práce, i když jsou nakaženi COVIDem?
Za těch několik měsíců jsem objel řadu nemocnic a setkal jsem se s tím, že je to realita. Potvrdili mi to zdravotníci, několik z nich. Ale nechtějí o tom mluvit na mikrofon, protože by to mohlo být vyhodnoceno jako trestný čin rozšiřování infekce. A řekl bych, že je to problém spíš v těch menších, „venkovských“ nemocnicích, kde je lékařů málo a musejí svá oddělení nějak obsloužit. Říkali, že tedy sloužili pouze tehdy, když neměli příznaky. Jinak z března loňského roku platí výjimka ministerstva zdravotnictví, že zdravotníci v karanténě za dodržení přísných pravidel mohou dál chodit do práce.

Lékaři, sestry a další zdravotníci měli být podle očkovací strategie vlády prvními, kdo dostane vakcínu. Víme, jak daleko je v této skupině očkování?
Pokud mám aktuální informace, tak proočkováno tou první dávkou je nějakých 17–18 % zdravotníků, takže nějaká pětina. Ale spíše jsem si všiml, a to je velmi zajímavé, že mezi zdravotníky není nějaký extrémní počet těch, kteří by se nechali očkovat. Vychází mi to z různých nemocnic, oddělení, co se tak doptávám, že tak polovina zdravotníků se chce nechat očkovat. Pak jsou pracoviště, kde velkou roli sehrávají primáři a snaží se vysvětlit svým zaměstnancům, jak je to důležité pro fungování jejich oddělení. Mě to trochu zaráží, že tak málo zdravotníků je ochotno se nechat očkovat, ale taková je realita.

V uplynulých dnech jsi navštívil i nemocnici respektive porodnici ve středočeských Hořovicích. Jakým způsobem dopadá COVID na porodnická zařízení?
Tam COVID pozitivního pacienta nepotkáte. Většinou jsou tam šťastné matky po porodu, plné endorfinu, adrenalinu a všech těch hormonů. Jak jsem se dozvěděl, tak pouze u jednoho novorozence v celé ČR byl indikován COVID poté, co ho porodila pozitivní matka. A vůbec celkově je případů pozitivních matek strašně málo. Primářka neonatologie v Hořovicích Milena Dokoupilová pro to má řadu zdůvodnění.

Přece jen matky před porodem zůstávají víc doma, moc se nesocializují, to je možná jeden z důvodů, že jsou opatrnější.

Když se na to podíváme i perspektivou nemocných v těch nemocnicích, v jakých podmínkách tam momentálně tady jsou? Jsou třeba povolené návštěvy, mohou v tom vážném stavu vůbec komunikovat se svými blízkými?
Návštěvy jsou omezené zásadně. To je také třeba důvod, proč některé nemocnice třeba v Karlovarském kraji nepouštějí novináře dovnitř, zdůvodňují to tím, že když tam nemohou příbuzní, tak tam nemají co dělat ani další osoby, jako jsou novináři. Pacienti, kteří jsou na jednotkách ARO, na JIPkách, jsou obvykle ve stavu, kdy nejsou schopni asi rozeznat, kdo k nim přichází, protože jsou často bezvědomí, jsou zaintubovaní.

Návštěvy povolují primáři, každá nemocnice to má jinak. Samozřejmě povolují návštěvy – tzv. to poslední rozloučení – také to záleží na tom, jaká je situace na tom daném oddělení, ale toto se snaží lékaři příbuzným dovolit. Jinak na odděleních, kde lidé nejsou v intenzivní péči, na běžných lůžkách, na doléčení, ani tam se návštěvy nepovolují. Bylo by to komplikovanější, protože tam je hodně lidí, ale je to nemocnice od nemocnice. Možná se může stát, že někde někdo nějakou návštěvu povolí.

Mluvil jsi s lékaři, se zdravotníky na místech, kde je situace vypjatější. Jak reflektují to, že už v tuto chvíli má fungovat centrální dispečink, který měl pomoct s umisťováním pacientů s těžkým průběhem COVIDu – když je jedno místo je přeplněné, měli by okamžitě najít místo v jiné nemocnici. Když se zdravotníky mluvíš, funguje tato služba?
Primář ARO v Liberci Dušan Morman je zároveň krajský koordinátor pro intenzivní péči a podle něj toto funguje úplně normálně. Když jsem s ním mluvil, měl právě telefon z jiné nemocnice, šlo o přeložení nějakého pacienta. Tady on problém nevidí. Zajímavé ale je, že hodně to stojí na osobních kontaktech. To znamená, že lékaři, kteří se mezi sebou znají z různých nemocnic, si navzájem zatelefonují, vyřeší to. Ale vždy se najde příklad – když se vrátíme do Chebu – kdy je mnohem snazší odvézt pacienta z Chebu za hranici 15 km, než ho vozit do Českých Budějovic 200 km. To by si měli také samozřejmě úředníci a zástupci exekutivy uvědomit.

Jak v tuto chvíli vypadá prognóza, výhled na příští týdny? Co by mělo zdravotníkům nejvíc pomoci, je to opravdu až očkování širší populace?
No spíš říkej, Lenko, na příští měsíce. Příští týdny jsou samozřejmě jasné, to se asi nic nezmění. Jestli se očkování projeví, to se projeví v březnu, dubnu, když bude těch očkovaných lidí více. Odborníci, se kterými jsem mluvil, svoje naděje upínají pouze k očkování. Jinou cestu nevidí.

A výhled? Na co se tedy zdravotníci připravují, opravdu na měsíce takto perného provozu?
No že si vezmou dovolenou maximálně někdy v létě, když to dobře dopadne.

Ľubomír Smatana, reportér Radiožurnálu. Děkujeme.
Děkuju a pokud možno příjemný den. Zůstaňte negativní.