Psychoterapeutka: První výročí tragédie na FF UK je příležitostí uvolnit a propouštět staré pocity
„Život před událostí je jiný než po události,“ říká Daniela Vodáčková, psychoterapeutka a krizová interventka, která se podílí na poskytování psychologické pomoci studentům i zaměstnancům filozofické fakulty. „Univerzita se snaží o citlivost i o to, aby vedle sebe mohly stát různé potřeby lidí,“ doplňuje vedoucí psychologické poradny FF UK Kristina Najbrtová v rozhovoru, který vznikl v rámci speciálu Radiožurnálu k výročí tragické střelby.
Jak těžký je pro studenty a zaměstnance filozofické fakulty dnešní den, tedy první výročí, všechny ty připomínky, které se odehrávají?
Daniela Vodáčková: První výročí je vždycky hodně důležité a přináší spousty pocitů. Samozřejmě to může vracet k těm starým pocitům, ale taky přináší příležitost, jak jejich část nějak uvolnit, pustit je od sebe nebo je postupně propouštět – to slovo propouštět padlo také dnes odpoledne na koncertě.
Některým studentům pomáhalo pomáhat. Vznikl spolek Peerko a studenti zároveň pomáhali tvořit společenství zespodu. Vedení fakulty to zahřálo, říká Kristina Najbrtová z psychologické poradny na FF UK
Je velice důležité, když je výročí ritualizované a uchopené tak, že se sejde společnost, rodina, komunita a společně něco zažívá a má možnost svoje pocity sdílet, což si myslím, že se děje.
Děkanka filozofické fakulty Eva Lehečkové už před dvěma týdny říkala v rozhovoru pro ČTK, že první výročí je podle ní zlomem, který je potřeba prožít. Řekla, že je tady velká touha k návratu do něčeho všedního, kdy se o fakultě nebude psát – leda by někdo dostal Nobelovu cenu – a že doufá, že bude možné dělat svoji práci nejlíp, jak budou všichni na fakultě moci. Může být první výročí tímto zásadním zlomem a vnímají to tak ti, se kterými na fakultě všechno to, co se děje a co prožívají, řešíte?
Kristina Najbrtová: Je asi dobré říct, že vyrovnávání se s tou událostí je velmi individuální. To znamená, že je nutné být hodně citlivý a univerzita se snaží o citlivost i o to, aby vedle sebe mohly stát různé potřeby lidí, kteří ztratili své blízké a zároveň tady studují a pracují.
OBRAZEM: Mše, pieta i benefiční koncert. Česko si připomnělo rok od střelby na filozofické fakultě
Číst článek
Stojí tady potřeba vracet se do běžného fungování a nebýt atakován novinovými články, nebýt pořád v kontaktu s tou tragédií a moct se zase věnovat svojí práci. Ne všichni jsou ale samozřejmě v tomto bodě, takže musí být dán prostor i těm, kteří ještě nejsou zralí na vnitřní předěl. Ten může přijít o něco později a měly by k němu být vhodné podmínky.
Není jednoduché řešení
Byl a je rozdíl v tom, jak to prožívali a stále prožívají studenti a vyučující?
KN: Myslím, že mají trochu jiný úkol. Na pedagogy jsou kladeny nároky, aby ještě vedli výuku. Snažili jsme se je podpořit tím, že jsme na jaře dělali různé webináře, programy k tomu, jak se připravit, jak zahájit výuku hned ten první semestr.
Bylo vhodné s nimi diskutovat o tom, jak to sami prožívají a jaké obavy se v nich rodí, protože se tam stýká role pedagoga, který musí vést tu skupinu a současně sám prožívá tu událost. Takže neexistuje jednoduché řešení – jestli třeba držet minutu ticha na začátku nebo o tom se studenty mluvit – protože každý je tím sám zasažen.
Pro studenty to byl určitě velmi obtížný rok a myslím si, že některým pomáhalo pomáhat. Proto vznikl spolek studentů psychologie Peerko, který dělal krizovou intervenci a peer podporu.
6:32
Pořád je to těžké, ale vnímám světlo. Studenti jsou otevřenější, říká k výročí střelby historik Stehlík
Číst článek
Zároveň studenti hodně pomáhali tvořit to společenství zespodu – všechny pietní akce po té tragické události nebyly organizovány vedením fakulty a univerzity, ale dobré podněty přinášeli i studenti. Byla jsem u toho, jak to naše vedení zahřálo, že studenti takto dodávali naději.
DV: Ráda bych doplnila další vrstvu lidí, která také potřebovala podporu, a to byli zaměstnanci fakulty, třeba pracovníci knihoven nebo pracovníci ze správy budov.
To znamená lidi, kteří zajišťují běžný chod fakulty, ale samozřejmě se jich to také nějakým způsobem dotklo a potřebovali podobnou podporu. Opravdu velmi intenzivně tady prožitkově byli. Takže jsme se samozřejmě věnovali také zaměstnancům.
Posttraumatický růst
Děkanka filozofické fakulty Eva Lehečková mluvila v minulých dnech také o tom, že studenti a zaměstnanci filozofické fakulty jsou po té tragické střelbě víc ostražití, zároveň ale i pozornější k sobě navzájem. Souhlasíte? Změnily se vztahy mezi studenty?
KN: Vnímám to podobně a hodně to od nich slyším. Je to zase o nesení naděje, že to stmelilo komunitu, že studenti i zaměstnanci cítí navzájem podporu. Zároveň je dobré říct, že ve chvíli, kdy něco připomíná tu událost, tak se jitří emoce, které s tím byly spojené. Znovu se může navracet strach z toho, že se něco děje.
Poslední dobou padala na filozofickou fakultu řada výhrůžek, což rozvibruje to vnitřní prostředí a je potřeba znovu posilovat odolnost a posilovat to, že je to také proces vyrovnávání a postupem času to bude lepší.
1:07:37
Památku obětí střelby na filozofické fakultě a v Klánovicích uctil pietní koncert
Číst článek
DV: Život před událostí je jiný než po události a velice podstatnou věcí je jev, kterému se říká posttraumatický růst, a jde o integrovatelnou a integrovanou zkušenost. Samozřejmě mluvím možná o dalších letech, která přinesou nějakou speciální dovednost, ale taky speciální citlivost vůči některým tématům nebo speciální ohleduplnost, což můžou být pozitivní výstupy a efekty toho, co se stalo.
Paní děkanka mluvila také o tom, že mnoho lidí na fakultě má v důsledku tragédie problém se soustředit na práci. Zmizí to, nebo nezmizí? Dá se s tím něco dělat?
DV: Samozřejmě jsme lidé, kteří se vyvíjejí a taky jsme schopní se hojit. Dá se odhadovat, že se třeba změní kapacita pozornosti nebo soustředění u studentů. Ale jak to přesně bude, samozřejmě nemůžeme – a ani nechceme – detailně predikovat, protože jdeme krok za krokem s našimi klienty a s lidmi, kterých se to týká, kteří si říkají o pomoc.
Jaký vliv na psychiku studentů může mít posílení sportovních aktivit? Byl program k prvnímu výročí střelby sestaven vhodně? A jak mohou nezodpovězené otázky komplikovat proces vyrovnávání se s tragickou událostí? Poslechněte si celý rozhovor.
